Začalo to tím, že web „Radiožurnál“ informoval o údajném úkolu prezidenta republiky Miloše Zemana pro BIS. Jakési znění tohoto údajného úkolu zveřejnil, přestože mělo jít o utajený materiál. Respekt k zákonu tento web veřejnoprávního média neprokázal, píše Jan Schneider v komentáři pro Prvnizpravy.cz..

K tomu údajnému úkolu, jehož znění nikdo nepovolaný nemohl znát, se však přesto vyjadřoval doslova kdekdo. Odbornou erudici neprokázal téměř nikdo, vyjádřit nesympatie k prezidentovi si ale leckdo ujít nenechal.

Ředitel BIS Michal Koudelka následně potvrdil, že jakýsi úkol z Hradu dostal, ale mluvit o něm nemůže, protože je utajený. Koudelka by rád dosloužil své funkční období, a dokonce se nabízí, že by ho rád ještě jednou zopakoval – a teď taková šlamastyka!

Podle zákona o BIS má ale Stálá komise pro kontrolu BIS právo se seznámit s písemným zadáním úkolů, které BIS uloží vláda nebo prezident republiky. Koudelka tedy všeho nechal a hned tam spěchal, poradit se s poslanci, kteří jsou členy oné Stálé komise. A ti mu poradili onu třeskutou novinu, že má postupovat podle zákona.

A k tomu všemu má tato komise drzost doporučit řediteli BIS, aby dodržoval zákon! V podstatě mu říká, my zákon sice nedodržujeme, ale vy musíte. No, a pak se někdo ještě diví onomu právnímu marasmu v této republice.

Po jednání Stálé komise se vyjádřil její člen, poslanec Marek Benda, že prezidentova výtka, že se BIS „nevěnuje ekonomice“, je prý „nepochopením toho, co je BIS“. Snad by si měl poslanec Benda konečně přečíst zákonem stanovenou působnost BIS, kde je ochrana významných ekonomických zájmů výslovně uvedena.

Dosti hloupou sofistiku pak předvedli členové této komise, když obvinili vládu, že doposud nenavrhla Sněmovně ke zvolení žádné členy Orgánu nezávislé kontroly, který nemá být složený ani z poslanců, ani ze senátorů, a měl by vykonávat hlubší kontrolu zpravodajské služby. Tento původně dobře koncipovaný záměr však poslanci totálně zazdili, když mezi zákonné požadavky stanovili, že členem orgánu nezávislé kontroly může být pouze ten, kdo získal vysokoškolské vzdělání v oboru právo a současně je držitelem platného osvědčení fyzické osoby pro stupeň utajení Přísně tajné.

Vládě se pak docela pochopitelně ani za dva roky účinnosti zákona nepodařilo někoho takového najít, kdo by takovýmto kritériím vyhovoval.

Připomíná to starý vtip, jak vůz, vezoucí mladý pár, opilý láskou a štěstím, že bude následující den oddán, se srazil s náklaďákem a snoubenci tragicky zahynuli. Hned při vstupu na nebesa vznesli hořkou stížnost na osud a začali hledat možnost, jak být oddáni alespoň na nebesích. Neslýcháno, ozývalo se ze všech stran. Avšak Nejvyšší zalitoval onoho unáhleného nápadu s náklaďákem a slíbil nápravu. Věděl, že to nebude snadné, a tak stanovil páru zkušební dobu pěti let, a budou-li chtít být pak stále ještě oddáni, ať za ním přijdou. Tak se také stalo. Nicméně Nejvyšší zcela nečekaně a bez vysvětlování prodloužil lhůtu o dalších pět let. Když však poté přišli, že chtějí být oddáni, byla vystrojena velká veselice a jejich přání bylo splněno. Jenže - věčnost je věčnost. A začalo to mezi nimi skřípat a nebeskému sňatku to vůbec nedělalo dobrou pověst. Tak nebylo divu, že jednoho dne předstoupili před Nejvyššího s žádostí o rozvod. Ten se však zachmuřil. Zamračil se tak, že to začalo vypadat zase na potopu. Hlas hromu jim pak vyjevil hnutí mysli Nejvyššího: Rozvod! Šílenství!!! Když jste chtěli být oddáni, čekal jsem deset let, než se tu na nebesích objeví nějaký duchovní! Máte vůbec představu, jak dlouho budeme čekat na právníka?