Komplotní sítě

V analýze úplné „McCarrickovy zprávy“ zveřejněné v úterý 10. listopadu Msgr. Viganò odpovídá bod po bodu na obvinění vznesená zde proti němu a na „zapomenuté mezery“ v poslední Zprávě [zde]. V překladu z The American Conservative předkládáme článek, který velmi podrobně rekonstruuje jednotlivé detaily této skandální záležitosti

.

Pokud je to pravda, není to paranoia

ROD DREHER, 13. srpna 2019

Douthat napsal vynikající článek vysvětlující, že existují chvíle, kdy jsou „konspirační teoretici“ ve skutečnosti mnohem blíže pravdě než ti, kteří je kritizují. Zde je jedna jeho část.

Neplatí to jen pro Epsteina a jeho sebranku. Jak jsem napsal dříve, na začátku mé novinářské kariéry se mi někdy představovali lidé, kteří prodávali příběh o síti predátorů uvnitř katolické hierarchie – nejen o pedofilních kněžích, ale také o spolku karbonářiů, kteří dobře věděli, jak chránit své soudruhy a ty, kteří stáli nad nimi - což vypadalo jako typický případ paranoidních spiklenců, kteří přehánějí hodnocení o rozsahu skandálu, aby je bylo možno použít proti jejich nepřátelům na teologickém poli, ať už progresistů či tradicionalistů. Okamžitě jsem se jich zbavil.

Jenomže v mnoha důležitých bodech a důležitých jménech měli prostě pravdu.

A mysleli to opravdu vážně. Moje zkušenost s touto sítí a onou Aférou způsobila, že jsem odložil sklon opájet se oficiálními příběhy. Dovolte mi, abych vás uvedl do kontextu. Některé prvky budou mnohým čtenářům známé, ale ve světle Epsteinovy aféry se opakují.

Na začátku roku 2002, těsně předtím, než proces s otcem Geoghanem v Bostonu přivodil celostátní explozi katolického skandálu sexuálního zneužívání na celostátní úrovni, jsem získal jistou echo od jednoho kněze, podle kterého se kardinál Ted McCarrick z diecéze Washington dopustil sexuálního zneužívání několika seminaristů. Kněz mi řekl, že dvojice prominentních katolíků, kteří o tom byli informováni, cestovala na vlastní náklady do Říma, aby se pokusila zabránit byl jmenování McCarricka arcibiskupem ve Washingtonu, což by mu pomohlo vstoupit mezi kardinály. Setkali se s vatikánským úředníkem, jehož jméno zůstává utajeno, aby mu řekli vše, co věděli o McCarrickovi, ale nic to nepomohlo: McCarrick dostal kardinálský klobouk.

Kněz mi dal jména oněch osob, které podnikly onen výlet, oba velmi dobře známí profesionálové ve svém prostředí. Zavolal jsem prvnímu, který potvrdil, že se vydal na tuto cestu, ale nechtěl o tom mluvit. Druhý mi řekl: „Kdyby to byla pravda, neřekl bych vám to ze stejného důvodu, z jakého Noemovi synové přikryli nahotu svého otce, když byl opilý“. Přeloženo: ano, je to pravda, ale nemluvím o tom, abych chránil církev.

Nevěděl jsem, jaký by měl být další krok. Ale pak mě můj šéfredaktor povolal do své kanceláře. Chtěl vědět, na čem pracuji (nikomu jsem o tom neřekl, protože jsem ještě neměl potřebné důkazy). Řekl mi, že mu zavolal jeden velmi známý konzervativec (kterého zde nebudu jmenovat), a tvrdil, že je přítelem kardinála McCarricka; řekl, že kardinál věděl, že Rod Dreher se chystá vydat autentickou zprávu nikoli kriminálního charakteru, což by pro kardinála bylo velmi trapné. Tato osoba požádala mého šéfredaktora, aby tuto zprávu nezveřejňoval.

