Jsou projevy občanské neposlušnosti projevující se např. odmítání vakcinace opravdu způsobeny jen pochybnostmi lidí o spolehlivosti rychle vynalezeného přípravu, nebo je za tím toho mnohem víc? Třeba hlavně ta již dávno známá nedůvěra v politiky a politiku vůbec, umocněná ještě „ českým osudem“, kdy vždy jsme byli „my“ a „oni“? Nebo jsou novým hitem „právního státu“ signalizující mnohem hlubší problém, neboť ve skutečnosti nevíme, čím vlastně řídíme své životy jako občané, jako stát jako společnost? Jak se nezeptat, když celý „problém“ náhle vzniká kolen otázky, zda se očkovat či nikoliv kterou historie lidstva již přece dávno zodpověděla.

Odpověď na tuto otázku ovšem dostaneme, až se dohodneme na to tom, zda nová občanská neposlušnost není voláním po nové občanské poslušnosti, novém řádu, nových právech a svobodách. Nebo zda jde jen o neposlušnost „chvilkařského“ tytu, vyjadřující rozhořčení, ale nepředkládající žádnou alternativu.

Co je za velkými slovy, které tak rádi používáme? Jakou reálnou a života schopnou podobu mají slova jako svoboda, demokracie, lidská práva, která v těchto dnech tak často někteří rádi používají?

Jakou hodnotu má svoboda slova těch universitních profesorů, kteří tvrdí, že celá pandemie je jen bagatelní nedorozumění  ničící  ekonomiku, ve srovnání se svobodou jejich kolegů, kteří říkají, že situace je vážná a musíme ještě více omezit sociální a jiné kontakty? A kde pak svoji svobodu a svá práva naleznou ti, kteří k tomu jen nevěřícně přihlíží?

Kde jsou svobody a práva platící pro všechny bez rozdílu? Nebo platí zvláštní práva jen pro některé?  Nad hostinským, který  ve jménu svých „lidských práv“ odmítá zavřít hospodu je jistě možné s jistým pochopením mávnout rukou. Ale co s chováním matky, která rovněž ve jménu svých lidských práv a za potlesku části elit odmítne nechat očkovat své dítě proti tetanu? Co to je svobodu, kterou tito pro sebe požadují?

A nejde jen o jednotlivce. Nedávno Ústavní soud rozhodoval o návrhu skupiny senátorů, kteří požadovali, aby Národní informační zdravotní systém již neměl právo shromažďovat data o zdravotním stavu obyvatel, tedy např. o tom, kdo je HIV pozitivní, kdo má jako nakažlivou chorobu, Prý to je přílišný zásah do práv takových lidí. Ústavní soud sice návrh zamítl, ale někteří jeho významní soudcové přijali odlišná stanoviska, ve kterých tvrdí, že takoví lidé opravdu jsou „vystaveni mimořádně silnému zásahu do svého soukromí“ a není jim umožněno „ svá data chránit a zakázat státu, aby je využívat…“.  Opravdu bychom byli jako společnost, jako všichni lidé svobodnější, kdyby tato „data“ zůstala utajena a stát nemohl používat?

A v 26 čísle časopisu A2 se dočteme, že „poslední počínání francouzské vlády ohledně islamismu dobře ukazuje, že boje proti radikalismu téměř jistě vedou k poškozování demokracie.“ Jakou demokracii, bezzubou proti teroru si to tedy představujeme? Jak dlouhá je ještě cesta k bodu od kterého již nebude návratu? Kdy už žádné hodnoty, svobody a práva nebudou pro všechny stejná?  Víme ještě vůbec co to je „normální svět“?