Tři příspěvky jsem věnoval Evropské unii, která se rozkládá na cca 4,38 mil. km². Rusko je největší zemí na světě a současná rozloha činí 17 mil. km². Ba co víc, sousedí se spoustou států, které hrají v současné geopolitické proměně světa důležitou roli. Je to velmoc, která má reálnou sílu a ovládá řadu klíčových surovinových zdrojů. Je tedy logické, že její geopolitické zájmy jsou strukturovanější než ty naše evropské. Z těchto faktů lze v úvahách vycházet.

S čím se však dá obtížně vyrovnat, je ideologická zaslepenost a neschopnost, či spíše neochota některých vnímat realitu. Já osobně jsem také prožil rok 1968 a je to nesmírně smutná vzpomínka, protože jsem vždycky byl a budu vlastenec. A nerozlišuji, zda nám z národní svobody ukrajuje Moskva, Washington, Brusel nebo Mekka. Padni komu padni.

To ale neznamená, že se budu na svět v daném čase a prostoru dívat s hloupou zaslepeností. Vše se mění, měníme se my, naše zkušenosti a zájmy, ale mění se také státy a svět. Rusko už není Sovětský svaz. Je to však stále velmoc, silná, dnes i moderní a rychle se rozvíjející. S tím nic nenaděláme a nezmění to ani pohrdavá prohlášení evropskounijní diplomacie a komentáře v globalizačních médiích, o některých názorech „lidu“ na sociálních sítích ani nemluvě.

My se totiž nemůžeme chovat, jako by chtěl boxer papírové váhy zápasit s protivníkem z kategorie váhy supertěžké, a ještě ho před zápasem urážel a všem tvrdil, že on je silnější. A protože vím, že mé příspěvky čtou i ženy, pak upřesňuji, že v boxu je papírová váha do 49 kg váhy boxera a supertěžká nad 91 kg.

Pokud se tohoto příměru chopí kritici a začnou mi spílat, že jsem Putinův agent nebo vymyslí něco stejně inteligentního, pak se holt nedá nic dělat. Kdo se nechce dívat před sebe a neumí myslet, obvykle si natluče dříve nebo později čumák. Znáte staré české úsloví, že se nevyplatí tahat spícího psa za ocas? Tedy v případě Ruska asi není radno tahat za ocas spícího medvěda.

Takže to by bylo úvodem a teď k podstatě geopolitického věštění.

Po rozpadu Sovětského svazu si logicky celý region prošel politickými, hospodářskými i sociálními problémy. Některé bývalé sovětské republiky se od Moskvy odtrhly s elegancí, jiné jako zlostný ratlík. A právě tyhle oblasti, které přijaly do vínku protiruský étos v naději, že se zalíbí Západu, začínají mít potíže jak hospodářské (protože „nikdo vám nemůže dát tolik, kolik vám může slíbit Evropská unie“), tak i politické. Potíž těchto postsovětských zemí je v tom, že tam stále žije značné množství Rusů či lidí klonících se politicky k Moskvě. A jejich hospodářství bylo s tím sovětským těsně svázané a je i dneska s ruským.

Proto je ruská hranice od Číny až po Finsko místy značně nestabilní a toho se samozřejmě snaží využít USA a NATO. Cíl je jasný, dostat zbraňové systémy co nejblíže k současné ruské hranici. A stejně tak jasný je cíl ruské politiky - nedovolit to. Mocenský boj je v lidské společnosti stejně přirozený, jako v živočišné říši, jen s tím rozdílem, že je sofistikovanější. Vůdcové zvířecích stád bojují o území, potravu a samice. Stejně tak to děláme i my, ale tváříme se, že bojujeme za víru, demokracii či lidská práva. A stejně jako je logický boj USA či Německa proti Rusku, je logický i obrácený boj Ruska proti nim. Zápas o místo na slunci je podstatou lidských dějin. Proto nemá smysl hodnotit tohle naivníma očima „spravedlnosti“, protože svou pravdu mají obě strany. Mnohem rozumnější je reagovat na podobné dění kroky, které nám mohou přinést prospěch, ale přitom sami sebe neohrozíme nerealistickými požadavky. Každá země si může nárokovat jen to, co dokáže prosadit, nikoli ale sankcemi, nýbrž reálným vlivem.

Ve světě dochází k přeskupování mocenských bloků. Rusko se už delší dobu sbližuje s Čínou, což je logický krok proti „světovému četníkovi“ USA (i když jím už fakticky není). V tom je zakódován i odklon od Evropy, která postupně odchází ze svých kdysi neotřesitelných mocenských pozicí, rozleptaná bojem proti bílému muži a vlastní historii, zběsilostí lidských práv, přebujelou socializací, poklesem ekonomiky a ztrátou soudnosti.

Čína je pro Rusko ideální partner nejen politicky, ale i hospodářsky. Největší nerostné bohatství Ruska je na Sibiři. A dopravovat ho odtud do Číny je mnohem snadnější a levnější, než ho vozit do Evropy nebo do USA. Na druhé straně nákup zboží v Číně vychází levněji, což ostatně dneska ví už celý svět. Do Číny z Ruska směřují už tři větve gigantických plynovodů, budují se nové komunikace. Koncepce Moskvy je investovat v první řadě do rozvoje Sibiře. Tento plán usnadňuje i oteplení klimatu, které způsobuje tání v místech, která byla kdysi kvůli věčnému ledu hospodářsky nevyužitelná.

