Prožíváme trauma. Nejen tento víkend, celý rok. Ještě to pár let bude trvat, možná dva roky, možná padesát, kdo ví. Jsme teprve v úvodním kole a ty to víš. Cítíš to v mysli, v srdci, ve svalech, v rukách i v dlaních. Máš to trauma v nohách. Cítíš všeprostupující tíhu, lezoucí nepříjemnosti a bezmoc rozléhající se po tvém stále unavenějším a otrávenějším těle. Na obrázku, který zastavil tvé padání informačním oceánem, je příběh, jenž ono trauma osvětluje, rozpouští a vypouští z tvého i kolektivního těla, vědomí i nevědomí.
Naše traumata z dětství si léčíme v rámci rozmanitých terapií. Jejich rozpouštění a vypouštění probíhá zpětně, jelikož v období, kdy jsme traumatizující situace prožívali, jsme nevládli mocí na ně nahlížet. Jednou z podob lidské moci je neviditelné světlo žijící v našich pohledech. Když pozorujeme život, osvětluje, čím se v našich očích staneme a zatemňuje, čím nikoli. Člověk je nicméně mnohem větší než jeho pohled na sebe sama.
V dětství, a ve velké míře i v dospělosti, operuje toto světlo, lidská moc, v říši nevědomí. Nevíme, že svítíme očima, srdcem i tělem. Avšak jednou z náplní dospělosti je postupné zvědomování moci lidských pohledů a pohybů. Proto existují okamžiky, u někoho častější než u jiného, kdy se dozvídáme, jak jsme mocní, kdy si uvědomujeme, že bez přestání vrháme světlo na svět a sami (a nesami) si tvoříme svůj život. Na obrázku je schéma moci, vědomé i nevědomé, lidské i nelidské.

Na originálním obrázku jsou jednotlivé říše nevědomí. Nakreslila ho Marie-Louise von Franz v článku The Transformed Beserk (ReVision 8, č.1:20) z roku 1985. Není nalezitelný na internetu, nečetl jsem ho, vycházím jen z obrázku, jenž je převzatý z knihy Ruperta Sheldrake Minulost přítomnosti, kde se k němu na straně 308 říká: Diagram znázorňující strukturu kolektivního nevědomí podle von Franz.

A: vědomí ega
B: osobní nevědomí
C: skupinové nevědomí
D: nevědomí velkých národních jednotek
E. nevědomí společné všem lidem, obsahující univerzální archetypální struktury

Důležité je, že vědomé ego na diagramu nefiguruje ve středu, ale na okrajích. Není jedno, je mnohé. Člověk není výhradně jedincem, je i skupinou, kolektivem či světem. Co se mu děje, je součástí mnohem rozsáhlejšího příběhu než může vědět, chápat, ovlivňovat či myslet. Nemyslitelné (nevědomé) je součástí našeho osobního příběhu víc než si připouštíme. Když to nenahlížíme, nejenže umožňujeme vznik traumatu, ale navíc se obíráme o moc rozpustit traumatizující situaci tím, že ji obejmeme pohledem, projdeme jí–necháme ji sebou projít a žijeme dál.

Traumatizující situace, ty stresující, bolestivé a nepohodlné, se na této planetě dějí, aby se na okrajích kolektivního nevědomí (a vědomí) mohly tvořit jednotlivé osobnosti (A). Proto to teď bude pro tvoje vědomí lehce nepříjemné. Vata pokrývá konečky mých slov jen skutečně tence. Očima (čteš) ti zašťourám až do hlubin mysli. Je to test, co vychází pozitivně i negativně zároveň.

