Modlářství 2. vatikánského koncilu

Similes illis fiant qui faciunt ea,

et omnes qui confidunt in eis.

Žalm 113, 16

Zatímco původně katolické národy zavedly do svých právních předpisů potraty a eutanazii, gender teorii a sodomitské manželství; zatímco ve Spojených Státech se Bílého domu zmocňuje zkorumpovaný, zkažený a potratový „prezident“, jmenovaný gigantickým podvodem, za zdvořilého potlesku Bergoglia a pokrokových biskupů; zatímco světová populace je rukojmím spiklenců těžících z psychopandemie a zavádění neúčinných a nebezpečných pseudovakcín, Františkova obava se zaměřila na katechezi, v monologu 30. ledna pro vybrané publikum Národního katechetického oddělení IBK (tady). Akce se konala u příležitosti 60. výročí založení Katechetického oddělení, „nepostradatelného nástroje katechetické obnovy po Druhém vatikánském koncilu“.

V tomto monologu, napsaném s největší pravděpodobností nějakým šedým úředníkem IBK ve formě poznámek a poté vystaveného nespoutané improvizaci, v níž Vznešený řečník tak exceluje, jsou všechna slova drahá následovníkům koncilní církve pohotově použita, a nejprve mezi všemi kerygma, které žádný dobrý modernista ve svých homiliích nemůže vynechat navzdory tomu, že málokdy zná skutečný význam tohoto řeckého výrazu a s největší pravděpodobností ani neví, jak jej skloňovat. Je zřejmé, že nevědomost těch, kdo opakují refrén Druhého vatikánského koncilu, je instrumentum regni, protože duchovenstvo bylo donuceno odložit katolickou nauku, aby se tak dala přednost tvůrčímu přístupu nové módy. Samozřejmě, používat obyčejné slovo oznámení namísto kerygma by projevy zasvěcenců bagatelizovalo, stejně tak by odhalilo opovržlivou nesnášenlivost kasty vůči mase, evidentně postižené utkvělou potridentskou povrchností.

Není náhodou, že novátoři ze všech sil nenávidí katechismus sv. Pia X., který ve stručnosti a jasnosti otázek a odpovědí nenechává žádný prostor pro katechetickou vynalézavost. Ten by měl být - a ve skutečnosti už šedesát let není - tím, kdo předává přesně to, co přijal, a nikoliv nepolapitelným „pamětníkem“ dějin spásy, které si čas od času vybírá, které pravdy předat a které pustit stranou, aby nenarazil.

V milosrdné bergogliánské církvi, dědičce pokoncilní církve (obojí je znakem úpadku ducha, který již neobsahuje nic katolického), je dovoleno diskutovat, popírat, odmítat jakékoli dogma, jakoukoli pravdu víry, jakýkoli naukový dokument či papežské prohlášení z doby před rokem 1958. Protože, slovy Františka, je možno být „bratry a sestrami všech bez ohledu na víru“. Každý věřící dobře rozumí velmi vážným důsledkům současného pseudomagisterství, které ostře odporuje neměnitelnému učení Písma svatého, božské tradice, apoštolského učitelského úřadu. Nicméně jako naivní oběť desetiletí koncilního přeprogramování by katolíci mohli věřit, že v této skupině heretiků, protestujících a zlých lidí zbývá alespoň malý prostor i pro pravověrné, oddané a ctnostné poddané římského papeže.

Všichni bratři, bez ohledu na víru? Tento princip tolerantního nediferencovaného přijímání nezná žádná omezení kromě zásady katoličnosti. Ve skutečnosti čteme v Bergogliově monologu, který se konal v Sala Clementina 30. ledna¨:

"Toto je učitelský úřad: Koncil je učitelským úřadem církve. Buď zůstanete v Církvi, a budete tedy následovat Koncil, a pokud nebudete Koncil následovat, nebo jej budete interpretovat svým způsobem, jak chcete, nejste s Církví. V tomto bodě musíme být nároční, přísní. Koncil nesmí být předmětem vyjednávání, jakoby jich bylo více... Ne, Koncil je takový. A tento problém selektivity s ohledem na koncil, který zažíváme, se v průběhu historie opakoval s dalšími koncily».

