Jaké budou důsledky volby Joea Bidena na život církve? Biden je druhým katolickým prezidentem v historii Spojených států po Johnu Fitzgeraldovi Kennedym, ale jak poznamenává Massimo Faggioli ve své nedávné knize Joe Biden a katolicismus ve Spojených státech (Scholé, Brescia 2021), čelí opačné situaci. Kennedy měl problém sladit svou náboženskou víru se zemí, ve které vždy byla vyšší třída protestantská a katolíci byli považováni za něco vedlejšího, v podstatě nevzdělaní, věrnější papeži než demokratickým svobodám. Dnes jsou však katolíci zařazeni do establishmentu, od vlády až po Nejvyšší soud a Bidenovým problémem je řešit rozdělení, které existuje v katolickém světě, polarizovaném mezi dvěma politickými a náboženskými tábory. Tato polarizace zesílila po porážce Hillary Clintonové v roce 2016, kdy se papež František stal ikonou mezinárodní levice a Donald Trump byl nucen postavit se jako alternativu jeho pontifikátu.

Nyní Trump opustil scénu, arcibiskup Carlo Maria Viganò, který dal hlas americkému anti-bergoglianismu, je oslaben, zatímco posílila pozice papeže Františka, který v novém americkém prezidentovi už nemá nepřítele, ale spojence. Proto nedávná prohlášení Františka nepřekvapují, což by mohla být předehra k odsouzení jeho vnitřních oponentů, ale současně vyvolává mnoho otázek.

Na audienci 30. ledna 2021 v projevu k členům Katechetického úřadu italské biskupské konference papež František tvrdil, že Druhý vatikánský koncil »je učitelským úřadem církve. Buď zůstaneš v Církvi, a budeš tedy následovat Koncil, a pokud nebudeš Koncil následovat, nebo jej budeš interpretovat svým způsobem, jak chceš, nejsi s Církví. V tomto bodě musíme být nároční, přísní. S koncilem se nesmí handlovat». Zdá se, že z těchto prohlášení vyplývá, že podle Františka se každý, kdo kritizuje Druhý vatikánský koncil, staví mimo církev. Dnes však kritika Koncilu nevychází od tvrdohlavé menšiny tradicionalistů, ale z rostoucí oblasti katolíků, kteří si uvědomili jeho katastrofické důsledky. Massimo Faggioli ve své knize píše, že »od 80. a 90. let se ve Spojených státech (a nejen tam) formoval katolicismus stále kritičtější vůči Druhému vatikánskému koncilu a jeho konání“; „Nová generace katolíků znovu zkoumá, co se stalo v Církvi mezi padesátými a sedmdesátými léty, a vystupuje proti teologii, kterou vytvořil Druhý vatikánský koncil (str. 164). Má být tato myšlenková oblast předmětem polemiky papeže Františka?

Pokud jde o tradicionalisty, dopis Komise Ecclesia Dei ze dne 25. března 2017, podepsaný kardinálem Gerhardem Müllerem, presentoval rozhodnutí papeže Františka udělit všem kněžím Bratrstva svatého Pia X. jurisdikci „platně zpovídat věřící, a potvrdil tak platnost a zákonnost jimi poskytovaných svátostí a pověřili místní biskupy, aby mohli také delegovat pravomoc pro slavení sňatků věřících, kteří využívají pastorační činnosti bratrstva". Jak sladit tuto vstřícnost vůči Bratrstvu svatého Pia X. jako náboženského institutu, který nejtvrději odmítá Druhý vatikánský koncil, s prohlášeními, že ti, kteří kritizují II. vatikánský koncil, se tím se ocitají mimo církev? Co vůbec znamená »následovat druhý vatikánský koncil?« Dodržovat jeho dokumenty? Ale tyto dokumenty jsou z velké části ignorovány, počínaje liturgickými pokyny v konstituci Sacrosanctum concilium. Ostatní koncilní dokumenty jsou nejasné a lze je interpretovat různě, i opačně. Sdílí papež František „hermeneutiku kontinuity“ Benedikta XVI., podle níž by tyto dokumenty měly být vykládány v souladu s tradicí církve, nebo by tyto dokumenty měly být vykládány v souladu s „duchem koncilu“, jak to chtěla Boloňská škola? Měla by v tomto druhém případě stát mimo církev i hermeneutika Benedikta XVI.?