Byl jsem ohromen. Jak odhalil McCarricka? Řekl jsem svému šéfredaktorovi, na čem pracuji, a on mě jen požádal, abych ho průběžně informoval. Když jsem se vrátil ke svému stolu, zavolal jsem knězi, který mi dal onen tip. „O McCarrickovi se ví všechno,“ řekl jsem mu. Zeptal jsem se ho, jak je to možné: nikomu jsem nic neřekl a byl jsem si docela jistý, že ani jeden ze dvou potenciálních zdrojů, kterým jsem volal, to nebylo v jejich zájmu. Jak to tedy věděl?

Kněz byl šokován. „Jediný, komu jsem to řekl,“ řekl mi, „byl můj duchovní vůdce, otec Benedict Groeschel.“

Groeschel, který zemřel před několika lety, byl slavný kněz, který poromlouval v televizi, známý svým teologicky konzervativním postojem. Mnozí o něm ale nevěděli, že byl také ředitelem centra pro psychiatrickou léčbu kněží s duševními problémy – to místo největší cynici považovali za recyklační továrnu na preláty sexuální maniaky -. Ať už je to pravda nebo ne, faktem je, že Groeschel byl profesionálně zapojen do rozsáhlé historie sexuálního zneužívání v oblasti kléru. Groeschel měl také podnikatelskou mentalitu. Ač byl teologicky konzervativní, téměř jistě by se cítil povinen varovat progresivního kardinála, že je tu hrozba pro jeho pověst – tím spíše, že obvinění byla opodstatněná. 

Stále více jsem o tom byl přesvědčen, až jsem si uvědomil, že Groeschel nestydatě lže a popírá, že by někdy prováděl vyšetřování profesionálního novináře ve své terapeutické instituci. To mě vedlo k závěru, že populární katolická konzervativní a televizní hvězda Benedict Groeschel byl ochoten pošpinit pověst novináře, aby chránil sebe i církev.

Groeschel byl navíc v roce 2012 odstraněn z EWTN [1] poté, co poskytl rozhovor, ve kterém uvedl, že v některých z těchto případů sexuálního zneužívání to byla nezletilá oběť, která kněze „sváděla“. 

Dělá toto tvrzení z Groeschela zlého muže? Ne. Myslím, že ve svém životě udělal mnoho dobrých skutků. Chtěl bych však upozornit na to, že právě skutečnost, že tolik lidí chtělo věřit, že Groeschel není nic jiného než dobrý člověk, mu umožňovalo chovat se někdy tak, že by se patřilo, aby byl pokárán. Totéž platí o katolických progresivistech a jejich oblíbených vůdcích, jako je arcibiskup Rembert Weakland. 

Ten muž, který zavolal mému šéfredaktorovi, aby se přimlouval za McCarricka, je velmi slavný konzervativní katolík, „vyhlášený“ homosexuál. To, co mi jeho akce a Groeschelův pravděpodobný tip-off ukázaly, je skutečnost, že komplotní sítě mohou jednat i opačně, než jak se od nich očekává. To bylo velmi důležité posílení mých zkušeností. Nikdy jsem si nemyslel, že prominentní konzervativec zasáhne ve prospěch progresivního kardinála, o kterém sám věřil, že je sexuálním lovcem seminaristů – a přesto to udělal. Nevím, jestli to udělal proto, že McCarrick byl jeho přítel, nebo proto, že zasáhla „levandulová mafie“, nebo obojí. Prostě jsem nikdy nečekal, že prominentní konzervativní kněz bude varovat progresivního kardinála, že jeden reportér strká nos do jeho sexuálního života - ale jsem si jist, že to Groeschel udělal, pravděpodobně proto, že nejvyšším objektem jeho loajality byla instituce, nikoli pravda nebo spravedlnost. Byla to dobrá lekce, dozvědět se, jak to ve světě funguje, a to jak mezi novináři, tak mezi lidmi.

