BRANISLAV MICHALKA se u příležitosti legalizace eutanazie v ještě nedávno katolické zemi zamýšlí nad nevyhnutelností tohoto vývoje v celém západním světě, který odvrhl své civilizační kořeny

Lidé otupení přívalem soustavného mediálního olejování jejich mozkových závitů s cílem zvyšování efektivity současného sociálního a politického systému zřejmě ani nezaregistrovali, že další evropská země, Portugalsko, přijala v parlamentu zákon umožňující eutanazii, čili dobrovolnou (nebo rodinou či lékařem doporučenou) (sbe)vraždu za asistence zdravotnického personálu.

Z parlamentních poslanců této bývalé katolické země se vyslovilo 136 pro zavedení eutanazie, 78 bylo proti. Čtyři se zdrželi. Ti však možná jen nevěděli, jako někteří Římané ve starověkém Koloseu, kterým směrem mají otočit palce, protože sami dobře na Césara neviděli a báli se, zda se lid nespletl. 

Poslední naděje portugalských křesťanů se upínají k prezidentovi Marcelovi de Sousa, který je médii označovaný za konzervativce. Ten má možnost zákon vetovat, poslat k přezkoumání Ústavnímu soudu, nebo rovnou podepsat. Je možné, že bude zákon vetovat, ale spoléhat se na úspěch tohoto veta, to by byl právě ten druh optimismu, který Oswald Spengler oprávněně nazval zbabělostí a který nám brání hledět kruté pravdě do tváře. I kdyby portugalský prezident tento zákon vetoval, půjde zpět do parlamentu, kde ho poslanci opět schválí. Druhé veto už být nemůže. A kruh se uzavře.

Vítězství pohanství 

To, že eutanazie dorazila až na poslední výběžek Pyrenejského poloostrova, do ospalého Portugalska, je důkazem, že donedávna skandální téma, se pomalu ale jistě stává normou. Oficiálně je eutanazie povolena v rámci Evropské unie "jen" v Nizozemsku, Belgii a Lucembursku, mimo EU v Kanadě a Kolumbii, přičemž však legislativní proces přijetí probíhá momentálně ve Španělsku a na Novém Zélandu. Nicméně praxe odpojování od přístrojů, jak o tom svědčí nejnovější případ Poláka  hospitalizovaného v Británii, a zákon validující "asistovanou sebevraždu" ve Švýcarsku a Německu, svědčí o vítězném pochodu novopohanské eutanazie bývalými křesťanskými státy. 

Je tedy jen otázkou času, kdy se nihilisticko-panteistické vnímání stvořeného bytí začne domáhat možnosti institucionalizovaného a svévolného vzdání se či odstranění individuální existence všude. Není to otázka politické konstelace, nýbrž logické domyšlený idejí, na kterých byla vystavěna moderní Evropa od 18. století. 

Není zajisté náhodou, že kořeny moderní evropské diskuse o eutanazii sahají právě do 18. století. Začátek konce křesťanských států a orgánů musel nutně přinést obnovení staré pohanské snahy po řešení určitých životních a společenských problémů formou ukončení "bezútěšného" života. Rezignace na křesťanství, ve kterém byla sebevražda nebo lékařský zásah ve prospěch tzv. milosrdné smrti těžkým hříchem, a v křesťanských státech zároveň trestným činem, uvolnila prostor pro návrat temných pohanských praktik. Ty mohly v očích veřejnosti na sebe brát nejprve podobu "ušlechtilé" pohanské sebevraždy, na způsob Seneky a Petronia, či "soucitného" zásahu lékaře, který se už nemohl dívat na pacientovo utrpení, nebo - jak se později ukázalo - i masového odstraňování nepotřebných a defektních jedinců.

Čtěte ZDE: Liberální pokrok: Zavraždit babičku lze, i když se brání. Jen ji rodina musí přidržet. Legální genocida na Západě. Lidé si na otřesné historky zvyknou. Nikdo nemá zodpovědnost. Už se jde i na děti. Benelux - náš vzor? 

