Dogma Katolické církve, jak je vyhlásil papež bl. Pius IX. r. 1854 bulou Ineffabilis Deus, říká, že Panna Marie byla hned v okamžiku svého početí pro budoucí zásluhy vykupitelské oběti Ježíše Krista zbavena jako jediný člověk v dějinách poskvrny dědičného hříchu. Jde o veliké tajemství, které odporuje osvícenskému racionalismu, jenž uznává pouze to, co lze lidským rozumem pochopit. Pius IX. tímto článkem víry hodil rukavici všem myšlenkovým dědicům protikřesťanského osvícenství: lidský rozum není kompetentní všemu porozumět, nad ním je ještě nesrovnatelně větší Boží inteligence, jejíž plány nikdy nepochopíme a člověku nezbývá, než se s pokorou sklonit před Božským tajemstvím.

Jednomu aspektu tohoto úžasného mystéria však přece jen lidský rozum je schopen porozumět a vyvodit z něj důsledky. Bůh, který se vtělil, nemohl vstoupit do lůna člověka zatíženého dědičným hříchem. On, svrchovaně čistý a dokonalý, nemůže přebývat v ničem, co je hříšné, co se staví proti majestátu jeho přikázání. Druhá Božská Osoba se proto nemohla vtělit do lůna ženy ve stavu dědičného hříchu, v němž se každý člověk po vzpouře Adama a Evy od chvíle svého početí nachází – a zbavuje se jej teprve svátostí křtu, opět pro zásluhy vykupitelské smrti Božího Syna.

Tak Bůh nenávidí každý hřích, dědičný i osobní, že aby se mohl narodit jako člověk a uskutečnit své veledílo lásky, tj. vykoupení lidstva krvavou smrtí na kříži, musela být Maria, jeho Matka, nejprve zbavena stavu dědičného hříchu – a to ihned od okamžiku svého početí. A nejen to, Pius IX. v bule připomíná i další dogma, vyhlášené už na tridentském koncilu, že Panna Maria byla prosta též jakéhokoliv osobního hříchu. Měla samozřejmě svobodnou vůli, ale zároveň i nadmíru milosti, aby nikdy nezhřešila – a to jako jediný člověk v dějinách (s výjimkou samozřejmě Krista, který ovšem byl nejen člověkem, ale Bohočlověkem).

Hřích proto není žádnou maličkostí. Pokoncilní teologický vývoj v Katolické církvi vede k bagatelizaci hříchu, přehnaný důraz na Boží milosrdenství je v souladu s Lutherovou zásadou „statně hřeš, pevněji věř“ (fortiter pecca, fortius crede). Nemusím si dělat ze hříchu „těžkou hlavu“, milosrdný Bůh stejně všechno odpouští, sám nynější papež František se jednou v kázání u sv. Marty vyjádřil, že prý Bůh „odpouští hřích ještě dřív, než je spáchán…“.

Ano, Bůh skutečně odpouští každému, jeho milosrdenství je opravdu bezedné, jenže pouze pro toho, kdo svých hříchů lituje a má vůli (odhodlání) v nich nepokračovat. Kdo v hříchu setrvává a přesto spoléhá na Boží milosrdenství, ten se dopouští urážky Boha, rouhá se mu a plivá na jeho strašlivé umučení pro naši spásu. Pro takového, jestliže se během pozemského života neobrátí, žádná spása možná není, podle nauky Církve jde o jeden ze šesti hříchů proti Duchu Svatému (opovážlivé spoléhání na Boží milosrdenství) – a ty, jak na několika místech říká Pán v evangeliích, odpuštěny nikdy nebudou.

Nevím, kolik katolíků toto ví a kolik se jich to učilo v hodinách náboženství. Proto mne mrazí, když lidé ve stavu trvalého těžkého hříchu běžně přistupují ke sv. přijímání: smilníci a cizoložníci, zdravotníci provádějící potraty, ženy konzumující umělou antikoncepci, osoby žijící v nenávisti – a to i vůči vlastním rodičům, lidé, kteří si užívají nakradeného majetku….. Těch všech se ptám: Opravdu si naivně myslíte, že Bůh k vám přijde s láskou jako ten nejvzácnější a nejlaskavější host, když ve svém hříchu setrváváte a odmítáte jej přerušit a nepokračovat v něm? Ten samý Bůh, který tak nenávidí hřích, že při vtělení do lůna ženy si vybral pouze tu, která byla prosta dědičného hříchu hned od početí a nikdy v životě nezhřešila? Vážně se domníváte, že eucharistický Ježíš k vám přichází v okamžiku přijímání jako milosrdný a odpouštějící? Nikoliv, neboť se ještě dopouštíte dalšího těžkého hříchu svatokrádeže a rozmnožujete hněv Boží vůči sobě! Nebezpečně si zahráváte se svojí spásou! Zesnulý kardinál Joachim Meisner z německého Kolína nad Rýnem si jednou postěžoval, že podle jeho odhadů je až 80 procent sv. přijímání v jeho arcidiecézi svatokrádežných.

Ptám se proto i vás, duchovní pastýři: Co děláte pro to, aby věřící nepřijímali Spasitele ve stavu těžkého hříchu bez posvěcující milosti? Jak vedete a vychováváte věřící? Jestli tak, jako nově kreovaný kardinál Wilton Gregory z amerického Washingtonu, jenž cynicky prohlásil, že nevidí žádný problém podat Tělo Páně známému bojovníkovi za potraty, vrahovi nenarozených dětí a podvodně zvolenému prezidentovi Bidenovi, potom si zahráváte sami se svojí věčnou spásou – a co horšího, na této dálnici do pekla vezete i duše vám svěřené! Bůh se nenechá posmívat, jak píše sv. Pavel (Gal 6,7)!

Aby Bůh se mohl vůči mně projevit jako milosrdný a laskavý Otec, který ve sv. přijímání ke mně přichází s útěchou, pomocí a posilou v mých trápeních a starostech, potřebuji být ve stavu posvěcující milosti. Potřebuji se pravidelně a často, nejlépe jednou za měsíc, zpovídat, což znamená vyznat ve sv. zpovědi těžké hříchy a pevně si umínit jako předsevzetí nepokračovat v nich. Kde se toto dnes v katolickém prostředí dozvíme a dočteme? Pouze v tradičních, případně Tradici blízkých komunitách a v katechismech a literatuře rozšiřovaných jejich kněžími. Toto je hlavní princip duchovního života a základní předpoklad, jak dosáhnout spásy, jak přijít do nebe.

Panna Maria nás v tomto doprovází sama už svou vlastní existencí. Ta, která se nikdy v životě nedopustila hříchu, nás, její slabé a hříšné děti, s láskou vede a pomáhá nám, abychom našli odvahu skoncovat s životem v těžkém hříchu a pokud v něm díky Bohu nežijeme, tak abychom do něho neklesli a neztratili posvěcující milost, bez níž nemůže být nikdo spasen. Proto tedy: Ó, Maria, beze hříchu prvotního počatá, oroduj za nás, kteří se k Tobě utíkáme! Amen.

PhDr. Radomír Malý