Nedává smysl nosit respirátor kvůli ochraně života, protože člověk není zodpovědný za vlastní smrt, natož za smrt druhého člověka. Když pícháš do lidí nožem, tak jo, tak jsi vrah, ale když kazíš virem, tak nejsi vrah. Vir může být zodpovědný za smrt člověka, jelikož způsobem jeho rozmnožování je nechávat explodovat buňky, v nichž se ocitl. V rámci své virální cesty může vir projít mým tělem a zabít někoho, koho mám rád. Snažit se však minimalizovat jeho cestu je marné, má moc všechny moje (i naše) ochrany překonat a zabít milovaného či milovanou. Má neúspěšná snaha tomu zabránit a společenský tlak hlásající, že k tomu za žádných okolností nesmí dojít, způsobí trauma. Mrtví jsou mrtví a přeživší jsou traumatizovaní. To se děje a bude se to dít mnohem víc.

Člověk není zodpovědný za to, že někoho nakazil virem. Náplní lidského života není boj se smrtí.

Vlastně se to ví. Proto je jako hlavní důvod všech opatření uváděno přehlcení nemocnic. K tomu dojde. Když ne během letošní pandemie, tak v příštích letech v rámci nějakého dalšího kola, jež může být virové, klimatické či válečné. V přehlcených nemocnicích dochází nejen ke smrti, ale také k traumatizaci nemocničního personálu.

Lékaři nejsou zodpovědní za životy pacientů.

Západní medicína umí skvěle vyřešit zranění, snížit utrpení či eliminovat bolest. Doktoři pomohli, pomáhají a pomohou mnoha lidem. Ale vést válku se smrtí a namlouvat si, že lze vyhrát, to byla, je a bude iluze, která se v současné situaci zvědomuje a je čas ji opustit, protože jinak se z toho všichni nacházející se „v první linii“ brzy zblázní a složí a žádné zahlcené nemocnice nebudou, protože nebudou žádné nemocnice. K smrti unavený lékař či sestra si mohou odpočinout, přestože to může stát život druhého člověka. Smí si vzít dovolenou, přestože je nemá kdo nahradit. Nebo až se vrátí z cigára, mrtvé tělo odpojí a připojí další. Je to nelidské. Je otázka, jestli je to víc arogantní než myslet si, že vyhladíme smrt a celý život zasvětit této definitivní desinfekci života, anebo jestli je to arogantní tak nějak podobně. Nevím. Jen jsem to chtěl napsat, protože mám dojem, že smířit se se smrtí je pro současnou produkci všemožných traumat klíčové.

Smrt existuje, dotýká se i tebe a všech, které máš rád. Tvoje osobní moc končí tam, kde začíná moc smrti. Nejsi silnější než smrt. Také existuje neosobní moc. Smrt je nelidská i lidská. Člověk je rozsáhlejší bytost než tělo nebo osobnost. Vypočítej povrch koule o průměru délky jednoho života.

Spolu s odhalením, že nelze zvítězit nad smrtí a dokonce nedává ani moc smysl s ní bojovat, se zviditelňuje krize celého společenského zřízení. To prochází traumatickou situací stejně jako každý z nás. Jedna každá z jeho slupek dostává v rámci současné virální situace pěkně zabrat.

Demokracie je díky médiím a následné digitalizaci společnosti v rozkladu už pár desetiletí, ale až letos u nás v kotlině pochopíme, jak mohou blížící se volby zabíjet lidi. Jasně že ne doslova, jenom tak nějak metaforicky, bokem, jakoby mimochodem. Je otázkou, jestli z toho bude mít větší trauma ten, kdo prohraje, anebo ten, kdo vyhraje. Příští zimu pak budeme hodně doma pod zámkem, abychom vyřešili, co nyní v rámci popírání dějícího se traumatu, raději neuděláme.

Jak může svá traumata a škodlivé iluze nahlédnout sama společnost? Jak vypadá terapie kolektivního nevědomí?

Naštěstí je člověk tvořivější než společnost a ze svého nitra dokáže vlastníma očima přetvořit dokonce i sám sebe. Člověk je mocná bytost, pokaždé zemře přesně na konci svých dní.