Tuto věc si musí uvědomit všichni vyznavači klimatického náboženství. Existují země, pro které je mírné oteplení výhodné. Ne všichni jsou ochotni k obětem, pokud existuje politická, majetková a sociální nerovnost. A je blouznivectvím myslet si, že ji jednou odstraníme. Lidská společnost je jako malý vesmír a žije díky entropii (laicky „míře neuspořádanosti“). Celková míra entropie v uzavřeném systému se totiž nikdy nemůže zmenšit. Jakmile by se konečné hodnoty vyrovnaly (ve vesmíru teplotní rozdíly, v lidské společnosti majetek a sociální statut), nastal by konec. Ale to jen na okraj.

Vztah Ruska a Číny má samozřejmě své neuralgické body, protože celá východní Asie je regionem budoucnosti. Nezapomínejme na Indii, Japonsko, ale třeba i Indonésii a další velké ekonomiky téhle oblasti. Vliv by tu rády udržely USA, jenže jejich pověst je díky Vietnamu a Koreji značně pošramocená (na tyhle agrese se tu nezapomnělo). Politickou necitlivost prokázaly USA znovu tento týden v souvislosti s převratem v Myamaru. Štěkat přes plot, když víc udělat nemohu, je hloupost.

Japonsko se po celé tisíciletí nemá rádo s Čínou, USA ho porazily ve 2. světové válce a shodily na něj atomové bomby. S Ruskem rovněž válčilo a stále se vedou spory o Kurilské ostrovy. Jenže úplně stranou stát nemůže. Stranou nechce stát ani Indie. I ta považuje Čínu za konkurenta a nebezpečí. Ale ani USA jí jako spojenec příliš neláká, i když se ještě za časů prezidenta Trumpa začalo jednat o bloku USA - Austrálie - Indie - Japonsko. Zvláště Indie, ale váhavě i Japonsko, by měli raději za spojence Rusko, které by samozřejmě tohle partnerství také vítalo, jenže tím by proti sobě popudilo Čínu. Nicméně první sbližovací summit Rusko - Indie - Japonsko už proběhl. A bude nyní na diplomacii Moskvy, jak se bude dařit tyhle protichůdné zájmy sladit.

Středoasijský region není pro Rusko velkým problémem. Mongolsko žije pod vlivem Ruska už dlouho a tyhle vztahy se budou ještě upevňovat. Kazachstán, hospodářsky nejsilnější země regionu, je rovněž partner Moskvy, a to dokonce spojenec velice dobrý a hospodářsky už dávno integrovaný. V zemi totiž žije mnoho Rusů (v Kazachstánu je sice oficiálním jazykem kazaština, ale také ruština, kterou používají státní i samosprávné úřady). Moskva vždycky uměla dobře vycházet s muslimy, protože středoasijský islám byl tolerantnější než ten arabsko-turecký, takže náboženské třenice tu v podstatě neexistují. Kazachstán spoluzakládal s Ruskem a Běloruskem Euroasijský ekonomický svaz, k němuž se před několika lety přidal i sousední Kyrgyzstán. O vstupu se jedná i s Uzbekistánem a Tádžikistánem. Integrační procesy tu budou v nejbližší dekádě pokračovat, protože pro tuhle oblast je spolupráce s Ruskem hospodářsky výhodná.

Mnohem konfliktnějším regionem je pro Rusko kavkazská oblast. Jenže tam se válčí už tři tisíce let, vrší se nespravedlnosti a genocidy, a nedá se očekávat, že se tu rozprostře jako mávnutím kouzelného proutku mír. Politika Ruska je jasná. Pomáhá těm z bývalých postsovětských republik, či různým bývalým autonomním oblastem, které nepošilhávají po USA a Turecku a stojí za politikou Moskvy. Čitelné a logické. Naposledy se to jasně ukázalo v Arménii ve válce o náhorní Karabach. Rusko dlouhodobě hájilo arménské zájmy, jenže ve chvíli, kdy se arménský premiér Nikol Pašinjan začal politicky orientovat na Západ a přidal se k protiruské politice, Moskva logicky Arménii nepodržela a iniciovala mír s Ázerbájdžánem, jímž se podstatná část náhorního Karabachu vrátila pod vládu Baku. Dobojováno však není. Konflikty budou pokračovat a své si k tomu řekne nejen Turecko, ale i Evropská unie, která z nesmyslného a velikášského důvodu jedná o přistoupení Gruzie. Nicméně ekonomický a politický vliv Ruska tu nakonec nejspíše převládne. Gruzie a Arménie se přikloní k Moskvě a za Ázerbájdžánem bude stát Ankara. Rusko a Turecko se podělí o vliv, a i když si budou teatrálně vyhrožovat, navzájem se potřebují.

