15. března1939 vtrhla nacistická okupační armáda do o Sudety okousané české části někdejší první republiky (Slováci se odtrhli již o den dříve, 14. března 1939). Jak se tak v poslední době rozmáhá přepisování dějin, přepólovávání sympatií a antipatií k historickým osobnostem a událostem, lze předpokládat, že toto děsivé výročí projde bez většího zájmu mainstreamových médií.

Zato v květnu nepochybně budeme svědky mediálních bakchanálií na téma hrdinství amerických osvoboditelů (nic proti nim, ale jejich role při likvidaci nacismu z našich zemí byla zlomková oproti sovětské). A také se rozjede další kolo glorifikace Němců a naopak nekonečného sebemrskačství (které kdysi odstartoval Václav Havel) na téma, kterak zlý prezident Beneš zlé Čechy vyslal vyhnat Němce (už se nebude říkat nacisty ani občany Třetí říše, ačkoli právě na ně mířila dikce Benešových dekretů), a naší povinností je kát se za křivdy, jež jsme jim způsobili. Už už čekám, kdy nějaký myslitel typu T. Krystlíka nebo P. Pitharta (v duchu naplňování teorie Overtonových oken) vystoupí s tezí, že Protektorát jsme si vlastně vysloužili sami tím, jak okatě jsme dávali najevo nevlídný postoj k Hitlerovi a jeho gangu.

Jak snad všichni (nebo aspoň my, co chceme) víme, jedním z pilířů nacistické ideologie byl důsledný a velice agresivní antisemitismus. Tato linie byla oficiálně odstartována norimberskými rasovými zákony (1935) a vyústění našla na konferenci ve Wannsee (1942), kde bylo přijato tzv. konečné řešení židovské otázky. Antisemitismus se stal přirozenou součástí německého života, myšlení, politiky. A byl samozřejmě mohutně propagandisticky fedrován všemi cestami – od médií po školství.

Mimořádně obludným plodem antisemitské indoktrinace nejmladší generace byla Antisemitská čítanka z roku 1938, vydaná nakladatelstvím Der Stürmer, které založil antisemita Julius Streicher (po válce stanul mezi hlavními obviněnými před mezinárodním tribunálem v Norimberku a byl odsouzen k trestu smrti). Streicher také od roku 1923 vedl antisemitský časopis Der Stürmer, který měl v době své největší slávy náklad až 800.000 výtisků týdně. Der Stürmer byl plný nevybíravých a nevkusných útoků na Židy, které často nepostrádaly ani obscénní podtext, Streicher se neštítil propagovat ani tradiční obvinění z židovské rituální vraždy. A týž Julius Streicher se roku 1935 stává jedním z iniciátorů výše zmíněných norimberských rasových zákonů.

Učební pomůcka s názvem „Der Giftpilz“, čili jedovatá houba, měla německým dětem názorně ukazovat negativní úlohu Židů ve společnosti, dětem byly demonstrovány základní součásti antisemitského světonázoru. Knížka dokládá, že intenzivní nacistická antisemitská propaganda se nevyhýbala ani školním učebnám a dětem, ty měly již od dětství vstřebat údajně jediný správný - antisemitský - světový názor. Samotný text byl rozdělen do kapitol, z nichž každá obsahovala obrázek a názorný doprovodný a didakticky zacílený text. Obrázky byly samosebou karikující, líčící Židy jako odpudivé jedince a viníky všeho zla, které se údajně Němcům dělo. To ostatně identicky vychází z klíčových bodů bible nacismu, Hitlerova Mein Kampfu. Ještě i ve své politické závěti před svou sebevraždou Hitler píše v posledních řádcích: „Především zavazuji vůdce národa a osazenstvo k úzkostnému dodržování rasových zákonů a nemilosrdnému odporu proti světovým travičům všech národů - světovému židovstvu.“

S vědomím, že opravdu šlo o věty, které měly zanedlouho stát u ideologických základů osvětimských komínů, čtěme tu zrůdnou příručku a nezapomínejme. Nenechme si vygumovat paměť a rozum, jakkoli by se to dnes tak mnohým hodilo do jejich (euro)krámu.

Úvod
Malý Franz jde s maminkou na houby do lesa. Nasbírají košík hub a třídí je na jedlé a jedovaté. Na cestě domů maminka Franzovi vysvětluje, že s lidmi je to podobně jako s houbami. I mezi nimi jsou lidé dobří a lidé jedovatí. Mezi lidmi je třeba rozlišovat stejně jako mezi houbami. A víš, kdo jsou ty jedovaté houby lidstva, ptá se maminka. Samozřejmě, jsou to Židé. Malý Franz o tom již slyšel ve škole. Ano, Židé jsou jedovaté houby, přitakává maminka. I lidské jedovaté houby je třeba se naučit rozlišovat, mají rozličné barvy a podoby. A vědí všichni nežidé, ptá se Franz, že Židé jsou stejně nebezpeční jako jedovaté houby? Bohužel ne, a proto je třeba je varovat.

"Následující krátké příběhy ukazují pravdu o židovské jedovaté houbě. Ukazují různé podoby, ve kterých Žid vystupuje. Ukazují zchátralost a podlost židovské rasy. Ukazují nám Žida takového, jaký ve skutečnosti je, jako ďábla v lidské podobě."

Jak lze Židy rozeznat?
V 7. třídě je dnes živo. Učitel vypravuje o Židech a na tabuli namaloval obrázky Židů. Všechny děti to mimořádně zajímá a jsou pozorné. Opakování. Co jsme se naučili? Všechny děti se hlásí. Židé se poznají podle nosu. Židovský nos je na špičce zahnutý. Vypadá jako šestka. Židy lze rozeznat také pole rtů, které jsou většinou odulé. Spodní ret často odstává. Také na očích Žida lze okamžitě poznat, že je to špatný a prolhaný člověk. Židé jsou většinou malí a mají krátké ruce a nohy. Mají nízké, šikmé čelo. Takové mají zločinci. Vlasy mají většinou tmavé a kudrnaté jako černoši. Děti jmenují další a další fyziognomické znaky. Žida lze rozeznat podle chůze, způsobu mluvy či zápachu. Ale mnozí Židé nemají všechny tyto znaky. Existují dokonce i blonďatí Židé. Proto je třeba dávat velký pozor, abychom Žida rozeznali.

Proč se Židé nechávají pokřtít?
Anni a Grete, které jsou nadšené členky Svazu německých děvčat, jdou do města. Ty, Anni, podívej, támhle běží Žid-obchodník Veilchenblau se svojí Rebekkou? Co ty tu chtějí? Anni se směje: Chtějí se nechat pokřtít. To jsou divní pokřtění, říká Grete, podívej se na ty křivé nohy, židovský nos, uši, ústa a vlasy. Také Židovka se dívkám nezamlouvá. Kolébá se jako kachna. Obličej snad ukradla ďáblovi. Mezitím Židé vstoupí do kostela a děvčata se rozhodnou, že zůstanou, aby zjistila, zda se z nich křtem stanou nežidé. Když Židé vyjdou pokřtění z kostela, shodují se dívky, že se na nich nic nezměnilo - stále mají křivý nos, či negroidní vlasy. I přes křest zůstávají Židé stejnými gaunery a lumpy, jakými byli předtím.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)