Státní aparát není zodpovědný za tvůj klid, tvou spokojenost ani za tvé bezpečí.

Pokud si to myslíš, zaděláváš si popíráním vlastní moci na pěkně hlubokou příhodu, který tě může dlouhodobě řádně zneschopnit. Být spořádaným občanem v podstatě vždycky znamenalo být chodícím klubíčkem traumat. Časy jako tyto, kdy se zcela rozpadá důvěryhodnost, moc a zdání smysluplnosti národních států a doprovodných modernistických aparátů, jsou ideální příležitostí rozpustit a vypustit všechna traumata pocházející z našich drahých společenských struktur. Vesmír je bezpečné místo k životu i bez ochrany státními úřady, starostlivých médií a soudních lejster.

Nic z toho už nebude fungovat nefungovat jako dřív. Řím se rozpadal přes dvě stě let, my to zvládneme mnohem rychleji. Naši společnost rozloží jeden virus ve spolupráci s kůrovcem a řepkou. Žádná lidský myšlenka k tomu není zapotřebí. Svět poběží dál a lidé v něm budou volně dýchat viry a houby. Vypočítej objem koule o průměru délky všech lidských životů.

Ilustrační obrázek je možné nahlédnout i naruby. Lze umístit vědomí ega do středu a z nevědomí nechat povstávávat vědomí. Pak popis vypadá takto:

E: vědomí ega
D: vědomí společnosti
C: vědomí světa
B: vědomí vesmíru
A: vědomí bohů a bohyní
Obraz: vědomí a nevědomí jediného boha, co je i co není, nestvořené i stvořené, konečné i neomezené...

Traumatizující krize rozpadající se společnosti popsaná v předcházejících odstavcích se nachází ve sféře D. Sféra E jsi ty. Sféry C, B, A a jejich okolí se nacházejí v klidu, v řádu věcí a z jejich pohledu se neděje nic zásadního. Je ve tvé moci vnímat se a chápat také v rámci klidných sfér. Všechny sféry se oběma směry vzájemně prostupují. Neklidnou společností projdeš živý nebo mrtvý.

Dívej se na obrázek z obou směrů současně. Od obvodu ke středu, když myslíš na nevědomí a od středu k obvodu, když nemyslíš na vědomí. Pokud dokážeš prožívat sféry A, B, C s klidem a spokojeností, nevytvoří se ve sférách D a E nová traumata a ta stávající mohou být rozpuštěna a vypuštěna.

Často myslím na mrtvé lidi. Na předky. Na davy bezejmenných, kteří svýma nohama, rukama, srdcem i myslí stvořili svět, v němž žijeme. Mými předky nebyli jen oni. Také myš později prohlášena za prvního savce a čolek, co se rozhodl prozkoumat vnitrozemí a bakterie, co jako první zpracovala kyslík, aniž by přitom shořela, dávno předtím než se na Zemi objevila první rostlina či první řasa. Mým předkem jsou i viry. Moje nevědomí je plné jejich zkušeností. Bylo by bláhové myslet si, že dnes nedýchám vesmír. On je mojí rouškou i rouchem. Mým předkem jsou i bohové a bohyně věčně diskutující o tvarech rodících se na površích hvězd a planet ze hry světla a tmy. Třese se svět. Můžeš z toho mít trauma, ale nemusíš. Probíhá vědomé období evoluce. Máš moc rozhodnout, jakým se půjde tvarem i směrem. Mým otcem i matkou je jediný bůh, o němž se dá hovořit jedině nevyslovitelně a nekonečně pestře. Je mým pohledem i obrazem, mým tělem i duší, slovem i sochou. Je současně nádechem i výdechem. Je mým předkem i potomkem. Takovou moc má člověk, který žije s otevřenýma očima a klidně zemře v oka mžiku, kdy se spokojenost vrtícího se světa naposledy zavrtá pod jeho víčka.

Jan Kršňák