„Určitě, už si toho všimli i někteří autoři, kteří jsou více odvážní při studiu českých dějin a upozorňují na to. Oni nepoužívají slovo poněmčování, protože tím by se odkazovali na Spolkovou republiku Německo nebo dokonce na Velkoněmeckou říši. Souvisí to se studiem němčiny, která není jenom jazykem Spolkové republiky Německo, ale i třeba také Rakouska,“ uvedl Zdeněk Zbořil v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz.

Nové památníky, symboly….

„Umísťování prázdných symbolů, které považujeme za sporné,  například v Řeporyjích, když se jednalo o vzpomínku na padlé příslušníky Vlasovovy armády, ale také když se s velkou slávou vztyčuje, já se stydím říct pomník, protože to je řekněme skulptura, která má symbolizovat Marii Terezii. Chce to velkou fantazii, abychom si v té podivné siluetě dokázali představit, že je tam stojí symbol zmenšování území Zemí Koruny české, o které se zasloužila Marie Terezie, že je tam symbolizováno,  jak autoři pomníku říkají, zavádění základního školství, které vydrželo (doufejme) víc  než dvě stě let, ale které bylo také provázeno dosti tvrdou germanizací, poněmčováním. Dokonce to vyvolalo vznik a odpor českého národního hnutí, který vládu Habsbursko-Lotrinské dynastie provázel celé 19.století a vyvrcholil rokem 1918 a rozbitím Rakouska,“ pokračuje Zdeněk Zbořil.

„Ale i odrakoušťování je zajímavý fenomén. Já jsem třeba z rodiny, jejíž jedna část v generaci mé babičky téměř celá odešla do Rakouska, někteří tam jenom pracovali, ale někteří tam docela zmizeli. Kdysi jsme se sešli v roce 1968 na sjezdu rodiny a ti lidé, kteří si byli fyzicky velmi podobní,  najednou zjistili, že se vůbec neznají a že žijí v jiném prostředí.  Jako by je ale spojovala je Vídeň. To jaksi zaniklo a dneska Vídeň jako největší české město už známá není. Za to je nám prezentován například František Josef I., předposlední habsburský panovník,   jako jakýsi lidumil a zapomínáme  na to, že on rozpoutal světovou válku s  hrůznými oběťmi. Tedy ne on jako osobnost, ale jeho kamarila zahájila přece  první světovou válku,“  upozorňuje Zdeněk Zbořil.

„O Marii Terezii jsem už mluvil, ale nám vypadnul i kulturní rozměr vztahu nejen od doby W.A.Mozarta mezi Prahou a Vídní a Salzburkem. Ale i ten kulturní rozměr, který se odehrával na nejnižší úrovni mezi prostými lidmi, kteří z území dnešní České a Slovenské  republiky chodili za prací do Rakouska a často mluvili vídeňskou němčinou. Já ještě pamatuji doby, kdy se dětem nutilo ve škole poznání, že Klement Gottwald, první komunistický prezident Československé republiky, studoval spisy Karla Marxe ve Vídni pod pouliční lampou, protože neměl na petrolej, ale zapomíná se na to, že on také uměl německy a četl Marxe v němčině.  Jeho slavná věta: „Není Němec jako Němec“, která byla populární po 2.světové válce je příznačná. Samozřejmě, dneska si ji nikdo netroufne zopakovat, protože si spíš říkáme „Není Američan jako Američan“ , ale znalost různorodého německého prostředí, nejen toho rakouského, ale bavorského, brandenburského, baden-württemberského nám už nic neříká. Pravda je, že se němčina trošku liší v  jednotlivých oblastech a že je těžké se s tím seznámit, ale alespoň kdyby se nám podařilo naučit se číst  německy psanou literaturou, protože jsou v ní skvosty duševního bohatství. Dokonce se mi zdá, ale to je jenom moje autopsie soukromá, že  překladů  německé literatury nějak ubývá na úkor té anglicky psané,“  dodává Zdeněk Zbořil.
 

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)