To nebyl dobrý výběr, protože slavný dirigent, známý svým vřelým vztahem k nacistickému režimu, pojal skladatele, který celým svým dílem a zejména Ódou na radost vyjadřuje základní téma svého žvota a tvorby, téma svobody, volnosti, popření všeho, co člověka omezuje, ujařmuje, podrobuje nadosobní moci. Jenže Karajan, navzdory vysoké profesionalitě, nemohl popřít to, co bylo v něm pevně uloženo: radostný zpěv svobody se pod jeho taktovkou změnil ve vojenský pochod.

Nevím, zda způsob natáčení orchestru dirigent také ovlivnil, ale neviděli jsme hudebníky, jak jsou rozsazeni na pódiu, nýbrž statická kamera je zabírala seřazené  v pevně semknutých útvarech, jako vojáky. Každý se mohl obdivovat dokonalé jednolitosti, přesnosti, disciplině jejich pohybů. Ještě dobře, že jsme předtím mohli sledovat Beethovenovy klavírní koncerty pod taktovkou Fhila Grabského, hudebníka, který je celou svou bytostí oddán Beethovenovi, jeho pojetí budby, člověka a světa.

Programátoři televizního Artu nám však připravili ještě jedno nemístné překvapení. Po Beethovenovi promítali francouzský film Buzíci, který je přímo na opačné straně hodnotového spektra a důsledně popírá všechno, co jen trochu připomíná pozitivní city, myšlenky, činy normálního člověka. Přitom dobrých 80 % filmů do omrzení promítaných v České televizi (většina nese značku Made in USA) dnešního diváka, který již během třiceti let diktátu trhu otrnul, zahrnují neustálými hrůzami a krutostmi, zabíjením, tisíci odstíny sexuální perverze, zla.

Domnívá-li se někdo, že Buzíci  je komedie pro večerní nebo noční povyražení, ať jde do archivu Kriminálního ústavu a dá si předložit dokumenty; pokud se bude také při tom bavit a smát, měl by se dát vyšetřit psychiatry. Totéž platí o divácích, kteří se nad eskapádami Depardieu a jeho kámoše dobře baví, končí glosu Mojmír Grygar.