Tak se na tomto místě ještě párkrát tomuto tématu budeme věnovat aspoň my, píše Petr Žantovský.

 
Dnes přinášíme méně známý text, recenzi T.G.Masaryka na Hitlerův Můj boj. Bylo to pět let před Mnichovem, ale už se z té nacistické bible dalo vyčíst, co nás bude čekat.

30. dubna 1933, tedy krátce po Hitlerově nástupu k moci, uveřejnil německy psaný nedělní Prager Presse rozsáhlou kritickou analýzu Hitlerova stěžejního díla Mein Kampf. Jako autor byl podepsán jistý V.S. Byl to pseudonym. Nešlo o nikoho jiného než o prezidenta T.G. Masaryka. Při četbě Masarykova textu si uvědomíte několik faktů: Předně TGM myslel velice metodicky, analyticky a racionálně. Jeho soudy o jednotlivých pasážích či tématech Hitlerovy knihy jsou předkládány formou velmi přehledně „inventarizační“, doplňovanou o konsekventní informace a fakta z přilehlých oblastí – historie, filosofie, kultury, politiky.

Druhou věcí, kterou nemůžete přehlédnout, je to, že Masaryk Hitlera ani na okamžik nepodceňoval. Upozorňoval sice na intelektuální chabost, častou nesourodost autora i jeho knihy, ale to neznamená, že by byť na okamžik pochyboval o Hitlerově vůli a schopnosti všechna ta zvěrstva popsaná v Mein Kampf uvést do života. Což se vzápětí stalo. Hitler naplnil svými činy každou literu své knihy. Nevyšel mu z těch všech jediný plán: konečné vítězství nacismu, Naštěstí.

Je vždy lepší číst dílo an sich, než jen jeho reflexi od jiného autora. Na druhou stranu – Mein Kampf je v českém překladu k dispozici už dlouho a kdo chce, už se s ním mohl seznámit. Přetištění Masarykovy obsáhlé recenze na Hitlerovu knihu ovšem není jen svědectvím o knize samé, nýbrž i o T. G. M. Či dokonce především o něm.

Neznámá Masarykova recenze Hitlerovy knihy Mein Kampf

Posudek Hitlerovy práce (Mein Kampf von Adolf Hitler, dva svazky v jed nom, nezkrácené vydání sedmé 1931, Verlag Eger-Mnichov) není v přítomné době bez nebezpečí; přesto chceme se pokusit předložit čtenářům Prager Presse čistě literární zhodnocení této zajímavé knihy. Je to Hitlerův program strany a politicky myšleno i psáno. Přesto se Hitler pokusil svůj program zdůvodnit jako politický výraz nového názoru historicko-filozoficky a sociologicky. To umožňuje literární referát a kritiku nejdůležitějších vědeckých tezí. Hitler sám zdůrazňuje svoji zálibu pro dějiny, které právem pojímá jako magistra vitae (učitelku života).

První svazek je nazván: Zúčtování, tj. politické zúčtování s politickými a teoretickými protivníky, druhý pak popisuje národněsocialistické hnutí. Toto rozdělení není všude přesně provedeno, neboť i v druhém díle jsou mnohé teoretické a všeobecně politické úvahy, jako např. o významu řeči v politice oproti psanému projevu apod. Naopak v prvním díle jsou i politické úvahy.

K porozumění nár. soc. hnutí a uchvácení moci stranou NSDAP má Hitlerova kniha rozhodující význam. Neboť - abychom uvedli aspoň jednu věc - je-li evropský tisk v úžasu nad prohlášením Goeringovým, že nová vláda není nacionální, nýbrž nacionálněsocialistická, tedy Goering neřekl nic jiného, než co uvádí Hitler ve své knize, že totiž starý stát jenom tak může být obnoven, když nová vláda do něj vnese organizaci a program své strany.

Hitler počíná svou knihu stručnou vlastní biografií. Nedovídáme se z ní ničeho nového a nemáme tu ani psychologickou analýzu jeho vývoje.

