Zatímco na Slovensku se konečně otevírají brány některých škol, české děti, s výjimkou těch úplně nejmenších (mateřské školy + 1. a 2. ročník ZŠ), zůstávají přikovány ke svým počítačům. Ministerstvo zdravotnictví totiž tvrdí, že školy jsou největším ohniskem nákazy nemocí nového typu chřipky, dosud však nebyla zveřejněna data, která by něco takového doložila.

Česká vláda tak pokračuje v řízené debilizaci generace, od které elity čekají, že budou již brzy s pionýrskou urputností budovat nový, inkluzivní a bezuhlíkový svět. V kontextu české politiky nejde jen o aktuální uzavření škol (za dobu vyhlášení první jarní karantény byly děti ve školách jen pár dní) a přechod na on-line výuku, ale na postupné snižování požadavků na děti a dospívající mládež, jakým je zrušení maturitních zkoušek z matematiky. 

Dech a úsměv...

To samozřejmě neznamená, že s otevřenými školami – a jednání premiéra Babiše s Piráty naznačuje, že se za pár týdnů do škol vydají i některé starší ročníky – děti sanitární indoktrinaci uniknou. Ani náhodou. Předpokládá se totiž, že děti budou v pravidelných intervalech testováni, že si budou ničit zdraví celodenním vdechováním bakterií z povrchu nehygienických roušek a o každé přestávce si drhnout ruce.

Právě před tím varovala na protestním shromáždění Vraťme děti do školy, pořádané v pondělí odpoledne stejnojmennou iniciativou a hnutím Trikolóra před ministerstvem školství na Malé Straně matka tří školou povinných dětí Pavla Drbalová: „Nikdo se nezabývá dopadem na psychiku dětí. Žáci a studenti potřebují v životě jistoty, a ne podmiňovat přístup do školy k povinnému vzdělávání testem, jehož výsledek nemohou ovlivnit, ani předvídat. Jsme zásadně proti zakrývání dýchacích cest nezletilých. Omezování množství vdechovaného kyslíku se u mnohých dětí projevuje okamžitými zdravotními problémy, jako je nevolnost, mdloby, bolest hlavy nebo horší soustředění. Dlouhodobě má dopad na vývoj mozku a organismu vůbec. Má ale také vliv na vývoj psychický, sociální, u malých dětí na vývoj řeči, u větších na schopnost učit se cizí jazyk. Opravdu potřebujeme důkazy, že pro život je nutný dech, lidský úsměv, láska a objetí? Použitý kapesník patří do koše nebo do kapsy, ale ne na ústa mých dětí“!

Přes všechny neduhy školní docházky však nelze nevidět ještě větší stíny, zatemňující mysl našich školou povinných dětí, jsou-li součástí rozsáhlého pedagogicko-inženýrského experimentu tzv. distanční výuky. Tu a tam slýcháme či čteme, že tato forma vzdělávání je blízká domácí škole. Hloupost. To jediné, co mají společného, je prostředí, kde k výuce dochází. Ve všem ostatním se od sebe liší, v některých aspektech přímo diametrálně. 

Čtěte ZDE: Budoucnost našich dětí: Ze všech žáků vyrobit polodebily? Inkluze stále pokračuje. Řízená likvidace nebo režimní oportunismus? Cenzura už všude. Dříve SSSR, teď USA náš vzor? Revolucionáři bolševismu se nemění

Není doma jako doma

V případě domácího vzdělávání rozhoduje o tempu, formě i obsahu výuky vyučující rodič, nikoli digitálně přítomný učitel. Rodiče jsou tu tím posledním kolem u vozu, pokud vůbec nějakým. Jediné pozitivum lze vidět v tom, že přenesení školní výuky do našich obýváků a jídelen (u řady starších dětí ložnic, neboť jsou za daných okolností líní „do školy“ vstávat) nutí rodiče k tomu, aby se alespoň povrchně seznámili s tím, co je jejich dětem vštěpováno do hlav.

Poslechnout si občas argumentaci některého z učitelů, zvláště v některých humanitních předmětech, může být užitečným svědectvím o tom, zda a v jaké míře daný vyučující podléhá té či které pokrokové ideologii. Mají-li rodiče čas, energii a u svých dětí dostatečnou autoritu, mohou velmi rychle na případné myšlenkové úlety kantorů zareagovat.

