RADOMÍR MALÝ vysvětluje, na co bychom se měli v adventu soustředit především a jakým myšlenkám se při tom raději vyhnout

Probíhá advent. Doba, jež nám má připomenout, jak starozákonní Izrael očekával příchod Mesiáše. Ten se uskutečnil v osobě Ježíše Krista. Čekání je nedílnou součástí lidských dějin. Jenže umíme opravdu čekat? G.K.Chesterton ve své "Ortodoxii" napsal: "Náš věk je už jen věkem stagnace a odpočinku."

Lidské dějiny novověku se staly "čekáním na Godota". Jedná se o vybájenou postavu absurdního dramatu Samuela Becketta, kdy dva tuláci očekávají jeho příchod, aby změnil jejich osud k lepšímu. Ten ale nepřichází, oba mužové už se smířili s tím, že asi nikdy nepřijde, ale místo aby odešli a něco dělali, tak dál líně leží a nehnou se ze svého místa pod stromem.

Čekání na Godota

Tak vypadá lidstvo současné epochy: unavené neustálým čekáním na změnu k lepšímu, která nikdy nepřišla, i když ji pořád slibovaly rychle se střídající ideologie osvícenství, liberalismu, komunismu, nacismu atd. Nejenže nedošlo k nápravě zla, nýbrž naopak k jeho prohloubení a rozmnožení.

Moderní člověk už je proto otrávený tímto neustálým čekáním, které navzdory krvavým revolucím a genocidám nevedlo k žádnému pozitivnímu výsledku. Už nečeká vůbec na nic, chce jen žít, užít si a přežít, nic jiného jej nezajímá. Lidstvo 21. století se odnaučilo čekat, neboť čekání jej totálně zklamalo.

Jenže chyba není v samotném čekání, ale v tom, že moderní člověk čekal a čeká špatně. V tom se podobá starozákonnímu Izraeli. Ten netrpělivě vyhlížel Mesiáše, jenž by jej vysvobodil z poroby cizích národů a ustanovil pro něj ideální život na této zemi. Takový Mesiáš však nikdy nepřišel.

Ježíš Kristus nabídl nikoli ráj v tomto životě, ale na věčnosti. Přišel osvobodit člověka nikoli od pozemských tyranů, neboť jejich nadvláda je pouze dočasná a rychle končí, ale od tyranů věčných, od démonů v pekle - a zaplatil za to svou vlastní krví na kříži. Nedává člověku úspěch a blaho na této zemi, neboť to všechno pomíjí, ale na věčnosti v nebi. 

Čtěte ZDE: Blíží se Advent: Reklamní kampaň začíná. Nezaměňujme prostředek za cíl. Rozjímání o vánočním pudingu. Žijeme ve světě stínů: Obrazy a symboly namísto skutečnosti. Svět ovládly třpytivé odměny

Co očekáváme my?

Toto Kristovi současníci neočekávali, tím z velké části pohrdali, proto ho přivedli až na kříž. Zklamal jejich očekávání, protože čekali špatně, čekali něco jiného, než on nabízel a nabízí.

A jak jsme na tom my, dnešní katoličtí křesťané? Co očekáváme od Kristova příchodu? Ten se uskuteční nejen na konci světa, ale u každého z nás v okamžiku smrti. Čekáme na něho opravdu s radostí? Těšíme se na věčný život ve společenství s ním?

A nemusíme toto očekávání spojovat pouze s okamžikem smrti. On přijde vždycky, když jej o to poprosíme a budeme si jeho příchod přát: přijde do našeho srdce, do našeho nitra. Chce to jen jedno: přijmout jeho skutečnou nabídku na proměnu života a růst v dobru, a neplést si jej - jak to dělali jeho současníci v Palestině - s nositelem ryze pozemských a pomíjivých dober a s budovatelem pozemského blahobytu.

Pravdivý Bůh

Na takového Mesiáše čekáme a můžeme si být jisti, že toto čekání nás nikdy nezklame. Tuláci z Beckettova dramatu čekali na Godota, což v poněkud nepřesném překladu znamená "bůžka". Očekávali pohanskou náhražku místo opravdového Boha. Tou je každé přednostní očekávání blahobytu, kariéry, úspěchu a požitků, které vždycky dříve nebo později zklame.

Očekávání pravdivého Boha je však něčím úplně jiným: jde o Boha v jeslích, Boha ztotožňujícího se s každým z nás a působícím naši proměnu tak, abychom byli schopni věčného života spolu s ním v nebi.

Takové čekání se nikdy nemine účinkem. S touto radostnou jistotou proto prožijme advent, dobu čekání na opravdový vstup Boha do lidských dějin a spolu s tím i do naší duše a našeho osobního života.