PrvniZpravy

Možná jste si všimli zprávičky o tom, že příští týden má proběhnout soudní řízení proti Walteru Kraftovi, hudebníku, publicistovi, a také asistentu Jaroslava Foldyny, člověku známém mimo jiné skvělými a hlubokými rozbory neomarxistické ideologie. Člověk by nad tím mohl mávnout rukou. Natolik už jsme si zvykli, že vyjadřování nesouhlasu je trestně stíháno a bereme za normální, že plná svoboda projevu nepatří k našemu politickému systému. Někdo uvědomělejší či angažovanější by vám možná vysvětlil, že svoboda slova je součástí ruského totalitního systému, a že správná eurodemokracie své občany pečlivě chrání před neschválenými názory. A nemyslel by to jako sarkasmus. Oni tak opravdu vidí svět.

Jenže tentokrát jde o něco jiného než obvykle. „Standardně“ je obětí trestního stíhání osoba, která je hodně emotivní a málo inteligentní. V nějaké debatě se rozvášní a začne vyhrožovat, že někoho spálí plamenometem, zavře ho hladomorny, usmrtí v plynové komoře, rozčtvrtí, stáhne z kůže atd. Samozřejmě, že nemá možnost z toho cokoliv uskutečnit, i kdyby chtěl. Ale v té chvíli si může připadat, že budí hrůzu – zvláště, je-li to podpořeno alkoholem. Jenže neví, že ho sleduje také bedlivé oko aktivního informátora. Udavač vyfotí obrazovku s agresivním citátem, a následuje trestní stíhání. Zpravidla to končí podmínkou.

Společenská nebezpečnost činu je nulová. Jenže o to nejde. Jde o celkovou buzeraci, vyvolávání atmosféry strachu a vykazování činnosti. Vykazovat činnost potřebují nejen specializovaní úředníci, ale také neziskovky, jejichž astronomické rozpočty budí pravidelně rozhořčení, a jejichž jedinou či hlavní činnost je sledování a udávání.

Aby nedošlo k mýlce. Jsem pro svobodu projevu na všechny strany. Před lety jsem se veřejně zastával dvou Romů, kteří se v hospodě opili, hajlovali a vyhrožovali gádžům plynovými komorami. Napsal jsem tehdy, že se jako gádža necítím sebeméně ohrožen. Že ti dva se z toho vyspí, a že adekvátní reakcí by bylo pár facek přímo na místě. Že trestní stíhání je absolutně přehnané.

Nicméně proces s Walterem Kraftem do téhle řady nepatří. Jeho „zločinem“ je, že napsal esej Je budoucnost Evropy islámská? a že tato esej byla zveřejněna na stránce České společnosti pro civilizační studia. Bylo to v rámci ankety, které se zúčastnili také Petr Bakalář, Eva Hrindová, Ladislav Jakl, Daniela Kovářová, Marian Kechlibar, Hana Lipovská, Markéta Šichtařová a Václav Vlk. Proč byl z této sestavy vybrán zrovna Walter Kraft, to není jasné. Možná proto, že je asistentem Jaroslava Foldyny, a že v ČSSD zrovna vrcholily mocenské boje (Hamáček proti Foldynovi).

Ve zmíněné eseji Walter Kraft analyzuje trendy ve vývoji evropských společností. Dospívá k tomu, že je jen velmi malá naděje, že by dlouhodobé soužití evropských společností s uzavřenými muslimskými komunitami mohlo být pokojné. Varuje, že roste riziko násilného řešení. Doporučuje konkrétní opatření, včetně ochrany evropských hranic s použitím síly – stejné řešení, jaké aplikuje Izrael.

Text byl vydán v roce 2019, a další vývoj události dal panu Kraftovi za pravdu. Nedávné dokumenty francouzské vlády konstatují přesně to, co tehdy napsal do své eseje. I Řekové loni postupovali jakoby podle jeho instrukcí.

Co je na tom špatného? Právě, že nic! A v tom to je.

Pokud bude Walter Kraft odsouzen, otevírá to cestu k odsouzení každého, kdo by chtěl analyticky přemýšlet o masové migraci a o soužití Evropy s islámem. Příště může přijít na řadu kdokoliv z výše jmenovaných. A s nimi Benjamin Kuras, Jan Keller, Alexandr Tomský… a možná i Václav Klaus starší.

Proto stojí za to proces pečlivě sledovat. Mohl by totiž být milníkem na cestě ke světu, kde si nebudeme kupovat zajímavé knihy, ale potají předávat samizdaty. Raději osobně než e-mailem.