Velký vliv měl na něj Schönerer se svým velkoněmeckým programem a také Lueger, vůdce křesťanských sociálů. U Luegra chválí praktický smysl, jenž chyběl Schönererovi. Pod praktickým smyslem musíme v první řadě rozumět schopnost ústní řečnické propagandy. Tato propaganda musí být lidová, populární. Kniha sama je příkladem takové lidovosti. Autor se v ní vyhýbá každému školskému učenému žargonu, a proto lze v ní číst leckterý silácký výraz o protivnících jako „lumpi", „chlapi" apod. S takovou lidovostí se pojí snaha, aby byly požadavky programu a základní názory formulovány nejen jasně, ale také velmi určitě a precizně. V tom směru by se mohli mnozí vůdcové stran a lidu od Hitlera učit.

Národní sociální program je teoreticky dosti jednoduchý. Hitler navazuje na svůj pokus o povstání 8. listopadu 1923. Počíná také svou knihu věnováním těm, kteří 9. listopadu 1923 v Mnichově padli, a uvádí jejich jména. Národní socialisté stojí v příkrém rozporu se sociálními demokraty a jejich světovým názorem, tedy proti Marxovi a marxismu. Poněvadž Marx byl původem žid, tedy vypovídají boj židům a vůbec požidovštění. Židé jsou pak ve svém lidovém charakteru a politice líčeni podle známé slátaniny Mudrci ze Siónu a Hitler se představuje přímo jako antisemita. Školení u Luegra nese své ovoce. Svůj nacionalismus Hitler odlišuje ostře od nacionalismu měšťáků. Marxismus je v tomto odmítání „hurá-patriotismu" neméně ostrý než Hitler, ale rozdíl spočívá v odůvodnění. Hitler vidí slabost měšťáctví vůbec v požidovštění. Národní socialismus chce prakticky čelit tomuto požidovštění, a proto je tak vysoce antisemitský, že se nezalekne ani před všestranným zeslabením a udušením židů.

Hitler navazuje na program předválečného pangermanismu. Němci si musí být vědomi, že jsou árijci a Germáni. Souhrnné heslo nacionálního socialismu zní: krev, čistá árijská krev je tím německým grálem, tato krev je hnací silou dějin a kýženým ideálem. Proto je pro Hitlera nejhlubší příčinou německého zhroucení v r. 1918 neporozumění rasového problému.

Z toho hlediska zavrhuje historický (hospodářský) materialismus Marxův. Vnitřní a vnější politika nemá co dělat pouze s hospodářskými otázkami. Nový světový názor musí být postaven na místě starého.

Hitler je pro demokracii, ale ne pro tu starou, nýbrž pro onu novou nacionálního socialismu. Stará demokracie

je parlamentární a založena na principu majority. Parlamentarismus je však rejdištěm duchovních nul a omezenosti. Hitler nezavrhuje „parlament o sobě“, ale v nac. socialistickém státě může být pouze poradním sborem.

Parlamentární demokracie, jejímž vlastním pohybovatelem je žid, je kladena v protivu k staré germánské demokracii. Demokracie má svobodnou volbu vůdce, který je osobně životem a statky odpovědný. V radícím parlamentu nemůže být hlasování většin, jenom jeden muž vede a rozhoduje, lid může mít k svému vůdci důvěru a musí poslouchat. Poslušnost je povinností státního občana v nové říši, docela tak jako ve staré, jenom vedení je jiné.

Germánská demokracie je proto aristokratická, monarchická: monarchismus jako princip; proto též absolutismus vůdcův - a vojenská: vojsko je „vlastní školou“.

Tato germánská demokracie nedovoluje vznik žádné strany. Strany znamenají rozštěpování lidu, zatímco germánským ideálem je nový, vše shrnující a objímající světový názor.

Možno připustit, že jsou zde odhalovány jisté slabosti parlamentární demokracie a jejího principu většiny. Ale musí být dovolena otázka, proč nár. socialisté uznali princip většiny při volbách? Otázka je o to důležitější, ježto dav, jak brzy uslyšíme, není v protivě k Marxovi Hitlerem uznáván.

