Co vy na to pane Zbořile?

„Samozřejmě, já si dokonce myslím, že víc než si myslíme.  Pravda je, že to je taková vzdálená historie, že to nejenom studenty na středních školách a dokonce i na univerzitách a jejich učitele nezajímá a když se jich zeptáte tak někde ani  nerozlišují mezi rokem 38, 48 a 68, to je velká neznámá ta tři data. Ale ti kteří bádají nebo celá  historická obec neustále  nachází další a další údaje a data , která nám pomohou nám pomohou nebo těm,  kteří to chtějí poznávat a umí to nějakým způsobem přiblížit.

Jednak bych chtěl upozornit na to, že ten 25. únor,  který je součástí takového i ústavně uznaného pořádku v moderní historii Československa a České republiky. ale chtěl bych nad ním pověsil velký otazník.  Protože mi sice víme,  máme dokonce zákony o době nesvobody 48 až 89, že třeba restituce v různých majetků, řekl bych selektivní  restituce,  dokonce probíhají v tomto rozmezí 48 až 89 ,“ uvedl Zdeněk Zbořil v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz.

Únor v našich dějinách…

„Zejména ten Vítězný únor samotný, to je přeci konstrukce vytvořená komunistickou historiografii a historiky,  kteří byli vychování v letech padesátých a šedesátých a pak a zase v odporu k tomuto výkladu v letech sedmdesátých a osmdesátých. Ale ten 25. únor bychom si měli vysvětlit ne jako navždy dané historický fakt,  ale že to je fakt uměle vytvořený. To že odstoupila vláda nebo byla rekonstruována Gottwaldova vláda je samozřejmě neoddiskutovatelný termín,  ale přeci tomu také něco předcházelo,  počínaje událostmi na Slovensku na podzim 47 a různé aféry, které měly až po dobu takových měkkých teroristických akcí , ale zejména takovou určitou rezignaci nebo nepochopením toho  co se v zemi děje z hlediska nekomunistických politických stran. Podle mého názoru to začíná kolem 17. Ledna,  kdy Jan Masaryk zastupuje prezidenta Edvarda Beneše s  novoročním projevem, je to záměrně přesunuto až na 17.leden. Tam Jan Masaryk mluvil o situaci ne vnitropolitické ale o úloze Organizace spojených národů a v podstatě tam neřekne nic.
 

Dnes také zapomínáme na to,  že před 25. únorem už docházelo k represím zejména těch několika skupin národně socialistické mládeže,  kteří ještě rok předtím mašírovali Prahou a volali  „Totalita bude bita“  a najednou zjistili, že se stali obětí té nastupující totality,  kterou tedy očekávali,  ale která nebyla ještě tak zjevná.

Já jsem teprve se před třemi nebo čtyřmi roky dostal k seznamu asi 98 zatčených členů národně socialistické mládeže,  kteří byli v hledáčku nevím jestli jenom Státní bezpečnosti, ale určitě těch silových složek tehdejšího režimu delší dobu,  ti lidé byli zatčeni, ve vězení a teprve v okamžiku abdikace prezidenta Edvarda Beneše na žádost odstupujícího prezidenta Klementu Gottwaldovi byli propuštění na svobodu. Pak  byli zase zatýkání a někteří utíkali za hranice,“ pokračuje Zdeněk Zbořil.

25.únor, „převrat“ , bylo to tak jednoduché?

„Cesta k únoru a hlavně ta poúnorová měla svoji gradaci a když Pavel Tigrid vzpomínal na velké shromáždění před 25. únorem v Lucerně českých studentů s představiteli politických stran tak říkal, že si tam nikdo neuvědomoval oč vlastně jde,   nejenom ti,  kteří podávali demisi,  ale celá studenty zaplněná Lucerna skandovala různá hesla protikomunistická a s takovou intenzitou,  že i představitel Komunistické strany,  kterým byl tehdy Václav Kopecký se cítil být trošku zaražený a Kopeckého reakce na ten hluk byla: „Pánové nedupejte, dupete nad propadlištěm“.  A Pavel Tigrid říkal že odpovědí mu byl smích a jak on říkal ještě nikdo nevěděl,  že by to mohla být pravda. On sám odjel hned potom setkání do zahraničí,  do Německa,  do Berlína,  Mnichova a už se nevrátil.  

Během těch několika dnů došlo k zhroucení pravděpodobně gottwaldovského snu o uchopení moci vládou Národní fronty vedenou Klementem Gottwaldem a nástupcem prezidenta Beneše se měl stát Jan Masaryk,  to všechno se v několika dnech změnilo. Začaly první střetnutí,  které měly i svoje oběti v řadách  bezpečnostních  a vojenských složek,  začaly útěky přes hranice na všechny možné strany a teprve 11 Všesokolský slet byl takovým mementem nebo chcete-li historickým datem,  kdy dochází k tomu předělu mezi kvazidemokracií a nesvobodou. Potom sletu jsou znovu zatýkáni studenti,  propuštění na svobodu na jaře 48,  ale také začínají brutální útoky nejdřív na vojáky potom na členy politických stran. Utíkají do zahraničí i ti sociální demokraté,  kteří šli do vlády Klementa Gottwalda,  ale utíkají a jsou pronásledování a dokonce i  v zahraničí i ti ostatní.

Takže já myslím, že je tady dost pro historiky,  protože o tom už mohou psát dneska řekněme nezávisle a ne pod vlivem osobních dojmů. Takže je tady ještě dost velké pole,  kde mohou hledat nové poznatky a nehodnotit tu únorovou změnu jenom z hlediska toho, že víme jak to dopadlo,  ale mohou se zamýšlet i nad tím proč to tak dopadlo a proč k té změně politického režimu,  postupné změně politického režimu docházelo,“ dodává Zdeněk Zbořil.