Během psaní o skandálu jsem se s tím setkal opakovaně. Jednoho dne jsem mluvil s progresivním katolickým novinářem o peripetiích, které doprovázejí krytí skandálů, a oba jsme se shodli, že ideologická víra katolické pravice i levice brání těmto lidem v identifikaci darebáků, kteří sdílejí jejich ideologii. Ale kromě toho mnoho katolíků jednoduše nedokáže pochopit myšlenku, že institucionální církev je skutečně sužována sítěmi zvrhlíků. Hovořil jsem s jedním seminaristou, který mi řekl, že i jeho rodiče ho považovali za lháře, když jim vyprávěl o homosexuální demoralizaci semináře, ze kterého vyšel.

Již počátkem dvacátých let utratili legionáři Kristovi, ultrakonzervativní katolický náboženský řád, spoustu peněz a úsilí, aby umlčeli skupinu osob, které obvinily zakladatele řádu, otce Marciala Maciela, z pohlavního zneužívání. Jako mnoho jiných novinářů i já jsem zakusil nátlak od legionářů, kteří mě vyzvali, abych se postavil na stranu chudého a pronásledovaného otce Maciela. Vypadalo to jako naprosté šílenství, že zakladatel ultraortodoxního katolického řádu, kterého tak miloval papež Jan II., mohl spáchat tak ohavné zločiny.

A jak tomu doopravdy bylo? Byla to všechno pravda. Dokonce zplodil děti, které později zneužíval. Byl také drogově závislý. V roce 2006 ho Benedikt XVI. přiměl, aby se vzdal vedení řádu. Maciel zemřel v roce 2008 a na smrtelné posteli odmítl doznat vinu a činit pokání. Přečtěte si tento dlouhý a podrobný článek napsaný novinářem Jasonem Berrym, který dokumentuje, jak tento zvrhlík zbohatl a jak manipuloval s lidmi.

Není třeba, abych zde dokumentoval vše, co jsem v následujících letech objevil o korupční síti uvnitř Církve. Pravdou je, že jedním z největších ponaučení pro mne je poznání, že v každé instituci budou zkorumpovaní jedinci profitovat ze svého postavení, zvláště pokud mohou operovat pod rouškou presumpce neviny. Může se to stát také v armádě. Není to výlučný fenomén pouze v církvi.

Někteří jedinci konspiračního charakteru rádi věří, že média o McCarrickově aféře věděla vše, ale odmítla říci pravdu. Je pravda, že McCarrickovy příběhy o zneužívání seminaristů byly některým reportérům známy, ale nikdo je nemohl dokázat. Je správné, že pro nás platí zákony o pomluvě a novinářská profesionální etika. Není jednoduché prohlašovat, že muž - zejména kardinál - sexuálně zneužívá lidi. Taková silná obvinění - obvinění, která mohou zničit život člověka - vyžadují velmi jasný důkaz. Zvěsti za absence dokumentů nestačí. Mohlo by se také stát, že McCarrick byl terčem spiknutí lhářů, jejichž záměrem bylo zničit ho. Nejen, že by bylo morálně nesprávné veřejně obviňovat McCarricka na základě pouhého doslechu; každý jednotlivec nebo publikace, které by tak učinily, mohly být žalovány pro pomluvu a mohly na to škaredě doplatit. Jediným způsobem, jak odhalit pravdu o McCarrickovi, byly soudní důkazy a svědectví obětí a dalších lidí, kteří mohli fakticky dosvědčit, co páchal. Měl jsem obrovskou touhu říct o McCarrickovi pravdu, ale bez důkladnějších informací jsem to nedokázal.

Ale co říci o dění, které následovalo?

