Nyní vlastně nežijeme v míru, ale v permanentní válce. Byl prodloužený nouzový stav, je omezeno vycházení, je to všude okolo v Evropě, opravdu jako válka, a můžeme si připomenout i války, které probíhaly během války studené…

Co nám k tomu řeknete  pane Zbořile?

„Máte pravdu, že se to zatím používá jako žurnalistická metafora, že bojujeme s něčím, proti někomu a že jsme ve válce, ale ono se to válečnému stavu dost blíží. My v Evropě jsme téměř 75 let nezažili žádný válečný konflikt, sem tam nějaké bouře, teroristické útoky a tak dále, ale přesto si ještě aspoň někteří dokážeme vzpomenout na to, jak to vlastně bylo i za té 2.světové války, ale i v letech poválečných, kdy se hodně mluvilo o bakteriologických a biologických válkách.

V průběhu korejské války, kde pomáhali léčit nebo zkoumat tyto choroby i českoslovenští lékaři. Tady z našeho sousedství tam byl pan profesor Placák a jeho kolega Eyselt. Potom se o tom hodně mluvilo v souvislosti s vietnamskou válkou, když se psalo  o používání všech možných jedovatých látek a plynů, které ničily přírodu a samozřejmě také ohrožovaly zdraví lidí. V těchto zemích byla asi větší citlivost, kterou my nemáme.

Strašit se ale nemusíme okolo vánočních svátků, ale můžeme si alespoň uvědomit, že válka je závažný zásah do života společnosti a její první obětí jsou demokratické svobody a jsou ohrožována i práva, ze kterých sice jsme vytvořili fetiš, ale existují práva nejenom ta fetišizovaná všeobecná lidská práva, ale také práva a povinnosti, které nějaké centrum za válečného stavu řídí. Tak se mohou nejenom omezovat možnosti vycházení a návštěvy hotelů a restaurací, ale může dojít  na řízenou distribuci potravin,  řízené používání osobních automobilů, natož nákladních trucků a autobusů.

Válečný stav je velice zvláštní věc, kterou podceňujeme. My to ve filmech, které se o válkách točí, nevidíme, ale stav válečný nastává tehdy, když se dotýká každého z nás nejenom nějakých vládnoucích špiček nebo vojáků nebo bezpečnostních složek, ale každého občana, na kterého dolehne. My to zatím pociťujeme jenom když jsou omezeny návštěvy obchodních center, ale také, když je omezeno pohybovat se z jedné země do druhé. A je jedno jestli je to zastavení letecké dopravy v Londýně a její uvolnění, jestli je to průjezd kamionů pod kanálem La Manche do Francie nebo do Velké Británie, ale ono může dojít k zákazu vstupu do Saska, do Bavorska. Snad tehdy si někteří lidé uvědomí, že něco takového jako válečný stav nastává. Nemusí jít o bombardování z nějakých stratosférických výšek, nemusí jít o války raket  a atomové zbraně, ale ono stačí když dojde k nějaké infekci a jejímu masovému šíření. K tomu už docházelo, ale v tom válečném stavu se najednou budeme nacházet a dohadování se o tom, kdo to zavinil, bude vlastně téměř nesmyslné a nepotřebné, protože ten stav tady je a my na něj musíme reagovat. Nemůžeme vzpomínat na to, kdo to zavinil, to ať potom dělají historici a pamětníci. Nebezpečí válečného stavu v Evropě tady je, a možná, že je mnohem blíž, než si dokážeme představit. A ono vlastně to není nic nového,“ uvedl Zdeněk Zbořil v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz.

Kontroly, restrikce a všechna možná nařízení, to se přece neustále opakuje…

„Zrovna před několika dny uváděla ČT Steklého film podle Haškova románu Dobrý voják Švejk a v druhé části, která se nazývá Poslušně hlásím je kuriózní scéna, která téměř té druhé části dominuje.  Ke to výslech a zadržení dezentýra,  zpracovávání tématu ruských špionů u putimského četnického strážmistra  Flanderky. Já jsem tu scénu viděl snad dvacetkrát, ale tentokrát v souvislosti s tou současnou krizí a válečným stavem, jsem si uvědomil, že lidstvo se nepoučilo, natož četničtí strážmistři a jejich náčelníci někde v daleké Vídni.  A věty, které se tam v  Steklého filmu opakují a jsou vybrány z Haškova textu  jsou tak aktuální, že nad tím člověk žasne.

 Najímání tajných spolupracovníků, vyhrožování bábě Pejzlarce vším možným, ale zejména ten způsob uvažování četníků bychom si mohli zapamatovat. To jsou lidé, kteří za mimořádného stavu, který u nás už nastává, sice konají svou povinnost, ale někdy ji také nezvládají. U Haška z toho vzniká situace komická, ale my si už dnes uvědomujeme, že také může být tragikomická a já bych se nebál říct, že možná také tragická,“ dodává Zdeněk Zbořil.