Seznam „domáckých“ názvů posttraumatické stresové poruchy kromě „vietnamského“ a „afghánského“ doplnil nyní „donbaský“ syndrom: „Kožen je čtvrtý voják, který po návratu z fronty trpí poválečným syndromem. U chlapců, kteří se vrátí z ATO, jsou narušené nervy, trpí nespavostí a fobiemi. Přitom symptomy nemoci, kterou už nazývají „donbaský syndrom“ vykazuje po návratu z vojenské operace na jihovýchodě Ukrajiny 8 z 10 vojáků Národní gardy a OSU. Většina si stěžuje na ztrátu zájmu o život a na noční můry. Polovina vojáků se v době služby stává drogově závislými a alkoholiky a třetina se dostává na psychiatrická oddělení v těžkém stavu, což nezřídka vede k sebevraždě.“

Vypadá to třeba takto (hovoří psychiatr A. Karačinský): „Například, zahřmí hrom a u člověka dojde k samovolnému vypuzení stolice, vrhá se pod postel, bere automat (koště), třese se. A přitom tvrdí: Chápu, že to je hrom, ale nedokážu s tím fyzicky nic udělat“.

Lehčí varianta – vyprávění manželky ukrajinského vojáka. „Špatně spí. Říká, že se mu zdá o explozích, ale tak silných, že ho to vzbudí. Zpočátku jsem se s ním hádala, ale když jsme to rozebrali, muž mi řekl: „Lenko, tam se i ten nejzdravější pomate. Celý život si budu pamatovat, jak jsme jeli na obrněnci s Tolikem, během sekundy na nás dopadla střela, rozletěli jsme se, a potom koukám: Tolik nemá nohy, ale pořád mluví.“ Já v šoku z toho, co jsem jen slyšela se nemohla ani pohnout, a on to prožil. Brzo půjdeme k psychologovi, manžel se bránil, ale nyní i on chce normálně žít.“

Jak jsou jemní ti ukrajinští vojáci: když ostřelovali civily, tak se nic nedělo, a když někdo střílí po nich – tak z toho nemůžou spát. Anekdotu „A nás – za co?“ viditelně nikdo nevymýšlel, ale převzal ze skutečnosti.

Připomeňme si, co je to vietnamský syndrom. Senjavská E. S.: „Psychologie války ve XX. století – historická zkušenost Ruska“ (2007): „Podle pozorování amerických vědců velká část amerických vojáků, kteří se vrátili z Vietnamu, nemohla najít své místo v životě. Příčiny toho nebyly v materiální oblasti, ale zejména sociálně-psychologické: to, že společnost, ať vědomě nebo nevědomě, odmítala „Vietnamce“, kteří se vrátili „jiní“, nepodobní ostatním. Chovali se nezávisle ve vztazích k nadřízeným a byli velmi přísní ve vztahu k podřízeným, v komunikaci se sobě rovnými netrpěli faleš a licoměrnost a byli až příliš přímí. A tak se američtí „Vietnamci“ dostali do situace „nepohodlných lidí“ pro všechny kolem a byli nuceni „odejít do lesa“ – stáhnout se do sebe, stali se alkoholiky a narkomany, často končili sebevraždou. Podle oficiálních zpráv v době bojů ve Vietnamu padlo okolo 60 tisíc Američanů, ale množství následných sebevražd veteránů války ještě v roce 1988 přesáhlo 100 tisíc. Přitom vietnamský syndrom se vyvíjel postupně, čas jen vyostřoval jeho příznaky a tragický vrchol nemoci nastával z nějakého důvodu až v osmém roce“.

Zde je důležité si uvědomit, že se neváže k jakékoli válce: Po velké vlastenecké válce se lidé víceméně v tichosti vrátili k mírovému životu. Psychologové vytýčili následující sadu předpokladů pro vznik posttraumatické stresové poruchy:

1. válka na cizím území;

2. obtíže s identifikací nepřítele;

3. válka uprostřed civilního obyvatelstva;

4. válka v době, kdy země žije mírový život;

5. odcizení při návratu z dějiště válečných událostí;

6. negativní vztah k cílům války ve společnosti.

Je snadné si uvědomit, že je zásadní rozdíl mezi válkou spravedlivou a nespravedlivou: ta druhá probouzí komplex pocitů viny. Je zřejmé, že k ATO se zcela vztahují 2. – 4. bod, přičemž Donbas je už do značné míry vnímán jako nepřátelské území a zdaleka ne všichni občané Ukrajiny jsou ATO nadšeni (5. a 6. bod).

