Před deseti lety zahájily NATO, Rada pro spolupráci v Perském zálivu, Turecko a Izrael koordinovanou kampaň za změnu režimu proti prezidentu Bašáru Asadovi a zničení Sýrie. To vedlo ke smrti více než 500 000 lidí, milionů uprchlíků, zničené infrastruktuře a ekonomice v krizi. Navzdory četným politickým manévrům tato aliance proti Sýrii katastrofálně selhala a nemohla dosáhnout změny režimu. Nejenže Asad nápor přežil, ale v důsledku toho se dramaticky změnila geopolitická situace.

Každý agresor měl v Sýrii své vlastní ambice, ale byl jednotný v cíli dosáhnout změny režimu. Díky zásahům Ruska, Íránu a Hizballáhu syrská vláda koordinovanou agresi přežila. Zatímco NATO a Turecko nadále trvají na změně režimu, arabské státy, nejvýrazněji Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty, byly nuceny normalizovat své vztahy se Sýrií, aby čelily rostoucí hrozbě turecké rozpínavosti a vlivu v arabském světě, kterou nepředpokládaly, když se před deseti lety rozhodly zničit Sýrii.

Ačkoliv se s rozpadem Sovětského svazu v roce 1991 konsolidoval unipolární systém ovládaný USA, ruská intervence z roku 2008 na obranu faktických republik Jižní Osetie a Abcházie proti gruzínským silám podporovaným NATO byla první známkou vznikajícího multipolárního systému. Multipolární systém, kde je rovnoměrnější rozložení moci zhuštěné do sfér vlivu, byl posílen, zatímco USA mohly jen bezmocně přihlížet, jak Rusko úspěšně brání Jižní Osetii a Abcházii v regionu, který spadá do sféry vlivu Moskvy.

Právě přímá vojenská intervence Ruska v Sýrii, která začala 30. září 2015, skutečně upevnila multipolaritu 21. století. Zatímco USA měly džihádisty financované Pentagonem bojující s džihádisty financovanými CIA, Moskva měla jasné cíle a politiku vůči Sýrii – přežití státu a vlády. Nejenže Rusko úspěšně bránilo vládu, navzdory faktu, že rozsáhlé oblasti Sýrie jsou nadále okupovány Američany a Tureckem podporovanými silami, ale snížilo svou vojenskou stopu tím, že převzalo kontrolu nad leteckou základnou Khmeimim a prodloužilo nájemní smlouvu nad přístavem Tartús. Rusko se tímto způsobem postaralo o to, že v Sýrii není možná změna režimu, čímž učinilo americkou a tureckou okupaci rozsáhlých oblastí severní a východní Sýrie krajně cynickou politikou, která prodlužuje utrpení a hospodářskou katastrofu v zemi.

Před válkou měly Damašek a Ankara přátelské vztahy, přičemž turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan dokonce jednou označil Asada za „mého bratra“. Takzvané arabské jaro však Erdoğanovi poskytlo příležitost prosazovat svou neoosmanskou politiku. Nejenže to vedlo k tomu, že velké oblasti severní Sýrie byly nezákonně okupovány Tureckem, ale probíhá intenzivní proces turkofikace, kdy jsou turecké školní osnovy, měna a jazyk vnucovány místnímu obyvatelstvu.

Co však Turecko v Sýrii nepředpokládalo, byl opětovný vznik Strany kurdských pracujících (PKK) pod rouškou Lidových ochranných jednotek (YPG). Před válkou totiž Sýrie, která kdysi podporovala PKK, tuto skupinu vyloučila a ukončila její podporu, aby zlepšila své vztahy s Tureckem. Tím, že Ankara podpořila rozpad syrského státu, umožnila PKK návrat do Sýrie a opětovné nalezení nové operační základny pro pokračování povstání proti Turecku. Turecko navíc mylně věřilo, že změna režimu bude rychlým úsilím, a v důsledku vleklé války se do země nahrnuly miliony uprchlíků, což nejenže značně zatížilo ekonomiku, ale také došlo k rychlému nárůstu teroristických útoků po celé zemi.

Izrael je jedinou agresorskou zemí, která neutrpěla kvůli pokusům o změnu režimu proti Sýrii. Hlavním zájmem Izraele není nutně odstavení Asada od moci, ale úplné zničení země. Pokračování války slouží zájmům Izraele, neboť Sýrie byla jediným arabským státem, který pro židovský stát představoval existenční hrozbu. Zničení ekonomiky a oslabení armády zajistilo, že Sýrie nebude pro Izrael po několik desetiletí představovat hrozbu, protože bude mít dlouhou cestu k obnově.

Po deseti letech od začátku syrské války se NATO pod vedením Spojených států, Turecku a zúčastněným arabským státům nepodařilo dosáhnout cíle změny režimu a implantovat do Damašku své vlastní loutky. USA nedokázaly oddělit Osu odporu (Írán-Sýrie-Hizballáh), Arabům se nepodařilo dosadit sunnitského prezidenta, který by byl proti Íránu a zcela se spojil se Saúdskou Arábií a Spojenými arabskými emiráty, a Turecku se nejen nepodařilo dosadit k moci neoosmanistu, ale také oživit PKK, která v Sýrii léta neexistovala.

Ještě důležitější je, že se rozpadla počáteční koalice proti Sýrii, přičemž Turecko je frustrované z trvalé podpory YPG ze strany USA a Arabové se obracejí zpět k Sýrii, neboť nyní pociťují větší znepokojení nad tureckou podporou Muslimského bratrstva a vměšováním se do arabských záležitostí.

Ve skutečnosti se USA v regionu nacházejí ve slabší pozici, neboť Osa odporu je zachována a Rusko má nyní v Sýrii větší vojenskou přítomnost a vliv, který před válkou nemělo.

Úspěch Ruska při zachování syrského státu je nejsilnějším ukazatelem toho, že unipolární světový systém se zhroutil a ve 21. století zaujal jeho místo nový multipolární systém.