Kéž je čtenář laskavě té dobroty, že se nebude zabývat nejistou deklamací onoho Našince, který v improvizaci svého „extempore“ spojuje doktrinální chaos s masakrováním syntaxe. Sdělení projevu ke katechistům protiřečí všem milosrdným slovům ala »Všichni bratři« a nutí přitom ke změně původního názvu Bergogliovy „encykliky“ na titul: Všichni bratři, s výjimkou katolíků. A pokud je velmi pravdivé a přijatelné, že koncily katolické církve jsou součástí magistéria, nelze to nicméně říci právě o tom jediném „koncilu“ nové církve, který - jak jsem opakovaně uvedl - představuje nejkolosálnější podvod, jaký provedli Pastýři Hospodinovu stádu; podvod - repetita juvant - k němuž došlo, když se sraz konspiračních odborníků rozhodl použít nástroje církevní moci - autority, magisterských aktů, papežských projevů, dokumentů kongregací, liturgických textů – ke zcela opačnému účelu, než jaký stanovil božský Zakladatel, když založil církev Svatou. Přitom jsou poddaní nuceni dodržovat nové náboženství, stále jasněji protikatolické a nakonec antikristovské, protože novátoři si přisvojili moc a posvátnou autoritu onoho starého, opovrhovaného předkoncilního náboženství.

Nacházíme se tedy v groteskní situaci, kdy jsme slyšeli, že jak je popřena Nejsvětější Trojice, božství Ježíše Krista, nauka o přímluvách za zemřelé, účel Nejsvětější oběti, transsubstanciace, věčné panenství Nejsvětější Panny Marie, aniž bychom z toho vyvodili jakoukoli kanonickou sankci (pokud by tomu tak nebylo, byli by již téměř všichni konzultanti Druhého vatikánského koncilu a současné římské kurie exkomunikováni); ale „pokud nebudete následovat koncil nebo ho budete interpretovat svým způsobem, jak si přejete, nejste s církví“. Tato glosa Bergoglia k odsouzení jakékoli kritiky Koncilu nás činí skutečně nevěřícími:

»Nutí mě to k přemýšlení o skupině biskupů, kteří po Vatikánu I. odešli, o oné skupině laiků, o těch, co odešli, aby setrvali v „pravé nauce“, která nebyla naukou 1. vatikánského koncilu: „My jsme ti praví katolíci“ tvrdili. Dnes světí na kněze ženy«.

Je třeba poznamenat, že ona skupina biskupů, laiků, skupiny těch, kteří odmítli dodržovat nauku neomylně definovanou Prvním vatikánským koncilem, byli okamžitě odsouzeni a vyloučeni, zatímco dnes by v Bergorliově církvi byli vítáni s otevřenou náručí bez ohledu na víru; a že papežové, kteří tehdy odsoudili Starokatolíky, dnes by odsoudili II. vatikánský koncil a Bergoglio by byl obviněn, že „nebyl s církví“. Na druhé straně, nedávno vynalezené lektorky a akolytky nejsou předehrou k ničemu jinému, než k těm, kteří už dnes „světí ženy“, k čemuž nesporně dojdou ti, kteří opouštějí Kristovo učení.

Je zajímavé, že ekumenická otevřenost, synodální cesta a pachamama nebrání projevovat naprostou nesnášenlivost vůči katolíkům, kteří mají tu jedinou chybu, že nechtějí odpadnout od víry. Přesto, když Bergoglio hlásá: „žádné ústupky těm, kteří se snaží předložit katechezi, která nesouhlasí s učitelským úřadem církve“, vzdává se sám za sebe údajného primátu a pastorační péče nad doktrínou, jak teoretizoval v Amoris Lætitia viz] jako výdobytku toho, kdo staví mosty a nikoliv zdi, abych použil výraz, drahý dvořanům ze Svaté Marty.

Takže od nynějška můžeme aktualizovat vstupní část Atanášova Kréda [viz]: »Quicumque vult salvus esse, ante omnia opus est, ut teneat Modernistorum hæresim«.

+ Carlo Maria Viganò, arcibiskup
3. února 2021
Sancti Blasii Episcopi et Martyris