Dalším neuralgickým bodem na ruských hranicích je Ukrajina. Ta se chudák stala figurkou globalistických politiků, kteří s ní zacházejí jako v šachové hře při strategii gambitu. Figurku obětuji, abych dosáhl výhodnější pozice. Téměř polovina ukrajinského obyvatelstva ovšem hovoří rusky a s Ruskem se identifikuje. Proto tam USA se svými evropskými spojenci celá desetiletí podporovaly ukrajinský nacionalismus (pod pláštíkem boje za moderní demokratické hodnoty). Rozhádaná země se totiž lépe ovládá a dají se tam organizovat vhodné „revoluce“. Tohle je obecná zkušenost, kterou kdysi formuloval, kdo jiný než americký ministr zahraničí Henry Kissinger. Jenže kdo na to doplatí? Samozřejmě prostí Ukrajinci. Jenže co je šachistům do obyčejných pěšců?

Nemá cenu neustále spekulovat o politicko-právním důsledku připojení Krymu k Rusku. Stalo se, a to cestou referenda. Rusko tu od té doby vybudovalo funkční infrastrukturu, Krym propojilo s ruskou energetickou sítí, vybudovalo velkolepý most přes Kerčskou úžinu a Krym je díky investicím nejrychleji se rozvíjející oblastí Ruska. Jedna z prestižních amerických společností pro výzkum veřejného mínění zjistila, že většina obyvatel Krymu si myslí, že se jim teď žije lépe než dříve (výzkum tam prováděla v roce 2016 a pak 2020). Tohle mínění ovšem vyjádřili i krymští Tataři a Ukrajinci, kteří tam zůstali! Takže co je důležitější? Spokojenost obyvatel, nebo spokojenost poslanců v Kyjevě a Bruselu?

Integrační kroky mezi Luhanskou a Doněckou lidovou republikou (samozřejmě u nás neuznanou) a Ruskem pokračují. Nedávno se třeba tyhle země dohodly na unifikaci školského systému. S ohledem na ekonomickou podporu těchto oblastí ze strany Ruska lze předpokládat, že zůstanou ve sféře ruského vlivu.

Otázkou naopak je, co bude s Ukrajinou. Ekonomicky se hroutí a Rusko, logicky, postupně omezuje hospodářské kontakty. Významnou měrou k tomu přispěje nejen plynovod Nordstream 2, ale i minule zmíněný Turecký potok na Balkán. Příjmy z tranzitu plynu už teď Ukrajině chybějí, takže se nedávno v Kyjevě vzbudili a projednávají „krizový“ plán. Své sliby investovat na Ukrajině ovšem ruší i američtí investoři (naposledy vstup do ukrajinských leteckých závodů). Nedávno navíc NATO znovu odmítlo vstup Ukrajiny, ovšem otázka je, co udělá nová americká administrativa, zda v reálu naplní hrozby, které zazněly v Bidenově projevu. Doufejme, že jde jen o slova, protože Ukrajina momentálně potřebuje investice do průmyslu a obchodu a ne do nových vojenských systémů.

Postavení Běloruska je jasné a nejspíše to tak zůstane i po Lukašenkovi, až jednou odejde. Stejně, jako se neobejde většina sousedů Ruska bez korektní politické a hospodářské spolupráce s Moskvou, neobejdou se bez ní ani pobaltské státy. Zvláště Litva ovšem přijala protiruský étos Bruselu, a pomalu na to začíná doplácet. Velké příjmy měla například z tranzitu zboží. Obilí z Kazachstánu, stejně jako minerální oleje z Běloruska a další produkty směřovaly do Klajpedy, jednoho z největších přístavů v Pobaltí s obrovskými moderními překladišti, odkud se pak na lodích vozilo dál. Bělorusko i Kazachstán s pomocí Ruska na přelomu tohoto roku přesměrovaly tento tranzit do Sankt-Petěrburgu. Vyjde to sice o něco dráž, jenže Moskva nehodlá Litvě ekonomicky pomáhat. Ve Vilniusu zavládlo zděšení, ale tamní proevropská vláda uklidňuje obyvatele, že až se ujme vlády v Bělorusku Cichanouská, pak se vše vrátí do starých kolejí.

Jistě, můžeme si říkat sebekrásnější fráze o cti, o tom, že se neprodáme za mrzký stříbrný, jenže politika je o rozumu a rovnováze, ne o extrémech a planých politických řečech. Dobrý politik musí v první řadě zajistit svému lidu obživu, a teprve pak se může „ve volném čase“ starat o zájmy cizinců.

Epidemie covidu-19 zdecimovala hospodářsky celý svět, ale Evropu víc než většinu jiných zemí, protože naše opatření byla mimořádně tvrdá, dlouhá, a otázka je, zda účinná a odpovídající situaci. Ale to ukáže historie. Faktem je, že když je zle, měli by si lidé (a státy) spíše pomáhat, než se hádat pro malichernosti. Rusko milovat nemusíme, ale nejsme v pozici, abychom ho „vychovávali“ a peskovali jako malého uličníka. Už proto, že v této dekádě jeho vliv zvláště v Asii značně poroste, a to nejen politicky a vojensky, ale co je pro nás důležité, i ekonomicky.