V roce 2012, deset let poté, co se McCarrickovo vyšetřování dostalo do slepé uličky, mě v Louisianě vystopoval novinář na volné noze pracující pro The New York Times Magazine. Psal článek o McCarrickově sexuálním obtěžování seminaristů a někdo mu poradil, aby mě kontaktoval. Udělali jsme si dlouhou procházku a ukázalo se, že ví všechno, co já. A mnohem víc. Podařilo se mu odhalit právní urovnání mezi McCarrickem a jednou z obětí, dokument, jaký do té doby žádný jiný reportér neobjevil. Kromě toho zaznamenal rozhovor se seminaristou, který byl obětí McCarricka. A měl spoustu dalších informací. Bylo to neuvěřitelné. Konečně mohl být strýc Ted obviněn.

Zeptal jsem se reportéra, kdy si myslí, že jeho článek bude publikován. Odpověděl, že podle něj zbývá několik týdnů: prostě musel sjednotit nějaké vybrané kapitoly.

Uplynuly dva měsíce a žádný článek nevyšel. Znovu jsem mu zavolal a zeptal se ho, co se děje. Řekl mi, že nemá nejmenší tušení. Šéfredaktor, který mu případ přidělil, změnil zaměstnání a jeho nástupce mu stavěl do cesty nejrůznější absurdní překážky. Zeptal jsem se ho, jestli je jeho nový šéfredaktor homosexuál. Ano, odpověděl reportér a podivil se, co to má společného s tímto problémem.

Možná nic, odpověděl jsem, ale pak jsem mu řekl o tom, nač jsem neustále narážel. Progresivní novináři - heterosexuálové i homosexuálové - se velmi, velmi zdráhali činit závěry o homosexuálních kněžích a zneužívání. Nechtěli podporovat to, co považovali za pravicovou zaujatost vůči gayům - především nechtěli poskytnout více důkazů o konzervativním argumentu, že homosexuálové jsou přirozeně pederastové. Součást této snahy chránit gaye zahrnovala hluboce zakořeněný odpor proti jakékoli hypotéze, že existuje síť vlivných homosexuálních kněží, včetně biskupů, kteří vzájemně chrání tajemství svých životů - včetně sexuálních vztahů s dospělými. Důkazy byly jasné, ale mnoho pracovníků médií se jich nechtělo ani dotknout, protože to byla „politicky nevhodná“ záležitost.

Řekl jsem onomu novináři, že se ten homosexuální šéfredaktor pokouší zasáhnout, aby ochránil McCarricka, protože v tomto případě byly McCarrickovy oběti starší a možná se bál možnosti, že by mohl přiživit homofobii sdělením, že washingtonský kardinál ve výslužbě byl homosexuální predátor.

Nemohu dokázat, že tomu tak bylo, ale ať už byl důvod jakýkoli, příběh nebyl nikdy publikován. Teprve o šest let později, v roce 2018, další tým reportérů z The New York Times odhalil ve svém deníku stejné šokující a drtivé informace o kardinálu McCarrickovi, jaké onen reportér na volné noze objevil pro Times Magazine v roce 2012. To teprve to způsobilo pád McCarricka.

The Times měl příběh k dispozici před šesti lety, ale nepublikoval ho. Proč? Někteří věří, že médiím by nikdy neunikl příběh, který by mohl katolickou církev postavit do špatného světla. Ale jsem přesvědčen, že to je přesně to, co Times udělal v roce 2012, i když měl přesvědčivé důkazy o McCarrickově vině. Ve skutečnosti vůbec netuším, proč Times potlačil příběh, který měl na od reportéra na volné noze v ruce, ale žádám vás, abyste nikdy neočekávali, že ideologická orientace médií jasně předpoví, co jsou ochotna zveřejnit. Spřísáhlé sítě jsou velmi složitou realitou.

V roce 1994 jsem byl mladý reportér ve Washingtonu, žijící spokojeně v domě na Capitol Hill; byt jsem sdílel s pěti dalšími lidmi, včetně členů Capitol Democratic staff. Když revoluce Mloka Gingricha přivedla republikány ve Sněmovně k moci, přátelsky jsem se vysmíval svým spolubydlícím poukazem na škodě, kterou Gingrich způsobil jejich frakci. Jeden z nich odpověděl: „To nás neznepokojuje. My, „demokraté ve sněmovně“ víme, že podvádí svou ženu. Ví, že o tom víme. Nezajde příliš daleko“.