Árijské a germánské němectví se může vyžít pouze v národněsocialistickém státě. Proto mají být všichni Němci střední Evropy spojeni v nové říši. Zde přichází především v úvahu připojení Rakouska. Hitler opovrhuje Habsburky stejně jako před tím Schönerer. Ačkoliv Hitler jako militarista zatracuje pacifismus jako zbabělost a necouvá ani před válkou, musí si přece přiznat, že německá vojenská minulost za tisíc let stvořila sice moře krve, ale málo plodů. Hitler může poukázat pouze na tři vymoženosti starého režimu: kolonizaci východní marky hlavně Bajurávy, „získání" a „pronikání" prostoru východně Labe a Hohenzollerny provedená organizace brandenbursko-pruského státu, který má být i v budoucnosti vzorem a krystalizačním jádrem celé říše.

Pro zahraniční politiku věnuje Hitler německému národu následující „politický testament": Němci nesmí v Evropě nikdy trpět vznik dvou pevninských mocností. Na německých hranicích nesmí být nikdy organizována druhá vojenská moc, a za třetí: síla německého národa nespočívá v koloniích, nýbrž v půdě vlasti v Evropě, neboť nejsvětějším právem na této zemi je právo na zemi.

Hitler se stává docela patetickým, když mluví o domácí a vlastní prací obdělané půdě; vidí v krvi, která je prolita za tuto zemi, nejsvětější oběť. Avšak výklady o vlastním obdělání domácí půdy trpí nejasností. Neboť přece jde o to, zda „domácí půda", kterou německý lid nyní a v budoucnu „získá", byla neobydlena, nebo zda na ní nebyl usídlen jiný národ. Jak že to bylo s germanizací polabských Slovanů, s kolonizací Východní marky?

Důležitou kapitolou Hitlerovy knihy je východní politika. Německo musí prý zase začít se svou starou politikou na východ. To jest, nár. socialisté chtějí zatím zanechat jihu a západu a obrátit se na východ. Meč má Němcům dát novou půdu pro jejich pluh. Rusko bylo státně zorganizováno od Germánů. Ruský národ a vůbec Slované jsou méněcenná rasa, a proto je východ územím pro výboje a práci Němců. Nejprve ovšem by bylo Polsko a Ukrajina nejbližším objektem útoku.

Hitler je docela rozhodně pro připojení Rakouska k Německu. O připojení ostatních Němců v Elsasku-Lotrinsku, ve Švýcarsku, v Československu atd. se tu nenacházejí žádné určité plány, jenom se tu a tam žádá spojení všech Němců. Určitěji vypracoval Hitlerův program Gottfried Feder, zde už jsou reklamováni pro všeněmeckou říši Němci dánské, polské, československé, italské a francouzské státní příslušnosti. Budiž jenom zatím mimochodem podotknuto, že tento program jest rozšiřován od národněsocialistického nakladatelství v Ústí nad Labem!

Hitler je si také toho vědom, že nová říše potřebuje k uskutečnění zahraničních národněsocialistických plánů spojence. Píše tedy pro úzké spojení s Itálií a Anglií. V Mussoliniho Itálii vidí přirozeného spojence, poněvadž je též proti Francii: kdežto Francie je pro Hitlera smrtelným nepřítelem. O Anglii soudí Hitler, že je vlastně také proti Francii.

Bylo by záhodno poněkud šíře se rozepsat o tom, co je zde napsáno o poměru k Itálii. Zvláštní zájem budí úloha jižních Tyrol. Tato politika se špatně rýmuje s všeobecným programem o spojení všech Němců v zahraničí. V tomto spojení nutno také poukázat na úlohu fronty proti západu. Ale Hitler zdůrazňuje velmi energicky, že v zahraniční politice se nesmí jednat sentimentálně. To je jistě zásadou tzv. reálných politiků. Jenom je třeba se tázat, zda politik, který není v zahraniční politice sentimentální, bude v domácí politice sentimentální. Zkušenost učí, že charakter politiky je stejný jak v zahraničí, tak ve vnitřní politice. Je to též psychologicky pochopitelno a knihou Hitlerovou potvrzováno. Hitler je totiž, jak četná místa jeho programatické knihy dokazují, i ve vnitřní politice všechno, jenom ne sentimentální. Hrozí se tu „lumpům" jako „zrádcům" z 8. listopadu 1923 nelítostně smrtí. Jenom na jednom místě se protivníkům přiznává, že koneckonců ve svých srdcích visí stejnou láskou na svém národě, jenomže se minuli správnou cestou.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)