Po době kamenně, bronzové, železné, po éře páry, elektřiny, éře boje s podnebím, po operaci s multikulturním obohacením či po letošní době rouškové přichází nová, kvalitativně opět o něco vyšší etapa lidského snažení o lepší svět.

Co tato doba přinese? Podle těch, kdo věří, že masivní plošné očkování obyvatelstva zatočí s nemocí, kvůli které se letos zastavil svět, to nebude žádná éra, ale jednorázová operace. Operace, která přinese konec všech útrap jak pro potenciálně nemocné, tak i pro restrikcemi sužované obyvatelstvo. Je mnoho důvodů k názoru, že takový obrat nenastane a že nás opravdu čeká celá nová éra. Zde jsou alespoň dva.

Očkovací sérum dosud neprošlo klinickou praxí. Žádné. Nikde. Nikdo tedy nemůže znát nejen případné dlouhodobé nezamýšlené nežádoucí efekty, ale především dobu účinnosti očkovací dávky. Očkování je výborný nástroj k boji s nemocemi – především dětskými –, které člověk může prodělat jen jednou za život. Po prodělání takové nemoci získá doživotní imunitu. A protože princip očkování je v tom, že díky němu organismus vlastně prodělá samu nemoc, při které absolvuje nákazu natolik slabou, aby ho neohrozila, ale natolik silnou, aby způsobila tvorbu protilátek, je tu předpoklad, že takové očkování bude mít stejný imunizační následek, jako mívá prodělání samotné nemoci. Jenže covid-19 je nemocí natolik mladou, že trvání imunity po jejím prodělání nemohlo být dosud zjištěno. Natož po použití séra, které existuje jen několik týdnů. Nikdo tak neví, kolik očkovacích dávek bude každý potřebovat, jak často a jak dlouho bude muset očkovací proceduru absolvovat. Nepůjde tedy o jednorázovou akci, po které bude navždy klid. Daleko spíše půjde o akci na několik příštích let.

Druhým důvodem jsou předpokládané mutace. Už dnes jsou hlášeny nejen z Británie, ale i z jiných zemí světa. Nikdo neví, zda tyto zmutované viry nebudu vůči nyní čerstvě vyvinutým vakcínám odolné. Vakcinace může (jako se v historii už vícekrát stalo) proces mutací dokonce urychlit, protože virus si bude hledat cestu jinudy, jako si hlodavci mockrát našli odolnost proti příliš dlouho aplikovaným deratizačním přípravkům. Je velmi pravděpodobné, že každá nová mutace si vynutí vývoj a aplikaci nových očkovacích látek. Žádné světlo na konci tunelu tedy dosud vidět není.

To však mnohé hráče na poli ekonomickém, mocenském, společenském a politickém nijak netrápí. Naopak, pro ně nadešla éra světla. Vlády získaly v historii zcela nevídané kompetence a možnosti, jak řídit běh společnosti, jak si pohrávat se stovkami miliard, sociální inženýři záminku k zasahování do životů lidí, některé ekonomické subjekty příležitost, kterou by jinak v běžné konkurenční soutěži nikdy nezískaly. V prostředí vládních restrikcí to vše jde mnohem snáz. A v nadcházející éře očkovací to půjde ještě snadněji, protože ta dá restrikcím nový impuls.

V situaci, kdy jde (údajně nebo skutečně) o život, na věcných argumentech nezáleží. Je to stejné, jako když někomu auto přejede jeho jediné dítě, a on pak požaduje zastavení veškeré automobilové dopravy v zemi na půl roku. Když mu někdo bude oponovat, že to milionům lidí rozvrátí životy, strčí takovému pochybovači před oči fotografii s rozdrceným tělíčkem a obviní ho, že přesně toto si odpůrce zákazu přeje. Argumentujte pak nad takovou fotkou…

Přesto je nutné i tak absolutní věci, jako jsou životy lidí, oprostit na chvíli od emocí a argumentovat jimi věcně. Zkusme to, jakkoli se to bude zdát cynické.  Vezměme si vzorek obyvatel naší republiky čítající tisíc lidí. Z této tisícovky jich ročně zemře obvykle deset (řádově). Letos, tedy v době, o které se mluví jako o epidemii, jich místo oněch deseti zemře asi jedenáct. O jednoho na tisíc obyvatel více. Ano, takový je letošní dopad viru SARS CoV-2 u nás. A velmi podobný je i v mnoha dalších zemích včetně těch nejmedializovanějších, jako jsou USA, Španělsko či Itálie. Ano, i tam je to místo běžných deseti letos asi jedenáct zemřelých z tisíce za rok 2020.

Lze namítat, že „jen“ jedenáct je to právě díky restrikcím. Srovnávací studie jednotlivých zemí to však nepotvrzují. Ano, někde byly zachyceny odchylky v řádu i desítek procent. To by u naší tisícovky znamenalo, že místo jedenácti zemřelých by to bylo 11.2 nebo třeba 11.4 zemřelého člověka. Nejsou známy příklady (a to ani z rozvojových chudých zemí se slabou disciplínou obyvatelstva, s vládami, které v obavě před zchudnutím nesáhly k restrikcím, či v zemích s mnohem horší úrovní zdravotní péče), že by někde došlo k odchylkám násobným, tedy v řádu stovek procent (tak, aby ono číslo zemřelých nečinilo 11, ale třeba 13 nebo 14).

Ano, o to se v restrikcích hraje. Jestli bude ono číslo zemřelých 11, nebo třeba 11.3 z tisíce. Jistě, za každou setinou je nutno vidět neopakovatelný a jedinečný lidský osud. Ale lidské osudy je nutno vidět i mezi osmi stovkami z oné tisícovky lidí. Mezi osmi stovkami lidí, kterým se kvůli restrikcím hroutí svět, sociální existence, sám smysl života.

Je klidně možné, že i v rámci této chladné kalkulace někdo z obhájců plošných restrikcí a plošné vakcinace dojde k jiným číslům, třeba v horizontu příštích let. Ale toto uvažovaní a poctivé porovnávání výnosů a nákladů očkovací operace bychom si měli dovolit. Očkování nebude jednorázové. O tom si ti, kdo se na vakcíny tolik těšili, mohou nechat snít. Celá společnost bude na několik let podřízena těmto vakcinačním a tedy i restrikčním manévrům. Náklady ekonomické, morální a společenské budou ohromné. I ty jednotlivé, v životě každého z nás. Už proto si debatu o postoji státu k novému viru nezakazujme. Nenadávejme nikomu do „popíračů spojených s neonacistickou scénou“, jak jsem na vlastní uši slyšel v jednom z našich televizních zpravodajských pořadů.