Což o to, na první pohled to nezní nelogicky, vždyť přece se z cechu novinářského během posledních desetiletí vyvinul jakýsi zvláštní poddruh živnosti vyšetřovatelské. Mnozí novináři  nějak došli k závěru, že důvod jejich pobývání na světě spočívá v tom, aby odkrývali domnělé či skutečné zlořády na politické scéně. Že jen oni tedy jsou těmi „hlídacími psy demokracie“, jak praví otřepané sousloví. Nu, i kdybychom připustili, že v tom spočívá jistá část novinářské práce, ačkoli ta by měla především objektivně informovat, přinášet věcná a nekreslená a neselektovaná fakta, nemůže být přece novinářství nikdy formálně ustaveno jakoukoli „mocí“ ve státě. Aspoň ne v tom demokratickém. Demokracie totiž spočívá ve volbě. Zákonodárce volíme v pluralitních volbách, ti pak svou volbou ustavují exekutivu, a také soudnictví má svůj systém volení. Což znamená, že všechny tyto moci jsou podepřeny mandátem. Jaký mandát má ale novinář? Žádný. Ten má pracovní smlouvu a ta nepodléhá žádné volební proceduře. Samozvané mandáty odvrhly již i jihoamerické diktatury.

Proč toto poučení? V minulých dnech jsme byli vystaveni šokujícímu zjištění, že ve Spojených státech novináři sami sebe ustavili jako neformální, ale velice silnou „moc“. Těsně po volbách prezidenta (nutno dodat, že jejich výsledek zdaleka nemusí být takový, jak se dnes na sv. Martina 2020 zdá, tedy vítězství pro Joea Bidena, neboť generální prokurátor povolil tamnímu ministerstvu spravedlnosti přepočítávat sporné hlasy, takže se ještě můžeme divit), některá média vzala do svých rukou pravomoc, která jim v tradiční demokracii nenáleží. Totiž cenzurovat projevy veřejných činitelů. Vlivný deník The Washington Post, celostátní televize CBS a řada dalších médií odpojila přenos projevu Donalda Trumpa v okamžiku, kdy tento předkládal veřejnosti údaje o manipulování voleb ze strany Demokratické strany. Což se těmto médiím nehodí do krámu. Právě oni hrají totiž dlouhé desítky let do karet demokratům.

Vzpomeňme třeba známou kauzu Watergate. Byli to novináři z levicového The Washington Post Bob Woodward a Carl Bernstein, později dojemně vykreslení Redfordem a Hoffmanem ve filmu Všichni prezidentovi muži jako spasitelé pravdy a lásky, a přitom, jak vyplynulo po mnoha letech, jen předkládali veřejnosti tajné informace, které jim pod pseudonymem The Deep Throat přinášel Mark Felt, muž, který chtěl být po J.E.Hooverovi šéfem FBI, ale jehož prezident Nixon do této funkce nejmenoval. Aféru Watergate, kterou se ohání od těch dob všichni novináři jako zástavou, tak lze do značné míry chápat jako osobní pomstu jednoho muže, které dali veřejný tlampač „strážci pravdy“ od novin. Pro dokreslení malá metafora: The Deep Throat, česky Hluboké hrdlo, byl název tehdy (počátkem 70. let) oblíbeného pornofilmu. No, něco takového nevymyslíte.

Poměry v televizi CBS, zejména za časů tamního dominantního moderátora, jakéhosi jejich „Moravce“ Dana Rathera, popsal velmi dobře bývalý reportér CBS Bernard Goldberg v knize „Jak novináři manipulují“. Vyšla i česky, stojí za přečtení, dozvíte se z ní, jak si američtí „demokratičtí“ novináři představují tu demokracii a svou roli v ní. Třeba tak, že nepřipustí zaznít opačné názory, než jsou ty jejich. I kdyby to byly názory stále ještě ve funkci dlícího prezidenta USA.

Cenzura Trumpova projevu je průlomovým okamžikem v mediálním i politickém světě. Utnout prvního muže státu, nadto jednoho z nejmocnějších na světě, uprostřed proslovu s odůvodněním, že „Trump lže, a daná média přece lži šířit nebudou“, je ukázkou nepředstavitelné zvůle a zpupnosti. Z věcného pohledu: kde berou ta média oprávnění posuzovat co z toho, co Trump říká, je či není pravda? Média mají přinést informaci a pak, chtějí-li, nechť na svůj účet zjišťují, zda to byla či nebyla pravda. Přičemž platí, že veřejnost má právo slyšet i lež, i kdyby ji pronášela hlava státu. Tak to v demokracii chodí: občan si může svobodně vybírat. A chce-li někdo volit lháře (čímž neříkám, že jím je právě Trump), má na to svaté právo. Žádný novinář se nesmí povyšovat nad občana a vnucovat mu, co si smí a nesmí myslet, co smí a nesmí slyšet.

Jak se dalo čekat, tato svévole amerických médií ihned našla zastánce  v naší veřejnoprávní ČT (viz Otázky V.Moravce 9.11.2020). Ano, tento pohled na nadpozemská práva a privileje pro novináře musí v ČT náramně rezonovat. Vždyť  to byla právě ČT, která před pár lety cenzurovala projev prezidenta Zemana, když hovořil o (České televizi zřejmě blízkém) Zdeňku Bakalovi. Za tuto cenzuru nikdo nebyl potrestán, dodnes jsme od ČT neslyšeli, kdo ji měl na svědomí, kdo o ní rozhodl a komu ji nechal fakticky (ve střižně) vykonat. Za to tedy tuto televizi platí každý náš občan ze své kapsy!

Začal jsem tím, že demokracie stojí na třech pilířích moci. V okamžiku, kdy si novináři de facto násilím přisvojili domnělé právo zasahovat do dějin, je tato demokracie na cestě k rozkladu. A jak můžeme sledovat z bruselských eurounijních kuloárů, ještě zdaleka nejsme na konci tohoto zkázonosného vývoje, spíše na jeho začátku. Co bude následovat, dnes těžko někdo uhodne. Ale demokracie, jak jsme byli zvyklí ji chápat, to zcela jistě nebude.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)