Když se ohlížíme za uplynulým rokem, tak se dá říct, že celý rok nás provázel Covida to znamená strach. Byli jsme strašeni ze všech stran.

Co nám k tomu řeknete pane Zbořile?

„Dokonce spousta lidí si myslí, že se blíží jakási apokalypsa, já bych docela rád připomenul film Zdeňka Brynycha z roku 1964, který se jmenuje „A pátý jezdec je strach“ a připomíná ty čtyři bájné jezdce z Apokalypsy, to znamená válku, mor, hladomor a smrt a říká, že je tady ještě pátý hrůzný jezdec, ale to je ten, který nepřichází odněkud z dálky, ale z našeho světa. Ten strach je nejenom emoce, ale to je fenomén politický, společenský, který si sami vytváříme a v tom skutečně ten loňský rok a jeho aktéři, ať už jim říkáme, že přichází z Bilderbergu nebo že jsou z Číny nebo z hroutící se Ameriky tak v tom byl příkladný,“ uvedl Zdeněk Zbořil v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz.

Bojíme se, strašíme se…

„My jsme se strašili nejenom navzájem, dokonce jsme se obávali sami sebe, sami svých svobodných rozhodnutí. Vždyť je to přece jednoduché, vždyť nemoc se nějakým způsobem nebo nákaza nebo infekce se nějakým způsobem identifikuje podle nějakých dosavadních znalostí, pak se na to vymyslí třeba vakcína, pak se poradím se svým lékařem, který ví zda mám nemocné srdce nebo nějaký jiný orgán, ledviny, játra, co tomu říká a pak se teprve já rozhodnu o tom zda se nechám očkovat a nemusím se pak obávat toho, že mě někdo bude strašit tím, že jsem evidovaný v okamžiku, kdy si nechám píchnout vakcínu, takže jsem evidovaný na nějakém tajném seznamu.

Ono těch tajných seznamů už je příliš okolo nás a pravda je, že EU se stará o to, aby jich bylo čím dál víc, ale pořád ještě svůj osud máme ve svých rukou, pořád se ještě můžeme rozhodnout jak říkali existencialisté, zda se podřídíme nebo se budeme zabývat tou základní filosofickou otázkou a tou je život, smrt, oni dokonce říkají sebevražda.

Takže to není záležitost to, na co vzpomínáme jako strach z loňského roku, to není jenom záležitost pro psychiatry, psychology a parapsychology a lidi, kteří umí používat magické myšlení. To je prostě přirozený stav a tím, že vzpomínáme tu apokalypsu a zjevení sv.Jana, tak víme, že to je součást naší lidské kultury a našich civilizací. Nic jiného v tom není, ty minulé strachy a obavy byly stejné.,“ pokračuje Zdeněk Zbořil.

Strach je mezinárodní…

„Dokonce se mi zdá, že to slovo strach najdete ve všech možných evropských jazycích v různých podobách, ale jenom ve slovanských, západoslovanských, východoslovanských, jihoslovanských jazycích, je to slovo strach téměř totožné. Je založeno na nějakém prožitku existenciálním, který vznikal tak, že tito lidé, ty slovanské kmeny byly ohrožovány. A ony nebyly ohrožovány jenom Čingischánem, ony byly ohrožovány většinou ze západu a také z jihu, z oblastí, ve kterých se domníváme, že žijí naši přátelé a spojenci i když tomu tak dávno není.

Téma strachu nepatří jenom do agendy psychologů, psychiatrů, psychoanalytiků a šamanů nebo kouzelníků a lidí, kteří se zabývají magickým myšlením. On vlastně strach je vždycky reakcí na něco nepochopitelného, nesrozumitelného a pokud se nám nedostává řádného vysvětlení, tak se dost často mění v agresi. A to co je vlastně aktuální je jakýsi naučený strach, který pomáhá šířit většina médií, ať už jsou audiální nebo audiovizuální, filmová produkce, kterou můžeme denně sledovat v různých televizních projekcích, filmů, programů, zejména ty, které jsou z našeho euroasijského světa na jehož hodnoty jsme tak hrdí, tak je přívalem strachu, nenávisti, krve a vražd, mordů, utrpení lidského, že to snad není v žádné jiné kultuře světa a navíc ještě pod záminkou, že se jedná o „evropské hodnoty“ . My tuto výuku strachu chceme vyvážet do ostatního světa, možná, že bychom se měli trochu víc zamyslet sami nad sebou a říct si jestli bychom se nemohli v tom druhém světě, třetím a těch dalších světech taky něco dobrého přiučit,“ dodává Zdeněk Zbořil.