Pohanství nové a staré

Že však ani v dobách pohanského starověku nebyla eutanazie vnímána jednoznačně, o tom svědčí věc pro zastánce eutanazie nejnepříjemnější - Hippokratova přísaha. Ta zakazuje jak eutanazii, tak umělý potrat. Nepříjemnost tohoto starodávného svědectví o tom, že eutanazie není předmětem kritiky výlučně v křesťanském myšlenkovém prostředí, je důvodem, proč v některých zemích tyto pasáže z Hippokratovy přísahy odstranili. Zatímco je totiž zákaz eutanazie možné modernímu pokrokovému člověku interpretovat jako důsledek křesťanského tmářství a křesťanské sadisticko-masochistické morálky, která se raduje z utrpení druhých, jakož i z vlastního, tak trvá iluze o humanistických cílech a motivech eutanazie, která má údajně primárně sloužit k usnadnění utrpení nevyléčitelně nemocných. 

Výhoda novopohanské doby, na rozdíl od starověké pohanské, tkví v prožívání křesťanských stereotypů v moderních společnostech. Ty zabraňují okamžitému a nárazovému průniku pohanských forem myšlení a jednání do společnosti, přičemž působí jako brzda. Negativem této brzdy je absence léčby šokem, která by nastala, pokud by se najednou a celou silou ukázalo, jaký vztah k lidskému životu držela bude opět přechovávat pohanská společnost. 

Případné excesy, které v minulosti vyplavaly na povrch, jako například praxe eutanazie v německém nacionálním socialismu, byly převedeny zastánci pokroku z morální a náboženské roviny do roviny politické, v duchu liberálního nebo marxistického výkladu dějin, vnímajícího je jako poslední záchvěv tmářství a reakcionářství. 

Praxe a realita pohanské doby, v níž Hippokrates žil, však pro podobné iluze nedávala prostor. Hippokrates znal dobře své "rodáky" a znal i jejich vztah k životu. Proto do své přísahy umístil zmíněné zákazy. Obligátnost likvidace postižených (i nepostižených, ale nechtěných) narozených dětí, například ve Spartě, ale také v Číně, nebo likvidace starých lidí vyhladověním a vyhnáním z kmene u Indiánů, a všudypřítomná praxe podobného druhu po celé planetě, to jsou důkazy o tom, jak vypadal a jak možná bude vypadat svět bez vlády křesťanství. 

Svoboda, rovnost, bratrství - nebo smrt 

Původní heslo Francouzské revoluce, později esteticky zkrácené a upravené, dobře vystihuje (i když samozřejmě nechtěně), co zůstane z pokroku, když už zmizí tolik slibované a adorované vymoženosti. 

Smrt. 

V novopohanského otrockém systému, jak jej předpověděl Hilaire Belloc v díle Otrocký stát, už samozřejmě svoboda nebude, rovnost jen pro otroky v jejich otroctví a bratrství pravděpodobně jen v té smrti. Ta bude všudypřítomná, zmodernizová a technologicky na zcela jiné úrovni než starověká lopota masakrů a válečných jatek. Vše nasvědčuje tomu, že pokud půjde vývoj dopředu tak jako dosud, brzy (v horizontu 10 - 20 let) nebude v Evropě stát, který by považoval eutanazii za nezákonnou a nemorální. 

Taková moc v rukou státních nebo korporátních zaměstnanců si přímo koleduje o své zneužití. Děsivý obraz eutanazie z románu Roberta Hugha Bensona Pan světa, ve kterém mladý pokrokový pár dá "milosrdně" odstranit svou milovanou matku, protože pod vlivem pronásledovaného katolického kněze upadla do "náboženského blouznění", se začíná v zemích Beneluxu opovážlivě zhmotňovat. Důchodci prchající v panice před možnou medicínskou anihilací do Španělska (tam to už však brzy bude stejné, parlament na tom pracuje) nebo jiných destinací. Skandály s podezřelými úmrtími na přání rodiny, pubertální krasavice zoufající si nad nudným a bezperspektivním životem v 16 letech, morálně otupení lékaři a asistenti dělající si svou práci, to vše jsou jevy nového pohanství, které nás zřejmě neminou. 

Průkopnický stát moderní eutanazie, Nizozemsko, nabízí obraz, který se může brzy stát realitou i v dalších státech. V téměř každém evropském státě je již politická strana nebo, která představuje pátou kolonu eutanazie ve společnosti a která má ve svém programu požadavek na její legalizaci.

