Na osobu, které nebylo prokázáno spáchání trestného činu, se vztahuje princip presumpce neviny. Je nutno na ni pohlížet jako na osobu nevinnou. Nikdo není povinen svou nevinu prokazovat. Člověk se sice občas může stát podezřelým, může být dokonce obviněn či obžalován, pokud existují nějaké indicie, které na možnost spáchání činu ukazují, ale i v takovém případě musí být s člověkem zacházeno jako s nevinným. Proč není tento princip aplikován na šíření infekce?

Pomiňme, že by někdo koronavirovou infekci šířil záměrně - to už by bylo na hranici teroristického činu. Ale lze si představit něco takového jako nedbalostní trestní čin.

V jakém případě by ale mohlo o takový čin jít? Jen v případě, že by člověk o sobě věděl, že je infekční, a nedbal přitom pravidel, která mu brání infekci šířit.

Ale může jít o nedbalostní trestný čin v případě, že člověk, který nejen že nebyl pozitivně testován, ale ani na sobě necítí příznaky onemocnění, žije normálním životem? Musí prokazovat svou "nevinu" (bezinfekčnost) čerstvým negativním testem?

Není pak projevem politické zvůle takovému člověku zakazovat a znemožňovat normální život, případně ho za nedodržení nesmyslného zákazu trestat?

Není naopak "trestným činem podněcování nenávisti" (§ 356) štvát veřejnost proti zdravým lidem, kteří se ničím neprovinili a jen se nechtějí nechat zbytečně omezovat a buzerovat?

Závěr: Pro zdravé, bezpříznakové osoby by měl platit princip PRESUMPCE BEZINFEKČNOSTI. Pro tyto osoby (drtivou většinu populace) by měla být veškerá opatření dobrovolná a měla by mít charakter pouhé rady či doporučení. Velmi pravděpodobně by se dosáhlo lepšího efektu pouhým apelem na svědomí než striktními příkazy a zákazy či dokonce vyhrožováním.