Ve svém prohlášení z 30. ledna papež František uvedl, že odpor proti Druhému vatikánskému koncilu ho vede k zamyšlení nad »skupinou biskupů, kteří po Vatikánu I. opustili církev, a nad skupinou laiků, kteří setrvali v nauce, která nebyla z Vatikánu I: „My jsme ti praví katolíci“. Dnes si ordinují ženy. Nejpřísnější chování, které vede k obraně víry bez magistéria církve, vede do záhuby. Prosím, žádné ústupky těm, kteří se snaží hlásat katechezi, která nesouhlasí s učitelským úřadem církve«.

Historický odkaz papeže Františka se týká takzvaných „starokatolíků“, kteří v roce 1870 odmítli dogma o papežském primátu, byli exkomunikováni a opustili církev. Proto někteří ultra-progresivní teologové, například Andrea Grillo, neocenili kritiku papeže Františka vůči těmto disidentským katolíkům. Grillo staví proti jejich neposlušnosti „poslušnost“ německého kancléře Bismarcka, který přijal pozice Vatikánu I., aby lépe kontroloval německé biskupy. Bismarckova pozice podle Grilla »naznačovala možný pokrok: omezení veškeré autority v církvi na papeže. Něco, co téměř o sto let později II. vatikánský koncil propracoval s velkou pečlivostí«. »Takže to je ono. Poslušnost k Druhému vatikánskému koncilu - je strukturální přínos pastoračního charakteru«. Rozdíl mezi „podstatou tradice“ a „formulací jejího pastoračního charakteru“. Velká sezóna zahájená Druhým vatikánským koncilem – v níž jsme teprve na začátku, - prochází hlubokým přehodnocením „institucionálních forem“ ve vztahu k „podstatě tradice“. Tak můžeme odhalit, že některé z prvků, které před 150 lety vedly některé lidi k nepřijetí Vatikánu I, se dnes ve světle Druhého vatikánského koncilu mohly stát společným dědictvím.“

„Přemýšlení o institucionálních formách“, které Grillo vyhlíží, je totéž, co kritizuje Faggioli ve své knize a odsuzuje ztrátovou strategii těch, které definuje jako „postinstitucionální“ katolíky. Jak Grillo tak i Faggioli patří do řad katolické levice, ale Faggioli odmítá „postinstitucionální možnost“ amerického progresismu a doufá, že Biden bude schopen přivést liberální katolicismus zpět do institucionálního rámce, aby zastavil postup konzervativců. „Postinstitucionismus“ je však slepá ulička nejen pro progresisty, ale také pro konzervativce a tradicionalisty. Dokud kritici Druhého vatikánského koncilu formálně a podstatně respektují hierarchii církve, nemůže jejich odsouzení jít nad rámec mediálních soubojů. Ke kanonické cenzuře chybí logické předpoklady, a ještě více ty jurisdikční. Jiný případ by byli ti, kteří by chtěli zaujmout mimo-institucionální pozici a podněcovat k otevřené vzpouře proti církevní hierarchii. V tomto případě by nebylo obtížné najít meze pro odsouzení, které, i když kanonicky omezeno na akt neposlušnosti, na mediální úrovni by bylo falešně rozšířeno na všechny odpůrce Druhého vatikánského koncilu.

Důvod pro respektování institucionálního rozměru církve není politický, ale nadpřirozený. Je legitimní při určitých příležitostech opravovat lidi Církve synovsky, včetně papeže, ale v Kristově mystickém těle nelze oddělit duši od těla, duchovní prvek nelze oddělit od právního, neviditelné od viditelného. Toto je hluboké, ale životodárné tajemství katolické církve.

Roberto de Mattei, Corrispondenza Romana