Nevšiml jste si náhodou nejdůležitějšího politického projevu za posledních šest let?

Bylo by snadné ho přehlédnout, vzhledem k tomu, co se děje. Vlastně jsem to málem udělal a tato řeč stojí na křižovatce téměř všech mých oblastí intenzivního studia.

Nedávno proběhlo prostřednictvím telekonference výroční Světové ekonomické fórum (WEF), které nazývám Virtuální Davos, a na letošním ročníku byl samozřejmě hlavním tématem jejich projekt nazvaný Velký Reset.

Kdyby však WEF tak usilovala o to, aby světu představila nejlepší tvář pro Velký Reset, nepozvala by ani čínského premiéra Si Ťin-pchinga, a co je důležitější, ani ruského prezidenta Vladimira Putina.

A byl to právě Putinův projev, který zbořil domeček z karet, jenž je agendou WEF.

Naposledy, kdy někdo vstoupil na významné mezinárodní fórum a vydal tak sžíravou kritiku současné geopolitické scény, byl Putinův projev v Organizaci spojených národů 29. září 2015, dva dny předtím, než vyslal do Sýrie ruskou leteckou podporu.

Tam ostře kritizoval nejen OSN, ale především Spojené státy a jejich spojence v NATO, když dedukcí položil nejvýraznější otázku: „Chápete, co jste udělali? Rozpoutali chaos v už tak chaotické části světa?

Jakkoliv byl tento projev důležitý, byly to Putinovy činy po něm, které definovaly současnou éru geopolitického šachu napříč euroasijským kontinentem. Sýrie se stala spojnicí, kolem níž se odvíjel odpor vůči slovům „ISIS je neporazitelný“









A záhada, kdo stál za ISIS, jmenovitě Obamova administrativa, byla odhalena každému, kdo jí věnoval pozornost.

Prezident Trump si sice připsal zásluhy za to, že porazil ISIS, ale to především Putin a ruské síly, které dobyly západní část Sýrie, umožnili, aby se to stalo, zatímco američtí globalističtí generálové, jako James Mattis, napáchali co největší škody na samotné Sýrii a co nejméně na ISIS a doufali, že je využijí ještě někdy jindy.

A bez ohledu na to, zda souhlasíte nebo nesouhlasíte s politikou Spojených států v Sýrii, což já rozhodně nesouhlasím, je těžké tvrdit, že zásah Ruska tam v dohledné době zásadně změnil regionální politiku a konflikty.

Byl to začátek dobrovolného odtržení Číny, Ruska a Íránu od Západu.

Za to, že Rusko stojí proti americkým a evropským pokusům na upevnění moci na Blízkém východě, bylo na Západě hanobeno tak, že indoktrinace, kterou jsem dostal jako kluk, když jsem vyrůstal ve studené válce, vypadá jako dovolenková reklama na léto strávené na Krymu.

Právě tato síla cílevědomosti a charakteru však definovala dvě desetiletí Putinovy vlády. Při obnově Ruska dokázal zázraky.

Dopustil se mnoha chyb, především tím, že nejprve důvěřoval americkým prezidentům a za druhé podcenil, jak arogantní a násilnické je vedení v Evropě.

Tím ovšem dosáhl svého limitu, zejména s Evropou, a pro Rusko si vytyčil pevnou nezávislou cestu bez ohledu na krátkodobé náklady.

A proto byl jeho projev na Světovém ekonomickém fóru tak důležitý.

Putin tam nemluvil už téměř deset let. V době, kdy loutky ovládané WEF dominovaly mocenským pozicím v Evropě, ve Velké Británii, Kanadě a nyní ve Spojených státech, vešel Putin do Virtuálního Davosu a všem vytřel zrak.

V termínech, které mohu popsat jen jako neochvějně zdvořilé, řekl Putin Klausi Schwabovi a WEF, že celá jejich myšlenka Velkého Resetu je nejen odsouzena k nezdaru, ale je v rozporu se vším, co by moderní vedení mělo prosazovat.

Putin se myšlence čtvrté průmyslové revoluce doslova vysmál – Schwabově představě o plánované společnosti prostřednictvím umělé inteligence, robotů a spojení člověka a stroje.

Rovnou jim řekl, že jejich politika dohání střední třídu na pokraj zániku a kvůli pandemii COVID-19 dále zvýší sociální a politický neklid a zároveň zajistí, aby se zhoršila nerovnost v bohatství.

Putin sice není žádný libertarián, který by házel květy, nebo tak něco, ale jeho kritika hyper-financializované postsovětské éry je přesná.

Éra ovládaná centrálním bankovnictvím a pokračující slučování státních a korporátních mocností zvýšila majetkovou nerovnost v USA a v Evropě.

Poslouchat Putina bylo jako poslouchat křížence mezi Patem Buchananem a zesnulým Walterem Williamsem. Podle něj neoliberální ideál „pozvat svět/napadnout svět“ zničil kulturní vazby uvnitř zemí a zároveň vyprázdnil jejich ekonomické vyhlídky. Putin kritizoval nulové úrokové sazby, QE, cla a sankce jako politické zbraně.

Cíli těchto zbraní, byť formálně namířenými na jeho Rusko, však byly ve skutečnosti motory vitality samotného Západu, neboť střední vrstvy zaznamenaly stagnaci mezd a přístup ke vzdělání, lékařské péči a soudům a nápravy křivd dramaticky klesají.

Rusko je země na vzestupu, stejně jako Čína. Jakmile budou jejich vazby natolik pevné, že stabilizují tamní ekonomiku, povstane i Írán.

Společně vyvedou vnitrozemí střední Asie z bažiny devatenáctého století, která existuje díky britské a americké intervenci v regionu. Putinův projev jasně ukázal, že Rusko je odhodláno hledat řešení pro všechny lidi těžící z budoucnosti, nejen pro několik tisíc svatých oligarchů v Evropě.

V méně konfrontačním projevu premiér Si řekl totéž. Stejně jako Putin dal slovo klimatickým změnám a uhlíkové neutralitě a místo toho se zaměřil na znečištění a udržitelnost.

Společně v podstatě řekli WEF, aby si nacpali Velký Reset zpět do díry, ve které byl počat.

Putina sleduji už skoro deset let. Měl jsem pocit, že kdyby mluvil ke studentům politologie a ne ke shromážděným nejmocnějším lidem na světě, vysmál by se jim do obličeje.

Ale bohužel chápe lépe, než kdokoliv z nás, kdo byl tak dlouho terčem jejich agrese, že s nimi musel zacházet vážně, protože jejich chápání reality a spojení s lidmi, kterým vládli, bylo téměř přerušeno.

Na závěr svého plánovaného vystoupení se Klaus Schwab Putina zeptal na problémový vztah Ruska s Evropou a na to, zda by se dal napravit. Putin neudeřil.

„Dokážeme-li se povznést nad tyto problémy minulosti a zbavit se těchto fobií, pak si zajisté užijeme pozitivní fáze našich vztahů.“

„Jsme na to připraveni, chceme to a budeme se snažit to uskutečnit. Ale láska je nemožná, když je vyznávána jen jednou stranou. Musí to být vzájemné.“

Z ničeho, co jsem viděl od Bidenovy administrativy nebo Evropské komise v Bruselu, nemám pocit, že by někdo slyšel jediné slovo, které řekl.