Vyhodíme-li toto téma dveřmi, vrací se oknem. Právě mám před sebou dva články Karla Schwarzenberga, který v nich lobbuje, aby se na Malostranské náměstí vrátila socha maršála Radeckého (Lidové noviny 18.8. a Hospodářské noviny 11.2. 2020). Popud k výstavbě tohoto monumentálního pomníku vznikl v době, kdy nástup absolutismu násilně ukončil „jaro národů“ 1848, a Rakousko se vracelo do dusných let kancléře Metternicha, který vládl pomocí policie, sítě donašečů, teroru, byrokracie a cenzury. Pomník Radeckého je připomenutí věčné paměti tohoto hanebného historického okamžiku. Propagátoři obnovy tohoto pomníku nemohou si být  nevědomi toho, že je to varovné memento lidem, kteří si myslí, že zdrojem státní moci je – lid.

Je samozřejmé, že jeden z prvních zákonů Československé republiky se týkal odstranění rakouských památek, které jsou v rozporu s ideou demokracie a národní svobody. V duchu tohoto zákona tehdy skupina pražanů–republikánů shodila také Mariánský sloup na Staroměstském náměstí.

Zastavme se ještě na chvíli u tohoto, jak se mylně zdá, již vyřešeného případu. S trochou ironie můžeme říct, že to za Habsburky odnesla Matka Boží. Ona, koneckonců, za Habsburky nemůže – do hry ji zatáhli císařští generálové, kteří si ji namalovali na vojenské korouhve, když táhli proti českým kacířům. Je to opravdu hrubě utilitární pojetí Bohorodičky, kterou – Neposkvrněnou! –  si otrlí kyrysaři dokonce dovolili nazvat svojí matkou.

Katoličtí vojevůdci a preláti to přece jen s tím zatažením matky Boží do hrubých světských záležitostí přehnali; jestliže si mysleli, že tím zastřou mocenskou a kořistnickou povahu své války, velice se mýlili. Je těžké si představit, že se rodička Spasitelova přimlouvá u svého syna za to, aby byl Magdeburg (Panenský hrad, tedy město jí zasvěcené), hnízdo protestantských zmijí, rozmetán, spálen, vypleněn. Dokonce i Hans Grimmelshausen, autor nejznámějšího německého barokního lidového románu, otrlý kronikář třicetileté války, byl zděšen způsobem, jakým císařský generál Tilly padesátitisícové město obrátil v popel a dým.

Jméno Franze Josepha se v tomto výčtu neobjevuje nadarmo. Nevím, kdo rozhodl o tom, že se do Pantheonu Národního muzea mají vrátit bysty rakouského císaře a jeho ženy, které byly odtud odstraněny na základě jednoho z prvních zákonů Československé republiky.

Na jakou tradici navazuje porušení tohoto zákona? Na zákony Rakousko–Uherska? Na situaci, která vznikla po Mnichovském diktátu za Druhé republiky? Nebo na euforii všeobecné rehabilitace skutečných i domnělých křivd, způsobených nejen „zločinnými“ komunisty, ale i „historickými omyly“ Masaryka a Beneše, zakladatelů demokratického Československa?