Krize skutečně přišla. Dříve, než jsem čekal, a jiná, než jsem čekal. Což je pro krize typické. Ať jsou skutečné příčiny jakékoliv, české země prochází nejtěžší krizí od roku 1989. Vláda je naprosto bezradná (což se dalo čekat), státní správa děsivě neschopná a zkorumpovaná (což se taky dalo čekat) a opozice zmatená (což se rovněž dalo čekat). Nicméně neobjevila se žádná síla, která by změnila směřování země od zkázy k obraně civilizace.

Naopak, vypadá to, že nejvíce vytěží Piráti a jejich vazalové.

Orbánovský obrat by znamenal, že vystoupí skupina schopná garantovat, že v případě úspěchu v říjnových volbách budou do konce roku zrušena veškerá omezení a covidová oddělení v nemocnicích se vyprázdní. Tím není myšlena garance založená na fantazijních vyprávěnkách o chřipečce a mediální bublině, ale pochopení problému a jasné řešení. Klidně odvážné a nekonvenční. Když Orbán přišel s nápadem vyřešit hypotéční krizi faktickým dočasným zestátněním bank, solidní ekonomové si taky ťukali na čelo.

Jenže vlastenecká opozice s ničím takovým přijít nedokázala. Kde se stala chyba?

Jako v jiných životních situacích, i zde platí, že pokud chce člověk pochopit selhání, musí se vrátit o krok zpět. Když se nepovedl projekt, nejspíš byl špatně naplánován. Když fotbalista nezvládl situaci při zápase, nejspíš něco zanedbal při tréninku. Když je student vyhozen od zkoušky, nejspíš se špatně připravoval. Někdy se povede předchozí selhání dohnat skvělým okamžitým výkonem, ale na to se nedá spoléhat.

Co bylo tedy v předchozích letech špatně?

Nebyla udělána práce, která být udělána měla. Osobně mám tendenci klást největší část viny SPD, protože strana měla dost prostředků, ale klidně to mohl odpracovat kdokoliv jiný.

Za prvé. Nepodařilo se vybudovat alternativní centrum vzdělanosti. Takové, které by na jedné straně dokázalo shromažďovat odborné vědomosti, a na druhé straně je předávat co nejširšímu okruhu lidí. Opozice nemůže mít vlastní tým epidemiologů. Ale může mít lidi, kteří umí vzít kalkulačku, spočítat číselné řady, všimnout si chyby v metodice, vyznat se v přesnosti měření či testování a nastudovat 50stránkový článek z cizojazyčného vědeckého časopisu. Zavolat do akademie věd, vyptat se a pochopit odpověď. V optimálním případě by takových lidí měli být stovky, ve skromném případě desítky. Bez toho není možné vést smysluplnou kritickou diskuzi. Bez toho jsme bezbranní vůči manipulaci a nedokážeme nacházet nová řešení. Přitom tu jsou kapacity jako Radim Valenčík, Ivan Hrbek nebo Marian Kechlibar. Ale nikoho nenapadlo se jich zeptat.

Mít vlastní centrum vzdělanosti, to je něco úplně jiného než zeptat se „co lidé momentálně chtějí“, a pak vyhledat člověka s profesorským titulem, který to potvrdí. Nálada facebookového davu je totiž vrtkavá, a lajkování není referendum.

Za druhé. Opozice potřebuje vlastní velké médium. Jednak proto, aby své myšlenky dostaly k lidem, ale i proto, že to umožňuje vést rozumnou diskuzi, třídit myšlenky… to opět vede k racionálním řešením.

Za třetí. Síť místních skupin. Aby se všechno předchozí mohlo přetavit ve volební úspěch (a aby nebylo tak snadné volební výsledek zfašovat), musí být aktivisté přímo tam, kde žijí lidé a kde se volí. Facebook vám vypnou, místní skupiny nevypnou.

Nevíme, kdy přijde další velká krize a čeho se bude týkat. Nejspíš to nebudou epidemie ani očkování ani nic podobného, ale úder přijde z nějaké úplně jiné strany. Přesto si můžeme být jisti, že byrokratický aparát nezvládne reagovat, korektní politici budou bezmocní a Brusel bude všechno jen zhoršovat. To můžeme předvídat proto, že prostředí myšlenkové uniformity neumožňuje jiný výsledek.