Podle názoru historika si toho všimli už i někteří autoři, kteří jsou více odvážní při studiu českých dějin, a upozorňují na to.

„Oni nepoužívají slovo poněmčování, protože tím by se odkazovali na Spolkovou republiku Německo nebo dokonce na Velkoněmeckou říši. Souvisí to se studiem němčiny, která není jazykem jenom Spolkové republiky Německo, ale i třeba také Rakouska,“ uvedl politolog.

K otázce symboliky nových památníků

„Umísťování prázdných symbolů, které považujeme za sporné, například v Řeporyjích, když se jednalo o vzpomínku na padlé příslušníky Vlasovovy armády, ale také když se s velkou slávou vztyčuje, já se stydím říct pomník, protože to je řekněme skulptura, která má symbolizovat Marii Terezii,“ zdůraznil Zbořil.

Historik uvádí i vysvětlení svého postoje.

„Chce to velkou fantazii, abychom si v té podivné siluetě dokázali představit, že je tam symbolika zmenšování území Zemí Koruny české, o které se zasloužila Marie Terezie, že je tam symbolizováno, jak autoři toho pomníku říkají, zavádění základního školství, které bylo také provázeno dosti tvrdou germanizací, poněmčováním,“ podotkl.

V této souvislosti odborník připomněl, že to dokonce vyvolalo vznik a odpor českého národního hnutí, který vládu Habsbursko-Lotrinské dynastie provázel celé 19. století a vyvrcholil rokem 1918 a rozbitím Rakouska.

Směrem k porakoušťování a odrakoušťování

V komentáři Zbořil upozornil na to, že i odrakoušťování je zajímavý fenomén.

„Já jsem třeba z rodiny, jejíž jedna část v generaci mé babičky téměř celá odešla do Rakouska, někteří tam jenom pracovali, ale někteří tam docela zmizeli. Kdysi jsme se sešli v roce 1968 na sjezdu rodiny a ti lidé, kteří si byli velmi podobní, najednou zjistili, že se vůbec neznají a že žijí v jiném prostředí. Ale spojovala je Vídeň,“ popsal rodinnou situaci Zbořil.

Doplnil, že toto jaksi zaniklo a dneska Vídeň jako největší české město už známá není.

„Ale je nám prezentován například František Josef I., předposlední habsburský panovník, jako jakýsi lidumil a zapomínáme na to, že on rozpoutal světovou válku s hrůznými oběťmi. Tedy nikoliv on jako osobnost, ale jeho kamarila vídeňská zahájila přece první světovou válku,“ neopomíjel významnou stránku světových dějin renomovaný historik.

Kulturní měřítko

Ve svém komentáři se Zbořil pozastavil u tématu kulturního rozměru vztahu, a to nejen od doby W. A. Mozarta mezi Prahou a Vídní a Salzburkem. Poukázal na kulturní rozměr, jenž se odehrával na nejnižší úrovni mezi prostými lidmi, kteří z území dnešní České a Slovenské republiky chodili za prací do Rakouska a často mluvili vídeňskou němčinou.

„Já ještě pamatuji doby, kdy se dětem nutilo ve škole poznání, že Klement Gottwald, první komunistický prezident Československé republiky, studoval spisy Karla Marxe ve Vídni pod (pouliční, pozn. red.) lampou, protože neměl na petrolej, ale zapomíná se na to, že on uměl také německy. Jeho věta: ‚Není Němec jako Němec‘, která byla populární po 2. světové válce, je příznačná. Samozřejmě, dneska si ji nikdo netroufne zopakovat, protože si spíš říkáme ‚Není Američan jako Američan‘, ale znalost různorodého německého prostředí, nejen toho rakouského, ale bavorského, brandenburského, baden-württemberského nám už nic neříká,“ poznamenává Zbořil.

Následně Zdůraznil, že se ve skutečnosti němčina trošku liší v jednotlivých oblastech a že je těžké se s tím seznámit.

„Ale alespoň kdyby se nám podařilo naučit se číst německy psanou literaturou, protože jsou v ní skvosty. Dokonce se mi zdá, ale to je jenom moje autopsie soukromá, že překladů německé literatury nějak ubývá na úkor té anglicky psané,“ podotkl.