Dne 4. února v Santa Marta oslavil Bergoglio první výročí Mezinárodního dne Bratrstva [ zde ], organizovaného šejkem Mohammedem Bin Zayedem v Abú Dhabí, hlavním městě Spojených arabských emirátů, za účasti velkého imáma Al-Azhar, Ahmada Al-Tayyeb; generálního tajemníka Organizace spojených národů Antónia Guterrese a dalších osobností [oznámili jsme to zde ]. Těžištěm a původem události je dokument, který papež podepsal společně s velkým imámem Al Azhar ve Spojených arabských emirátech během apoštolské cesty před dvěma lety, jejíž problémy jsme zdokumentovali ( zde - zde ).

Při této příležitosti se Bergoglio již po jedenácté setkal s potleskemzednářů a povzbuzením k posílení konceptu bratrství, které sám definoval jako „nové hranice lidstva“.

Deklaraci z Abú Dhabí již schválil časopis nejdůležitější italské zednářské lóže [ zde ], který ji uznává jako „inovativní“ dokument a „drogu s pomalým uvolňováním“, která by mohla ohlašovat „novou éru“ a představovat „bod obratu pro novou civilizaci“. Napsal to Pierluigi Cascioli, novinář Nuovo Hiram, čtvrtletníku zednářské lóže Grand Orient v Itálii. 

A španělská velká lóže v roce 2019 nezapomněla zdůraznit identitu názorů, pokud jde o univerzální bratrství v papežově vánočním poselství [ zde ]. Při zdůrazňování důležitosti konceptů vyjádřených Bergogliem Grand Lodge poznamenává:

„Papežova slova ukazují současnou vzdálenost církve od obsahu Humanum genus, (1884), posledního velkého katolického odsouzení zednářství“.

Encyklika Humanum Genus Lva XIII. otevřeně odsoudila svobodné zednářství a stigmatizovala „velkou moderní chybu náboženského indiferentismu a rovnosti všech kultů “, což je přístup, který definoval papež jako „nejvhodnější způsob, jak zničit všechna náboženství“ a zejména katolické, které, jediné pravé, nelze bez obrovské nespravedlnosti dát do svazku s ostatními.

Krátce po vydání dalšího kontroverzního dokumentu Bratři všichni [ viz ] sama španělská Velká lóže [ zde ] rozšířila veřejnou zprávu vyzývající

„všechny zednáře na světě, aby se připojili k výzvě papeže Františka za bratrství mezi lidmi různých náboženství“.

A nyní, po události 4. února, zednářství pozitivně kvituje, že vůdci dvou velkých náboženství, papež František a velký imám al-Azhar Ahmed el Tayeb, se znovu setkali:

„Říkali si bratře, ke skandálu těch, kteří stále nechápou, že fundamentalismus je způsob nenávisti, a chtěli požádat svět, aby naslouchal výzvě k univerzálnímu bratrství mezi všemi lidmi, aby společně budovali společnou budoucnost“.

Zpráva se zmiňuje o obtížích pro plný a konstruktivní dialog o společné budoucnosti: 

„Je možné, že v 21. století můžeme konečně usilovat o plné lidské bratrství, o vzájemnou toleranci našich hlubokých rozdílů? Budeme schopni uskutečnit tento sen? Universal Freemasonry zadržuje dech před obrovským krokem, který učinilo lidstvo 4. února, kdy svět poprvé v historii oslavil Mezinárodní den lidského bratrství. V těchto temných dnech je to, co se stalo 4. února, paprskem naděje, první kámen, který proměnil svět v chrám bratrské lásky, který nás může všechny hostit.“

A Kristus? A církev?

Snadno se zde obchází a zcela ignoruje, že abychom mohli být pravými bratry, musíme být dětmi v Synu a že se jako takoví nerodíme, ale stáváme se svátostí křtu; což je a zůstává ontologickým faktem. A toto je pravé bratrství v Kristu. Proto opakuji následující.

Pokud se někdo - a bohužel i papež - dovolává horizontálního bratrství, jaká je funkce, raison d'etre církve? Proč se Kristus vtělil, zemřel na kříži, vstal, vystoupil do nebe, poslal svého Ducha a založil církev s úkolem učit, vést a posvěcovat prostřednictvím mocných činů z výsosti (svátostí), které doprovázejí křesťana po celý život tak, aby v něm působila takový účinek, jaký by žádný jiný vnější čin nemohl vyvolat, a měl by být hlásán a ohlašován všem národům? 

Na druhou stranu Bergoglio není nic jiného než nová teologie „univerzálního bratrství“, nového synkretistického náboženství globalismu [ viz ]. Samotné zabezpečení stvoření a podpora chudých - které navíc nejsou primárním cílem člověka, kterým je quaerere Deum - nelze skutečně realizovat, pokud nejsou důsledkem skutků, které se rodí z vykoupených srdcí. Nedorozumění má blízké i vzdálené kořeny a vychází z mylného tvrzení, že „se modlíme k jednomu Bohu“, opakovaně jasně a důrazně vyvrácenému [ zde -  zde - zde ].

 Mír, který popírá Krista a naši víru, aniž by toužil po evangelizaci, je sebevražda katolické církve, které není cizí ani tato relativistická a islámofilní Evropa, která sdílí pošetilost legitimizace islámu jako náboženství (ignorující, že jde o dobývající teokracii) a upřednostňuje samotnou islamizaci Evropy?

A ten, kdo by se měl chovat jako Kristův vikář na zemi, stále více se projevuje jako propagátor „sjednoceného světového náboženství“ [ zde ], které nyní zřejmě koaguluje kolem obscénního spojenectví mezi neporušitelnou církví a většinovým sunnitským islámem.

A jak se musíme cítit odcizeni od těchto směrů, zcela neslučitelných s našimi zásadami, na nichž je založeno občanské soužití, s křesťanskými hodnotami, které potvrzují naši víru a poté i naši civilizaci? A jak bychom se nemohli cítit znovu zrazeni právě tím, kdo by nás měl ve víře utvrzovat?

(Maria Guarini)Chiesa e post concilio

Viz také:

Nový Svatý stolec pro nové náboženství

Nový humanismus – křesťanství Krista zbavené

Papež jako vůdce komunistické inetrnacionály

Naplňjuje se Třetí faimské tajemství

Fatima 16

Nástup anticírkve