Ve skutečnosti nyní víme, že v té době měl Gingrich tajný vztah se ženou, která je nyní jeho třetí manželkou. Demokraté se nesnažili jej chránit. Tyto informace zmrazili pro případ, že by je v budoucnu skutečně museli použít. Měli na něj kompromitující materiál. Nikdy to nepoužili, protože necítili potřebu? Nebo měl (snad) Gingrichův tým další ještě více kompromitující informace o mocných demokratech? Chci jenom dodat, že očekávání veřejnosti, jak by naložili ideologičtí soupeři s těmito informacemi, neodpovídá tomu, jak se skutečně zachovali.

V případě katolické církve jsem zjistil, že nejužitečnějším (i když ne neomylným) principem je předpokládat, že biskupové a další lidé, kteří pro tuto instituci pracují, budou instituci chránit za každou cenu. Minulé léto tento blog zveřejnil zprávy o zakrývání zneužívání v diecézi Lincoln v Nebrasce. Bylo to jako kopat do mraveniště. Mnoho konzervativních katolíků tomu nechtělo věřit, protože Lincoln měl pověst bašty mravnosti a teologického konzervatismu. Přesto se také vyskytly případy sexuálního zneužívání duchovními - a nikdo nechtěl uvěřit, že hadi mohou proniknout i do do rajské zahrady, jakou byla diecéze Lincoln.

Před pár lety jsem měl s ortodoxním katolickým přítelem rozhovor, který mi způsobil bolest a probouzel vztek. Vyprávěl mi o zkušenostech, které měli s církevní institucí, která má pověst konzervativní. Tento přítel mi řekl, že jejich zkušenost byla „traumatizující“, i když v tomto případě nedošlo ani k pohlavnímu zneužívání, ani k jiné trestné činnosti. Spíše to byl případ, který ukazoval, jak by se morální a teologická korupce mohla skrývat také za fasádou ortodoxie. Můj přítel čelí dilematu: neví, zda má sdělit fakta, i když ho to bude stát kariéru. Trápí jej jen pomyslet na všechny nevinné katolíky, kteří důvěřují této instituci a kteří se možná dostanou do pasti, která je bude stát jejich víru.

Vzpomínáte si na arcibiskupa Viganò a jeho mimořádné výpovědi o spiknutí, které nebylo nikde jinde než vrcholu katolické církve? Uvedl jména - a byl v pozici, která mu umožňovala mnoho vědět. Pamatujete si, jak papež František odmítl uvažovat o Viganových tvrzeních? A pamatujete také, že stále nevíme, jak McCarrick dosáhl toho, že ho (a proč) František vytáhl z ne příliš přísného exilu, do kterého ho Benedikt odsunul?

Začátkem tohoto roku jsem získal informace, které mě vedly k domněnce, že australský kardinál George Pell byl obviněn ze sexuálního zneužívání s cílem odvrátit pozornost od jeho vyšetřování činnosti Vatikánské banky - a že do této záležitosti by mohla být zapojena i mafie. Je to pravda? Kdo ví. Ale všechno je možné. Vážně: všechno je možné.

Svět skandálů v katolické sféře je svět, který znám lépe než kdokoli jiný. Nepochybuji však o tom, že v něm fungují stejné principy, jaké se projevují i v jiných institucích a komunitách. Dnes mám mnohem menší sklon důvěřovat institucím jakéhokoli druhu, než tomu bylo v roce 2002, kdy jsem začal věnovat vážnou pozornost skandálu, který se odehrával v katolickém světě.

