Setkávám se s lidmi nespokojenými s vládou nebo celým politickým systémem už více, než 10 let. Potkal jsem takových lidí stovky a další tisíce jsou na internetu, Facebooku, apod. a zaznamenal jsem závažný problém: Většina lidí má stále pouze mlhavé představy o tom, jak funguje politická moc v dnešní době. Obvykle mají lidé k politikům vztah především emocionální. Cítí k politikům oprávněný hněv, zlobu a nenávist, která je však spojená s frustrací z bezmocnosti a neschopnosti představit si, jak by bylo možné odstranit vládu organizovaného zločinu z vedení našeho státu. Korupční mašinérie je opravdu mohutná. Nelze se spolehnout na žádnou složku státní moci, že by pracovala pro občany. Policie, soudy, masmédia, občanská společnost, korporace – vše je zkorumpováno a zapojeno do vládnoucí mafie. Jedinec je bezmocný, zdá se, že neexistuje žádné východisko z nadcházejícího globálního otroctví a tyranie. Nyní se do toho všeho přidal ještě covidový fašismus. To, co bylo před necelým rokem konspirační teorie, je nyní tvrdou realitou.

Občan, který tohle všechno vidí, se chce bránit, ale neví jak. Obvykle je bezradný. Volby nic neřeší, v televizích lžou standardně od rána do večera, ekonomika celého státu pádí ke krachu, světlo na konci tunelu nikde a volební průzkumy ukazují, že většina lidí stále nic nepochopila a chystá se volit do parlamentu stejné osvědčené vlastizrádce. Není koho volit. Co s tím?

Politický systém v našem státě je poměrně jednoduchý. Ke změně poměrů „stačí“ dát dohromady politickou stranu a vyhrát volby. Tento jeden úkol je samozřejmě velmi náročný k provedení, ale velmi snadný k pochopení. A přeci se znovu a znovu setkávám s tím, že jako řešení uvádějí cesty zmíněné v nadpise. Jak je to možné?

To si snad někdo opravdu představuje, že nějaký dav pár set či tisíců lidí vtrhne do Úřadu vlády nebo do Poslanecké sněmovny a vyhází odtamtud lidi z oken, která Parlament ještě k tomu ani nemá? To se někdo chystá ministry a poslance zajmout, postřílet a oběsit na pouličním osvětlení? Myslí si snad někdo, že se podaří zorganizovat stávku nějak podstatného množství ať už státních nebo soukromých firem? Jsou i tací, co stále čekají na Blanické rytíře, mimozemšťany a převibrování do páté dimenze. Objevují se i hladovkáři a vyhlašovatelé občanského odporu podle čl. 23 LZPS. Přitom to jsou všechno naprosto nesmyslné iluze. Jak to, že přetrvávají mezi lidmi v tak obrovském rozsahu? Odpovědi jsou pouze mými úvahami.

Zkušenost s bojem přímo proti vládnoucímu režimu není v naší historii příliš častá. Jedná se prakticky pouze o husitské války. V první i druhé světové válce bojovala pouze malá část obyvatelstva a jinak se jednalo pouze o neúspěšné epizody malého významu. Za úspěch svého druhu lze považovat pouze zrod, činnost a vítězství KSČ v první polovině 20. století. Obvykle, pokud se člověk setká s novým problémem, který doposud neřešil, pátrá po zkušenostech. S úspěšným bojem proti zločineckému režimu však nemáme osobní zkušenost nikdo. Pamětníci Vítězného února již nejsou mezi námi a brutální protikomunistická propaganda brání lidem byť jen pomyslet na cokoliv podobného komunistickému převratu v roce 1948. Většinou o tom lidé nechtějí ani nic vědět. Zbývá pátrat v genetické paměti zděděné po předcích a aktivované příběhy z historie. A tam je pouze vzpomínka na úspěšné povstání s okovanými cepy a sudlicemi před více než šesti sty lety. To nám však proti policejním těžkooděncům se samopaly a vodními děly opravdu nepomůže.

Ano, jsou mezi námi i tací, co píší petice, organizují demonstrace, podávají trestní oznámení a žaloby. Tu a tam dokonce zaznamenají nějaký miniaturní úspěch. Ale stále to není cesta k cíli, který je tak snadný k pochopení. Proč tomu tak je?

Myslím si, že hlavním důvodem, proč se lidé i přes veškerou bídu a logiku věci nepouští do politiky, je strach z pravdy. Politická cesta vyžaduje pomyslné či doslovné vystoupení před lidmi, představení vlastního názoru a požádání o důvěru. Zároveň skýtá riziko nelítostné kritiky a ta bývá zdrcující, nespravedlivá a často přímo šílená i od těch, kteří stojí na stejné straně pomyslné barikády. Potenciální zástupce občanů se vystavuje nebezpečí odsouzení, zesměšnění, ztrapnění, urážení a dehonestace, i když má maximální lidské kvality. Voliči ale vyžadují superhrdiny, světce, polobohy a každý si ještě k tomu dokonalost představuje podle svého. A tak dostávají médii a PR agenturami vytvořené iluze. Jenže když chceme získat politickou přízeň s cílem přinést do politiky pravdu, spravedlnost a sounáležitost, tak nevytváříme falešný mediální obraz o své nadlidskosti. Vystupujeme jako obyčejní lidé i se svými lidskými nedokonalostmi. To však davu toužícímu po nadlidech, kteří by nás zachránili, nestačí.

Lidé se vyhýbají pravdě o cestě z politické krize, protože se bojí pravdy o sobě. Všichni, jako jednotlivci, národ i celé lidstvo se bojíme vstoupit na cestu opravdových řešení, protože to by se pak ve světě šířila atmosféra pravdy, ve které bychom si nemohli nalhávat už nic o demokracii, svobodě a prosperitě. Pravda o tom, jak masivně jsme jako lidstvo zotročeno, je tak zdrcující, že se tomu většina lidí brání a tak radši drží hubu, kterou už má nyní zavřenou doslova.

Především bychom si však nemohli už nalhávat nic o nás samotných. Viděli bychom navzájem všechny své chyby a slabosti, nemohli bychom sebou navzájem manipulovat a obelhávat se. Pro většinu lidí je strach z pravdy o světě a o nás samotných doposud nepřekonatelná překážka. Proto mají lidé upřímně usilující o mravní pokrok i v politické oblasti stále tak malou podporu. Proto se většina lidí stále upíná k masmediálním iluzím.

Z evolučního hlediska je krize, v současnosti převlečená za pandemii, pro mravní vývoj člověka nevyhnutelná a bude tak hluboká a bolestná, aby vyléčila náš strach z pravdy. To je nyní to nejtěžší. Vše ostatní už bude hračka. Nebojte se a těšte se 