Podotýkám, že knihy Jonaha Bergera, který se zaměřuje na změny sociálního chování a virální marketing, patří k nejprodávanějším na světě a on sám je mezinárodně uznávaný odborník.

Do čekárny k očnímu lékaři posadil deset figurantů a pak přišla nic netušící pacientka. Sotva se usadila, ozval se krátký zvukový signál, po němž všichni figuranti vstali a za několik vteřin si zase sedli. To se opakovalo zhruba v minutových intervalech. Pacientka na ně zírala stále překvapeněji a překvapeněji a asi při pátém zazvonění se váhavě rovněž postavila. A pak už automaticky vstávala pokaždé.

Figuranti začali mizet v ordinaci, a nakonec zbyla v čekárně sama. Ozval se znovu zvukový signál a žena se postavila, navzdory tomu, že ji nikdo nesledoval. Přizpůsobila se normě. Pak vešel zvenku pacient, který rovněž nebyl do experimentu zasvěcený. Posadil se, zazněl signál a pacientka se postavila. Když to udělala podruhé, zeptal se jí onen mládenec, proč vstává. Opáčila, že tak to přece dělají všichni. Po dalším zvukovém signálu se postavil s ní. Do čekárny postupně přišlo pět nezasvěcených pacientů. I oni začali po krátké době vstávat, a když první pacientka odešla do ordinace a zazněl signál, všech pět zbývajících vstalo.

Tak funguje sociální přizpůsobování, protože lidé, stejně jako řada jiných živočichů na téhle planetě, mají v sobě zakódovaný princip stádnosti. V tomhle případě byl demonstrován velice jednoduše. Profesor Berger provedl řadu podobných experimentů, jimž říká „brain games“, tedy něco jako hry mysli. Já bych použil literární obrat „hrátky mysli šálivé“. Je ale jedno, jak podobné výzkumy nazveme, odhalují totiž reálný princip.

Když se oné první pacientky autor experimentu vyptával, proč vstávala, přiznala, že se cítila lépe, pokud dělala to, co ostatní kolem ní. Tohle je psychologická podstata přijímání sociálních norem a modelů chování. Na něm je založena nejen soudržnost společnosti, neboť „správné“ je opakovat to, co dělají ostatní, ale je to současně podstata chování a také vytváření společenských norem. Ty se totiž formovaly v průběhu tisíciletí nejen na základě reálných vlivů, jako je klima, přírodní prostředí, způsob obživy a hospodářské možnosti, ale také pod ideologickým tlakem.

Vládnoucí ideologie vždycky prostřednictvím různých metod šířily pro ni prospěšné myšlenky a nutily, obrazně řečeno, lid, aby „automaticky vstával“. To není nic pejorativního, tak to prostě funguje celá tisíciletí, protože žít ve společnosti, stejně jako ve zvířecím stádu, znamená řídit se normami celku, v němž se pohybuji. Bez neustálého tlaku na soudržnost by se společnost rozpadla a sociální, politická a myšlenková anarchie by znamenaly náš konec.

V případě postojů jde o složitý přenos, neboť rodiče „vědí“, co se má dělat, pokud „zazní“ onen pokyn. Tohle vědění dostali do vínku od svých rodičů a ti zase od svých. A tohle vštěpují svým dětem spolu s výukou, protože správné je dělat to, co dělá celá společnost. Tahle kontinuita není samozřejmě neměnná. Občas zazní signál, který něco změní či posune, ale vždycky musí zapadat do struktury chování a norem. Nesmí společenské chování negovat, ale zlepšovat či aktualizovat.

V posledních několika desetiletích ovšem převládl názor, že se společnost po tisíciletí chovala špatně a její normy jsou nekorektní. Převeďme si to na příklad oné čekárny v experimentu profesora Bergera. Zástupy figurantů, jimž jsou aktivisti, členové neziskovek, naivní novináři a politici, ve své pomyslné čekárně vstávají v situacích, které ti nezasvěcení neznají a nechápou. Jejich cílem je, aby začali vstávat také oni, a aby vstávali, i když už figuranti odejdou.

Co s tím? Psychologický tlak na destrukci tradičních hodnot a postojů roste a nelze nad tím mávnout rukou a říci, tak prostě vstávat nebudeme. Omyl, dříve nebo později budeme, pokud se tomu nezačneme aktivně bránit.

Jedinou reálnou možností není pasivní přehlížení, ale protitlak. I my, kteří ctíme tradiční hodnoty evropské společnosti a myslíme si, že jsou klíčem ke stabilitě a prosperitě Evropy, musíme podporovat své „figuranty“. Musíme donutit politiky, novináře i ty mladé a naivní, aby „vstávali“ s námi. Vím, lehko se to řekne, ale hůře udělá.

Klíčem je rozumná výchova v rodině, to byl vždycky základ toho, aby mladá generace nebyla zmatená a jednala rozumně. Další úhelným kamenem je škola, z níž by se měl konečně vymýtit aktivismus a ideologizace vzdělání, které se skutečnou výchovou mládeže nemají nic společného. Děti mají znát fakta a názor by si měly udělat samy. Ale až poberou rozum. Dělat revoluci ve třinácti letech je hloupé a nebezpečné. Za třetí tu máme média, která si přivlastnila právo vysílat do čekáren ony signály a nutit nás, abychom vstávali při každé hlouposti, kterou chtějí novináři prosadit. To je samozřejmě na delší diskuze, ale je třeba určit hranice, kde končí informování veřejnosti a kde začíná politický či mediální nátlak. A v neposlední řadě tu je vrstva politiků, kteří – až na čestné výjimky – jednají ve jménu korektnosti a nové doby nikoli v zájmu lidí, ale úzké vrstvy ekologických, genderových, lidskoprávních, promigrantských a destruktivních aktivistů a šílenců.