V starobylých Osičkových učebnicích angličtiny byly na konci každé lekce jednoduché verše, které měly studenty vychovávat orientovat se, alespoň co nejrychleji, v britské kulturní tradici, zásadách imperiální politiky a v šíření anglo-saských zásad všude tam, kam doplula britská válečná flotila.

Zdeněk Zbořil, politolog

Jedno z těch jednoduchých, ale sympatických dvouverší, bylo, pokud se nemýlím, hned v druhé lekci Osičkova kurzu. Trochu kostrbatě znělo – Na poli, v životě, poctivě hrej, byť hrál´s i o život, vždycky fair play, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Zdeněk Zbořil.

Ideály jsou ideály a strom života se věčně zelená. Co ale v zemi, kterou naši předkové poučeni v roce 1938 Mnichovem, považovali za perfidní, zrádnou a věrolomnou,  ještě  platí? Pokus o zabití, anebo alespoň vyřazení z hry (možná do konce života) soupeře, který umí kopat do míče, nebo koloniální povýšenost nad lidmi ze země, o které v metropoli „ani nevědí, kde leží“?

Když se zblázní fotbalový trenér prohrávajícího mančaftu a nakazí tím i svou jedenáctku, je to smutné ale pochopitelné u člověka, kterého nenaučili prohrávat. Horší je, když se v anglických médiích začnou hledat důvody, jak změnit výsledek dosažený na hřišti jakýmikoliv prostředky. Od hledání viny u rozhodčího, v nadávkách, kterými se častují hráči na place, až po pokus o lynch  cestou do šatny. A hlavně přehlížení toho, že domácí borci prostě jen  běhají pomaleji a nemají výdrž.  To by i trenér musel přiznat, že něco ve své práci zanedbal.

Zřejmě nejen on navíc přehlédl, kolik hráčů SK Slávia je černé pleti a exotické etnicity.

Dokonce můžeme mít pochopení proto, že i trenér může mít obavy z neúspěchu mužstva, na kterém se, málo platné, také  on podílel. Ale že nejen on, ale i hráči na hřišti nebo sedící na lavičce,  vedení skotského klubu a britští novináři nenašli v sobě sílu vidět viditelné, je trochu větší problém než tupá sportovní podlost a velkopanská domýšlivost.