Mnoho lidí, se kterými jsem se setkal a kteří byly často poměrně pozitivně nakloněni národně socialistické myšlence, v důsledku odmítali násilné prosazování naší ideologie. Mnoho ze čtenářů má jistě podobnou zkušenost. Kde se vzal tento argument, toto přesvědčení, že Národní socialismus je ideologií spojenou s násilím? Obraz, vytvořený médii, pramenící z nepochopení nebo ze záměrné lži a snahy nás poškodit, mezi lidmi úspěšně zakořenil. Jaká je však skutečnost?

Národně socialní idea je souhrnem mnoha živých principů, které nalezneme ve svém projevu téměř v každém okamžiku tisíciletých dějin. Jedním z nich je tzv. princip věčného boje, neustálého střetávání se protikladů, kdy je vítězství jedné z polarit podmíněno schopností síly, života a rozvoje. Síla však v tomto kontextu není omezena na pouhou fyzickou sílu, nýbrž na souhrn schopností duchovních, psychických a fyzických u každého jednotlivce jakožto součásti celku. Množina těchto tří oblastí má vést k harmonii, která je nezbytná pro opravdovou existenci, jenž není v rozporu s řádem všech věcí, ale je jeho projevem a nositelem. Tato pravidla jsou analogická. Platí jak v rámci individuality, tak také v rámci národů, ras i lidstva. Zde se dostáváme k základu problematiky této mé úvahy.

Termín boje, který je obsažen v naší ideologii, je něčím zcela jiným než pouhá násilná konfrontace. Násilí má se skutečným bojem málo společného. Náš boj je veden za dosažení harmonie a tedy také za opravdového člověka, jenž neustále roste směrem k poznání a tímto svým růstem také pozvedává své národní a rasové společenství, v němž se na základě zákonů Prozřetelnosti nachází. Opět zde platí zákon věčné analogie - boj vedený za dosažení harmonie je veden v rámci jednotlivce, skupiny, národa i rasy. Je nositelem dialektiky, věčného pohybu a změny, která však není náhodná, ale podléhá řádu. Boj je kosmickým a přírodním zákonem a tedy také zákonem lidským!

Pro nás, národní socialisty, je boj nesmírně důležitý. Pouze skrze něj můžeme pozvednout své kvality natolik, aby se naše idea mohla fyzicky projevit v tomto čase a prostoru. Nikoli pouhým násilím, nýbrž oduševnělým bojem!

Jaký je ale mezi těmito dvěma termíny rozdíl? Násilí nemůžeme zaměňovat s bojem, jelikož je prosté ideji, narozdíl od pravého boje jehož příčinou i důsledkem je právě nadčasová Idea.

Naše řady musí být tedy prosty holého násilí, vedeného pro zábavu či z jakýchkoliv egoistických pohnutek. Veškeré naše činy musí být prodchnuty ideou. Není zde místo pro plytkost a prázdná gesta.

Jak řekl moudrý italský tradicionalistický myslitel Julius Evola: „Dnešní evropa nezná válečníky, pouze vojáky.“  Jaký je rozdíl? Válečník je bojovníkem Ideje, ví proč bojuje a činí tak ze své vlastní svobodné vůle, na rozdíl od vojáka, u kterého se vždy nemusí vyskytovat přímá spojitost s ideou. Válečník kráčí cestou boje k naplnění ušlechtilého cíle.  Proto – buďme válečníky!

Každý zdravý jedinec musí souhlasit s tím, že slabost je nepřítelem člověka. Je tomu tak proto, že brání rozvoji a nástupu toho lepšího, silnějšího a zdravějšího. Boj vedený proti lidské slabosti je spravedlivý boj a to i tehdy, přinese-li utrpení. Podívejme se na indické askety. Podrobují sami sebe neuvěřitelnému utrpení a fyzické bolesti, „jen“ proto, aby dosáhli vyšší úrovně své lidské existence a svého vědomí. Nehledí na své osobní blaho, vede je i idea, ke které následně znovu směřují cestou své víry a přesvědčení. Cílem tohoto snažení je eliminace slabosti a podřízenosti nízkým lidským složkám. Stejně tak je i naší přirozeností úsilí o osobní zlepšení, i když je pochopitelné, že se každý z nás liší v samotném definování slabosti v rámci sebe sama. I to je však druh boje, válka, vedená proti vlastním slabostem…

Boj proti konkrétním představitelům lidské slabosti nemusí nutně znamenat jejich fyzickou likvidaci, jak se nám páni myšlenek snaží předhodit. Likvidace by byla zbytečná. Nízké a slabé nemůže existovat vedle mocného a silného. Tak jako málý zkroucený keřík usychá ve stínu mohutné koruny silného a zdravého stromu. Živý zůstane pouze za předpokladu možnosti svého dalšího růstu.

Z výše vypsaných skutečností vyplývá, že nejsme násilnickým hnutím. Jsme lidmi, kteří mají nějaké přesvědčení a není v našem zájmu páchat špatnost. Tak, jako každý, jsme však odhodláni svou víru bránit a bojovat za ni. Nikdo se nemusí obávat násilné konfrontace s aktivistou hnutí Národního odporu, je-li člověkem spořádaným, slušným a pokud plody svých činů nekoná na úkor naší ideje. Nemáme potřebu někoho fyzicky konfrontovat, proč taky? Stal-li se někdo ze čtenářů obětí bezdůvodného násilí, pak zcela jistě ne ze strany aktivisty NO. Jinou věcí však je, byl-li někdo napaden na základě svých činů proti nám samotným. Myslí si snad někdo, že nás může napadat a špinit bez jakéhokoli následku? Každý čin vyvolá reakci a pokud je někým napadána a špiněna naše myšlenka, pak ať si je předem vědom důsledků, které z toho pro něj pramení. Záleží na vůli každého z vás, milí čtenáři, zda budete našimi nepřáteli, sympatizanty, aktivisty, či zda si k nám budete uchovávat neutralitu a odstup. Nezapomínejte však na to, že existuje zodpovědnost, které se nemůžete zříci – zodpovědnost za vaše činny.  

Je otázkou, zda veřejnost může pochopit tyto principy, když je vystavena neustálému manipulativnímu tlaku. Musíme si však připustit, že část zodpovědnosti za současný stav je i v nás samotných. Říkáme, že jsme idealisté, že bojujeme za svou myšlenku a víru. Je-li tomu tak, zodpovídáme se také plně této ideji. My jsme ti, skrze které se má naše idea projevit a není-li tento projev hodný samotné ideji, pak musí být chyba v nás samých. Ať se zamyslí každý aktivista nad tím, zda reprezentuje náš ideál tak, jak si zaslouží…

„Život je boj.“  (Voltaire)