V roce 2016 již činila eutanazie 4 % všech úmrtí v Nizozemsku. Úhrnem 6091 životů za jeden rok. A to jsou eutanazie registrované a legální. Ve srovnání s těmito čísly a čísly umělých potratů bledne i dnešní, údajně katastrofální, pandemie. V Nizozemí je navíc eutanazie na požádání legální už od 12. roku života dítěte, zatím se souhlasem rodičů. Eutanazie postižených dětí je však na žádost rodičů prováděna i u mladších ročníků. Nejmladší případ měl 9 let a jako důvod byl uveden nádor na mozku. 

Náladovost a citová neukotvenost současné mládeže bude pravděpodobným zdrojem mnoha žádostí o eutanazii. Typický byl například osud mladé, 24leté belgické ženy Laury popisovaný v médiích, která si podala žádost o eutanazii, jež ta byla kladně vyřízena. Důvod? Měla deprese a zkrátka "život už pro ni nebyl". Tvrdila, že chtěla zemřít vždy, již na škole. Jaký mohlo být vliv kulturního prostředí, ve kterém se pohybovala, na její myšlení - různých morbidních subkultur a patologických ideologií - to nikdo neřešil. Je velmi pravděpodobné, že u takových jedinců by určitá sociální terapie brzy vedla ke změně názoru na život, avšak v pokrytecké době "práva na smrt", něco takového nepřichází v úvahu. 

Čtěte ZDE: Odsouzen k smrti: Další případ lékařské vraždy? Zabíjení ve znamení pokroku. Nepředstavitelná křivda a utrpení blízkých. Víra jediným zdrojem síly. Boj s krvácejícím srdcem. Cynická pravidla covidových omezení

Od práva na smrt k povinnosti

Praxe nacionálně socialistického Německa ve 30. a 40. letech je předobrazem stavu, ve kterém se původní "humanistické" právo na milosrdnou smrt mění na povinnost odejít a nezaclánět pokroku v cestě. Motiv pokrokové "milosrdnosti" však zůstává. Je jen propojen s hlediskem eugenickým, národním, socialistickým a progresivním, tak aby bylo jasné, že někoho je třeba pro blaho (kolektivu, ženy, matky, rodiče, pokroku) obětovat a zároveň mu "pomoci" a "milosrdně" ho odklidit, když už ten jeho život nestojí za nic ani pro něj ani pro kolektiv.

Tento dvojitý motiv umožňuje novopohanského systému hrát dále hru s křesťanskými stereotypy. Eutanazii prezentuje jako službu postiženému, jako projev soucitu a milosrdenství, ale v zákulisí už administrativní mašinérie automaticky (vyplývající ze současné fúze byrokracie a technokracie) rozjíždí eutanázní průmysl, který má možná přinést ozdravení společnosti. V národně socialistickém Německu to byla eliminace rasově méněcenných, postižených, degenerovaných a nevyléčitelně nemocných, v současné době nejprve ozdravení společnosti od ujařmení v křesťanských předsudcích a tmářství, později možná i redukce obyvatelstva údajně "přemnožené" planety, v duchu neomaltuziánských teorií propojených v současnosti s environmentální agendou ekosocialistů, kteří považují takový počet obyvatel za příliš zatěžující pro Matku Zemi. 

Vše by tím bylo vyřešeno k všeobecné pokrokové spokojenosti: lidé by byli šťastní, že konečně skončí jejich fyzické nebo duševní utrpení, Matka Země si vydechne úlevou, společnost se očistí a vyselektuje od života neschopných jedinců a evoluce může dále pokračovat mílovými kroky vpřed. 

Komu se to zdá přehnané, ten ať se začte do slov neurologa a psychiatra Lea Alexandra, který byl poradcem na Norimberském procesu, kde se řešil i nacionálně socialistický program eutanazie:

"Ať už tyto zločiny dosáhly jakéhokoliv rozměru, bylo všem, kteří je vyšetřovali, jasné, že vždy začínaly v nepatrných počátcích. Nejprve šlo jen o malý odklon od důrazu na základní postoj lékařů. Vše začínalo přijetím postoje podstatným v akci eutanázie, že totiž existuje život, který je nehodný existence. Tento postoj se zpočátku týkal jen těžce a chronicky nemocných. Postupně se sféra těch, kteří byli zahrnování do této kategorie, rozšiřovala o lidi neproduktivní, ideologicky nežádoucí, rasově nežádoucí a nakonec všechny ne-Němce. Ale je třeba si uvědomit, že právě oním prvním krokem, z něhož celý další způsob myšlení dostal svůj impuls, byl postoj k nevyléčitelně nemocným."

Zdroj.