V zimě 2009/10 jsem byl na Ukrajině a paralelně jsem sledoval souběh dvou událostí – epidemie prasečí (mexické) chřipky a důležitých prezidentských voleb. V nich proti sobě stáli dva oligarchové, kteří se opírali o naprosto odlišné voliče. Na východě to byl Viktor Janukovyč, pět let předtím poražený ve vynuceném třetím kole Oranžovou revolucí a na západě Julia Tymošenková, stávající premiérka a vítězka té barevné revoluce.

Až do příchodu prasečí chřipky byl jejich souboj o voličské hlasy víceméně vyrovnaný. Potom vláda musela reagovat na zhoršenou epidemiologickou situaci, takže vydala nařízení o povinném nošení roušek. To mělo dva bezprostřední důsledky – nejprve se jejich cena zvedla ze dvou hřiven na 12, přesto byly druhý den vyprodané. A nové nikdo nedodával, protože dva měsíce předtím zkrachovala jediná fabrika, která je na Ukrajině vyráběla. Julia Tymošenková požádala mezinárodní společenství o pomoc a záhy se v zemi objevilo několik desítek milionů roušek dodaných zdarma. Ty se pak prodávaly za dvacet hřiven. Desetinásobně vzrostly ceny všech antivirotik a běžných léků na nachlazení, na pětinásobek podražily citrony.
   

Volby se slušným náskokem vyhrál Viktor Janukovyč, a do roka skončilo ve vězení 17 z 20 členů minulé vlády. Následovali tam svoji premiérku. O čtyři roky později přišel Majdan a občanská válka, která doznívá dodnes.
  

Ten starý příběh vyprávím hlavně proto, že některé jeho paralely zažíváme u nás v České republice již rok. Jen se nacházíme na vyšším vývojovém stupni, neboť na pandemii se dá vydělat podstatně více než na pouhé epidemii. Skoro to vypadá, že Ukrajina před těmi dvanácti lety fungovala jako jistý druh laboratorního poloprovozu pokusů o změnu budoucnosti západní civilizace. Oligarchizace politiky zřetelně vede k obdobným projevům všude. Dá se předpokládat, že ukrajinizace Evropy v rámci Velkého resetu bude pokračovat až do těch hořkých konců.
   

Zůstává nám asi jediná šance, jak tento nepříznivý vývoj zvrátit. Tou jsou podzimní volby do Poslanecké sněmovny, které se odehrají ve stínu pandemie. Ač to není na první pohled patrné, zažijeme po více než třiceti letech tvrdé ideologické střetnutí mezi progresivisty a konzervativci. Když budu parodovat blábolení prorežimních novinářů, oba tábory nás potáhnou na východ. Progresivisté na Ukrajinu, konzervativci do Polska nebo Maďarska.
   

Pokrokářům na současné Evropě vadí, že je příliš bílá, bohatá, vzdělaná, s výkonným průmyslem a zemědělstvím. Velkým resetem a Zeleným údělem to chtějí změnit, věří, že současná pandemie funguje v jejich prospěch, proto jim současné velké umírání není proti mysli, neboť to dle jejich názoru urychlí kolaps ekonomiky a uvolní prostor nově příchozím z Afriky a Blízkého východu.
   

Konzervativci u nás jsou pak všichni, komu se nelíbí budoucí politická ukrajinizace či dokonce afrikanizace České republiky, a chtějí se po covidu vrátit k normálnímu životu. Zdá se, že jediná možnost, jak se toho dosáhnout, představuje maďarský příklad. Předpokladem je přesvědčivé volební vítězství vlasteneckých stran. Po zkušenostech s tím, jak Evropská unie a všichni na ní napojení nezvládá současnou krizi, ohrožuje nejen naše zdraví, ale samotnou existenci, to není tak nereálné.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)