Ve svém článku Douthat dodává:

V případě sítí predátorů a vyděračů proto rozdíl, který dělám mezi konspiračními teoriemi a podkladovou realitou trochu mizí. Ne, nemusíte začínat poslouchat QAnona [2] nebo našeho nešťastného prezidenta, když přepíše zuřivé komentáře na #ClintonBodyCount. [3] Ale stejně jako nebyla odhalena síť spojeneckých prelátů a jejich spolupachatelů kolem kardinála Theodora McCarricka, a tak nás pád Bryana Singera pravděpodobně nijak nepřiblíží pravdě o hluboké hnilobě vykořisťování a zneužívání dětí v Hollywoodu, stejně jako jsme ani úplně nezjistili, co je skutečně skryto za případem Epstein.

Proto příliš trvat na paranoii pověstí, které kolují online, a prohlašovat, že to jde daleko za realitu, znamená zradit nejvyšší poslání žurnalistiky, což je rozluštění skandálů, které se dosud zdály příliš nepravděpodobné, aby se tomu dalo uvěřit.

V dnešní době není možné jasně rozlišovat mezi realismem a cynismem, mezi platným kritickým postojem a čistou paranojí. Skutečný a úplný příběh McCarrickova vzestupu - pokud ho někdy najdeme - nám s největší pravděpodobností ukáže vazby mezi mocí, sexem a penězi v katolické hierarchii s nepředvídatelnými důsledky. Podobně, pokud někdy zjistíme skutečný a přiměřeně úplný příběh o tom, kdo ve skutečnosti byl Jeffrey Epstein a jak udělal to, co udělal, s největší pravděpodobností se dozvíme o vazbách mezi mocí, sexem a penězi v rámci mezinárodních elit.

Svět nepodléhá řádu, jaký bychom si přáli. Není to ani tak špinavé, jak bychom si přáli. Dnes ráno jsem myslel na něco, co mi věrný katolický laik na jaře 2002 řekl o skandálu zneužívání. Byl blízkým přítelem kardinála Bernarda Lawa a působil v bostonské arcidiecézi. Tato osoba - gentleman, velmi inteligentní a morálně upřímný - měla v té době znalosti o obrovské homosexuální korupci v seminářích. Řekl mi, že o tom informoval svého přítele kardinála... a že kardinál nic neudělal. Zeptal jsem se ho, jak může smířit svou náklonnost a úctu ke kardinálovi se skutečností, že právě on umožnil, aby tento druh zla bez překážek vzkvétal.

Posadil se proti mně a nevěděl, jak mi odpovědět. Kognitivní disonance ho paralyzovala. Nebyl schopen připustit, že svět byl strukturován takovým způsobem, aby se jeho drahý přítel kardinál mohl dopustit tak hrubé nedbalosti. Byl jsem docela naivní, byl jsem typický člověk, který věřil, že dobří muži (jako můj partner) téměř vždy chtějí znát pravdu a bojovat za spravedlnost. Představu, kterou jsem nedokázal pochopit, dokud neproběhl tento mimořádný rozhovor, že mysl se vždy chrání před tím, aby se nemusela vypořádat s něčím, co je pro ni nesnesitelné. Ten člověk nebyl žádán, aby věřil konspirační teorii: prostě měl jen spočítat, kolik je dva + dva, byly mu předkládány skutečnosti, které nemohl zpochybnit. Ale nemohl to udělat. Doslova nebyl schopen shromáždit dostatek vůle, aby mohl čelit hrozné pravdě o svém příteli kardinálovi a pravdě o bostonské katolické arcidiecézi.

To, co mě dnes tolik děsí, když o tom přemýšlím, je to, jak potenciálně je každý z nás vystaven stejné paralýze.

