Co nám o ní řeknete pane Zbořile?

„Ona byla známá, alespoň  mě a mnoha českým  filmovým divákům jednak jako hvězda předválečného filmu, ale také toho poválečného. Měla tu výhodu, že měla vynikající herecké partnery. Mnozí z nich také nebyli zapomenuti. Ale ona má také svůj vlastní osud, který byl velice složitý.

Byla z rodiny slavného českého historika profesora Golla  (Gollova škola), který dnes není tak populární jako jiní historici. Ale z hlediska působení na univerzitě byl jednou z nejvýznamnějších osobností  druhé poloviny 19.století a přelomu dvacátého století. Kromě setkání s Tristanem Tzarou ještě před válkou, měla mimo jiné také  válečný hřích, který měla spousta jiných herců, jejích kolegyň a kolegů, kteří hráli ve filmech produkovaných protektorátními producenty, mezi nimi také Milošem Havlem, vlastně Barrandovem, ale také byla vidět na různých shromážděních, které vyjadřovaly loajalitu protektorátnímu režimu, německému protektorátnímu režimu,“ uvedl v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz Zdeněk Zbořil.

Doba protektorátní a poprotektorátní…

„Ona  na rozdíl od mnoha jiných se do těch obtíží dostala sama, protože se skutečně a doopravdy zamilovala do jednoho z těch německých dozorců nad protektorátním filmem a pravda je, že k tomu došlo, mimochodem o proto, že  režim nacistického dozoru byl jiný, dokonce jiný než v nacistickém Německu. Bylo to dáno tím, že zvítězila myšlenka Miloše Havla, kterou vnutil svým německým patronům, že aby lidé v Protektorátu pracovali ve prospěch Říše, tak v Protektorátu musí také být možnost nějaké zábavy a nejen tupé indoktrinace. Víme, že každý režim se chová podobně, máme s tím dobré a velké zkušenosti ze současné doby,  ale tehdy to skutečně zabralo. Takže u nás se třeba nepromítal antisemitský film Jan Cimbura jen proto, že se i Němci domnívali, že by ten film pobouřil  „lacinou pracovní sílu“, která by mohla  vyvíjet nějaký třeba pasivní odpor, ale přece jen odpor.

Takže Nataša Gollová měla, tak jako mnohé jiné herečky před ní a po ní, intimní vztahy k různým někdejším autoritám, ať už uměleckým nebo politickým, ale u ní, pamětníci říkali, že to skutečně byl láskyplný vztah. Ona se cítila, na rozdíl od mnohých jiných, tím vinná a nastoupila, což byl hrdinský čin,  jako dobrovolná ošetřovatelka v misi profesora Rašky v Terezíně, kde zuřila tyfová epidemie. Abychom si snad nemysleli, že se tam šla jenom omluvit za svoje chování za Protektorátu, připomeňme si, že se  tam  také chodilo umírat. Tuším, že asi   11, 12 ošetřovatelek svou pomoc  nemocným zaplatilo smrtí. Pobyt trval asi necelý rok a Nataša Gollová ho přestála ve zdraví.

Ale pravda je, že jak to mezi herci bývá, kteří začali na sebe vymýšlet různé pomluvy, samozřejmě nejvíce ti, kteří si s  protektorátním režimem opravdu zadali. Začali ji neomaleně pomlouvat a sami hledali ochranu u barrandovských komunistů.

Pravda je, že nemusela absolvovat takovou trapnou kalvárii jako Adina Mandlová nebo jiné české herečky, ale přinejmenším jí  filmový průmysl, který tehdy ovládala takzvaná Závodní rada Filmového Studia Barrandov a zestátněného filmu,  s mnoha pozoruhodnými osobnostmi, kteří se po válce dostali na výsluní, tak ona byla méně nasazovaná a myslím si, že  kdo jí první pomohl a dostal jednak na jeviště, jednak do filmu.  byl Jan Werich. Známá a dodnes k vidění je její Sirael z Císařova pekaře a Pekařova císaře. A pak, asi zklamaná, myslím z převratu, který prožili i jiní herci jakmile vypadli z toho pověstného hereckého kolotoče, tak ztrácí náladu a ztrácejí zájem o svoji práci a o to více je  trápí  osobní problémy. Ona se potom ještě dostala k několika malým rolím. Ještě jako stará dáma mohla hrát sice nevelké role, ale přeci jenom i s herci, kteří byli mladší nejméně o dvě, tři herecké generace,“ pokračuje Zdeněk Zbořil.

Takže byla šťastná nebo nešťastná…

„Ten její osud byl smutný, byla opuštěná, odešli její bývalí partneři a ti, kteří přežili různé politické čistky,  byli smutní, neměli energii a nechtěli se pouštět do nějakých, jak se dneska říká, velkých projektů. Takže Nataša Gollová prožila, podle mého názoru krásný život, herecké úspěchy, ale také byl její život  plný utrpení. Řekl bych, že jí to nezměnilo natolik, aby se stala zatrpklá. Byla si vědoma svých úspěchů i neúspěchů a její únava z  života, který byl plný různých úspěchů a proher,  nebyla nic mimořádného. Dokonce si myslím, že si vydobyla malý comeback. Samozřejmě to způsobily i ty filmy s Oldřichem Novým a  válečná produkce, ale jistě ji  to naplňovalo třeba nevelkým, ale jistým zadostiučiněním.,“ dodává Zdeněk Zbořil.