Krom toho se donbaský syndrom vedle vietnamského a afghánského vyznačuje tím, že roste množství sebevražd.

V ukrajinské armádě čtyřnásobně stoupl počet sebevražd a několikanásobně se zvýšil počet dezertérů.

Problém vietnamského a afghánského syndromu byl v tom, že člověk, který se vrátil z války, kde si zvykl ostře dělit všechny na své a cizí, reagovat jednoznačně silovými metodami atd., se dostal do společnosti, kde ho nikdo zvlášť neočekává a pokrytectví „pluralizmu“ atd. – se stávají normou. Přitom tu je chápání z dětství: váleční veteráni – jsou vážení lidé. Jenže v USA byla v době vietnamské války éra hippies a jejich „Make love, not war“, a veteráni z Afghánistánu, ti se vraceli do období „pěrestrojky“ (primární akumulace kapitálu) se všemi následky, přitom do společnosti pronikaly myšlenky zbytečnosti současných válek (nyní nejsme v Afghanistánu – a obchod s drogami přes Tadžikistán do Ruska se stal samozřejmostí).

Ale situace na Ukrajině se umocňuje tím, že Kyjev se nesnaží oficiálně přiznat ztráty, dokonce neukazuje průběh služby v ATO v dokumentech, ukrajinské vojenské velení řekněme masově šetří peníze na svých podřízených a přitom je klidně nechává v „kotlích“. Nu a členům rodin těch, kteří zůstali v civilu, se žije stále hůř a hůř.

Kromě toho je třeba vzít v úvahu, že na majdaně se užívaly drogy a obecně v prvním stádiu vzniku krize na Ukrajině se tento byznys těšil v zemi velkému zájmu. Existují svědectví, že ukrajinští vojáci často jdou do boje pod vlivem drog. Doporučuju seznámit se s videem „Proč USA snížily ceny drog na Ukrajině„. Mluvit o alkoholu na tomto poli ani nemá cenu.

Skutečných nacistů a sadistů už není mnoho – kromě teroristických batalionů jsou jen obyčejní branci, kteří prostě poslouchají rozkazy (to, že tyto rozkazy jsou nezákonné, teď neřešíme). A když takový „obyčejný branec“ má rozkaz „střílet tam“ – střílí, třeba i z Gradů nebo Točky-U. A pokud nebude střílet, pak je možná varianta „10 ukrajinských vojáků bylo zastřeleno karateli z Národní gardy kyjevské junty. Všichni byli členy jednotky, jejíž vojáci odmítli střílet po civilistech a vyjádřili přání vstoupit do sil sebeobrany (zde podrobněji). Je jasné, že to na psychologické stabilitě nepřidá.

Vznikají dvě otázky: „Co s tím má teď dělat Ukrajina“ a „Co s tím potom bude dělat Rusko“. Na první otázku ukrajinští psychologové pokrčí rameny: ano, je třeba to léčit. Ale je třeba poukázat na to, že nehledě na naprostý chaos probíhající na Ukrajině – a v oblasti medicíny také – touto otázkou se zabývají. Poprve se o problému mluvilo už v roce 2013 a od té doby se vede dostatečně aktivní práce na odhalení vojáků strádajících touto nemocí. Na brífingu věnovaném tomuto problému šéfka parlamentního výboru Ukrajiny k otázkám zdravotnictví Olga Bogomolec řekla:

Podle informací psychiatrické služby ministerstva obrany za celou dobu trvání antiteroristické operace bylo kvůli duševní poruše léčeno 5.500 vojáků. 35 % vojáků bylo uvolněno do zálohy kvůli psychické poruše. Asi 800 vojáků dnes trpí PTSP (posttraumatická stresová porucha)… Nicméně reálná čísla a reálná fakta hovoří o jiných věcech“.

Také prezentovala brožuru určenou vojákům ATO trpícím touto poruchou. Ale brožur je málo. Nicméně vloni bylo v Oděse vytvořeno „Všeukrajinské centrum psychologické rehabilitace pro vojáky ATO“. Může pojmout současně 350 – 400 vojáků. To je evidentně málo. Navíc – bude vůbec efektivní léčení v prostředí proruské Oděsy? To je velká otázka. V podstatě s postiženými PTSP na Ukrajině pracují psychologové-dobrovolníci.

A co se týče druhé otázky, to v současné době nemá cenu řešit: mnohem větším problémem bude nikoli léčit, ale hledat válečné zločince.

Zdroj: http://politrussia.com/society/donetsk-dovodit-svidomykh-735/