Ještě jedna věc: přečtěte si pojednání CS Lewise na téma „Vnitřní prsten“ - tj. o identifikaci touhy být v kruhu těch, kdo vědí a jsou u moci jako dominantní aktéři akcí. Je možné, že ten muž, přítel kardinála Lawa, nemohl vidět pravdu pod nosem nejen proto, že by ho to přinutilo rozpoznat něco strašného o jeho kardinálském příteli, ale také proto, že by ho to vyloučilo z Vnitřního prstenu? Lewis řekl svému publiku:

A proroctví, které vám předkládám, je následující. Pro devět z deseti mezi vámi, volba, která by vás mohla vyvést z cesty, nepřijde v dramatických tónech. Téměř jistě se neobjeví žádný zlý muž, nikdo, kdo by vám vyhrožoval nebo se vás pokusil zkazit. Narážka přijde, když budete pít šálek kávy, a v přestrojení za banalitu uprostřed několika vtipů, ze rtů muže nebo ženy, které jste nedávno začali znát lépe a chcete to vědět ještě lépe. A právě když vás nejvíce znepokojuje to, že nevypadáte hrubě, naivně nebo slušně. Bude to narážka na něco, co nevědomá a romantická veřejnost nikdy nepochopí: něco, proti čemu by se obrátili i ti nejkonformnější ve vaší profesi: ale něco, co „my“ - a při slůvku „my“ se nesmíte začervenat, že vám lichotí – „my děláme vždycky“.

A vy nebudete vtaženi - pokud tomu propadnete - touhou po zisku nebo pohodlí, ale jednoduše proto, že v tu chvíli, kdy je sklenice tak blízko vašich rtů, nemůžete snést představu, že vás vrhnou zpět do chladného vnějšího světa. Bylo by hrozné vidět tvář muže nebo ženy - brilantní, důvěrnou a nádherně sofistikovanou tvář - jak najednou propadne chladu a opovržení, když zjistí, že jste byli podrobeni vstupní zkoušce do vnitřního kruhu, a byli jste odmítnuti. A pokud vás někdo nasaje, příští týden půjde o to jít trochu dále než obvykle a za týden ještě trochu víc, ale vše v tom nejveselejším a nejpřátelštějším duchu. Může by to vést ke katastrofě, skandálu a odsouzení za trestný čin; může to mít za následek moře peněz, ale může to otevřít přístup k elitě a pozvání do vaší staré školy k přijetí ceny. Ale pořád budete obyčejní ničemové.

Může se to stát komukoli z nás. Vám, mně, každému z nás. Protože mocní lidé hledají jeden druhého: chápou, že jsou součástí Vnitřního prstenu. Běda těm, kteří jsou v něm a kteří se více než pravdy a Všemohoucího Boha bojí, že budou z něho vyhozeni.

Na závěr, Hannah Arendtová uvedla, že jedním z hlavních faktorů, které způsobily vzestup totalitarismu ve dvacátém století, je skutečnost, že lidé přestali věřit v hierarchie a instituce, protože zjistili, že jsou zkorumpované. Jakmile se to stalo, lidé přestali věřit v pravdu a raději uvěřili v příběhy, které potvrdily to, v co věřili nejraději. Neděje se dnes totéž? Podle toho, jak to vypadá, může mít Epsteinova aféra mnohem vážnější důsledky pro americkou politiku, než si dnes dokážeme představit.

_________________________________

_________________________________

[1] Eternal Word Television Network, americká televizní stanice, zabývající se katolickými tématy. [Poznámka redaktora]

[2] QAnon je síť lidí (označená mainstreamovými médii jako krajní pravice), kteří operují na internetu a podporují konspirační teorii, že tajný plán organizovaný Deep State (okultní mocnosti) proti prezidentu Donaldu Trumpovi jeho příznivci – ve skutečnosti by měli mít za cíl podkopat Nový světový řád - považují za cíl tajné dohody s globálními sítěmi pedofilie, temnými kruhy okultní kabaly na objektu ovládnutím světa. [Poznámka redaktora]

[3] Počet „obětí Clintonových“ je výraz inspirovaný konspirační teorií, kterou částečně rozvinul šéfredaktor webu Newsmax Christopher Ruddy, podle kterého bývalý prezident USA Bill Clinton a jeho manželka Hillary zabili padesát nebo více svých spolupracovníků. [Poznámka redaktora]

Pramen: Chiesa e post concilio

https://www.lumendelumine.cz/index.php?page=komplotni-site