Další pozitiva distanční výuky, kromě toho, že lze mít lepší přehled o tom, co se děti učí a to, že dítě nemusí sedět celé dopoledne s náhubkem přes obličej, však může vidět jen někdo, kdo má zájem na tom, aby nastupující generace podlehla daleko nebezpečnější nemoci, než je COVID-1984. Německý neurovědec Manfred Spitzer, autor dvou velmi podnětných knih na toto téma, ji nazývá digitální demencí. Na internetu, ať už v tabletech či mobilech, tráví i tak dost času, nyní k nim tedy přibyly i ty hodiny, v nichž se dříve střetávali s reálným světem živých lidí, kteří nám i po příkazu delete drze zůstávají na očích…

Digitalizace výuky však sebou nese ještě jedno nebezpečí, o kterém se takřka vůbec nemluví. Zatímco není zrovna efektivní instalovat do školních učeben odposlouchávací zařízení a pak získané nahrávky prohánět nějakým progresivně nastaveným algoritmem, on-line vyučování něco takového umožňuje. Soudruzi se asi nebudou hrabat v záznamech videopřenosů z výuky malých školáků, ale u těch starších, tedy středoškoláků či vysokoškoláků, by mohli dostat chuť na to zkoumat, neroste-li nám tu nějaký potenciální „domácí terorista“. O možnosti důkladného mapování přítomnosti ideozločinu v učitelském sboru ani nemluvě.

Digitální revoluce

Vysedávání u počítače však není omezeno jen na dobu výuky, ale pokračuje i při řešení různých úkolů, psaní referátů či zasílání vyplněných testů učitelům. K tomu zpravidla dochází v hodinách, jež děti dříve trávily pohybem ve sportovních oddílech či při jiných zájmových aktivitách mimo domov. Vzhledem k tomu, že i ty jsou nyní stranou a vládou zakázané, chřadnou děti nejen na duši a svých sociálních vztazích, ale i na těle. 

O to děsivější je, že se najdou zájmové skupiny, které z tohoto historického zločinu na dětech těží. Příkladem za všechny je třeba globální digitální gigant Google, jehož lokální pobočka pořádala v listopadu 2020 ve spolupráci s českým ministerstvem školství on-line konferenci nazvanou Distanční výuka jako příležitost. Dvouhodinový záznam této propagandistické akce lze shlédnout zde.

Kdo má rád nicneříkající výroky, potěší se úvodním slovem českého ministra školství Plagy, ale kdo se chce dozvědět, v jakém širším ideovém rámci se „příležitost distanční výuky“ nalézá, nechť si pustí politické školení ředitelky Google pro Českou republiku, Slovensko, Rumunsko a Maďarsko Taťány de Moigne. Je to schopná, inteligentní a úspěšná moderní žena, proto nás nepřekvapí, hovoří-li o globální společnosti, velké pandemické revoluci či transformační změně. „Musíme přijmout novou realitu“, říká, neboť dobře ví, že po „pandemické technologické revoluci“ se už nebudeme sdílet, jak ukazuje na svém prvním „slajdu“ – tím my nemyslí Tondu Horáka z Horní Dolní, co se umí ohánět krumpáčem, ale technologicky zdatné elity – primárně naživo, ale digitálně. Tak jako ona, která se denně „potkává“ ve své „virtuální kanceláři“ s lidmi z celého světa, aby vymýšleli, jak učinit naše životy šťastnější a smysluplnější. On-line, pochopitelně.

Čtěte ZDE: Digitální demence: metla dnešní doby. Zakrnělý mozek, rozklad osobnosti, emoční poruchy, duchovní život v troskách. Trpíme skoro všichni. Jak vykročit z neviditelných stěn vězení? Desatero pro zdravý život

Zdravý rozum

Ovšem ne každý učitel je z této transformační tsunami nadšený, spíše naopak. Pěkně své pocity shrnul v týdeníku Reflex ředitel základní školy v Sokolově Vladimír Vlček:

„Naprosto zásadním způsobem jsem si uvědomil, jak složitá je distanční výuka pro mne i pro žáky. Přípravě na on-line hodiny, tvorbě pracovních listů nebo kvízů věnuji mnohem více času. Při klasické hodině zodpovím celou řadu otázek, vysvětlím různé postupy a okamžitě mohu reagovat. Při distanční výuce výrazně více zvažuji, co jsou žáci schopni pochopit bez mého dodatečného vysvětlení. A to nemluvím o technickém vybavení žáků, kdy se v některých rodinách dělí více dětí o jeden tablet nebo mobilní telefon. Profesní život ředitele se mi zásadně nezměnil. Stejně 90 % času řeším platy, účetnictví, provoz školy, tak jako v běžné době. Z lidského pohledu je mi ale dětí hrozně líto. Nejde jen o distanční výuku, ale především o ztrátu možnosti potkávat se, povídat si, sportovat. My učitelé se s danou situací vyrovnáme, někdo lépe, někdo hůře, ale mám obavu, že si děti ponesou tuhle, pro ně negativní zkušenost, v sobě dál.“

Má recht. Jednou se však on i jeho děti do školy vrátí. Určitě si přeje, aby mohl pokračovat v té práci, na kterou je zvyklý.

Je ale otázka, jestli mu to Taťána a spol. ještě někdy umožní.

Protestní shromáždění Trikolóry - Vraťme děti do škol! Praha 8. února 2021: