Většina lidí stále nějak žije v iluzi, že socialismus je doménou východní bývalé, nikoliv západní budoucí Evropy. Chyba lávky.

Tahle iluze se možná zrodila ze setrvačnosti. Řada lidí ještě pořád v duchu žije někdy v devadesátých letech, kdy tohle platilo. Lidem, kteří na tuhle vějičku věří, ale unikla jedna podstatná věc:

Socialismus – pro mnohé překvapivě – nikdy nebyl doménou mas a „pracujících lidí“. Socialismus se zrodil v hlavách intelektuálů. Nejčastěji lidí, kteří své bohatství zdědili, a tak se o něj nikdy nemuseli zasloužit. Nemuseli si ho vážit. Pouze ho během života promrhali. Socialismus dál přežívá v hlavách univerzitních profesorů, kteří místo toho, aby naše děti učili, jak s minimálními náklady vyrobit energii či jak vyléčit vzácné nemoci, místo toho, aby je učili fakta a logiku, místo toho, aby je učili zákonitosti techniky a matematiky, učí je, že lidé jsou si rovni a všichni si zaslouží stejné zacházení a stejnou životní úroveň.

Lžou jim. Protože lidé si nejsou rovni a princip potřebnosti je zrůdný. Lidé jsou každý jiný a rovnost je přímým opakem spravedlnosti. Potřeb má každý nepočítaně, a čím je dotyčný línější a neschopnější, tím má potřeb víc, protože si na živobytí vydělat neumí. Neschopnost neboli potřeba se v socialismu stává „zásluhou“.

Socialismus nemá „jen“ podobu oné touhy po majetkové rovnosti, jakou si nejvíc pamatujeme z období před rokem 1989. Socialismus je ve skutečnosti touhou po jakékoliv rovnosti – neschopný má být postaven na stejný piedestal se schopným, výtečný umělec má být snížen na úroveň nevkusného braku, vyhulený obézní flink nestarající se o své zdraví má dostat stejnou péči jako asketický sportovec držící se silou své vůle v kondici. Ženy mají skrze kvóty dostat stejný počet manažerských pozic jako muži. Většiny se mají přizpůsobit menšinám, protože všichni musí být stejní. A požadavek na stejnost je v socialismu považován za lidské právo.

A tak se mohlo přihodit, že Evropský parlament vyzval Evropskou komisi, aby do poloviny roku přišla s návrhem směrnice, která by zajistila, že firmy z EU nebudou odebírat zboží a služby od dodavatelů, co nedodržují údajná lidská práva, využívají nucenou práci nebo poškozují životní prostředí. Kdo by tyto požadavky nesplnil, zaplatil by vysokou pokutu. Pirátská europoslankyně Markéta Gregorová prohlásila, že „politika tímto krokem znovu získá kontrolu nad finančními zájmy a vrátí odpovědnost globálním společnostem“.

Nechme stranou, že politika nemá co kontrolovat finanční zájmy. Jakmile se politika začne se svou ideologií hrabat do finančních zájmů, je z toho průšvih jako hrom. Od pirátů, kteří jsou ještě o fous kolektivističtější než dnešní komunisté, takový omyl nepřekvapí. Zarážející ovšem je, že jiné strany ještě neřvou na poplach. Že pro stromy nevidí les. Že jim snad vůbec nedochází, která bije.

Tak jo, odmítneme odebírat zboží od výrobců, co podle evropských měřítek nedodržují „lidská práva“ ve třetích zemích. Co je podle evropských měřítek takovým údajným lidským právem? Požadavek na stejnost. Co je takovým požadavkem? Tak třeba uznávání 64. pohlaví, rovný počet žen a mužů ve vedení firem bez ohledu na to, kdo firmu vede líp, nebo požadavek na „bezuhlíkový život“. Vážně jsou tohle lidská práva? A vážně i občané třetích zemí o tahle pseudopráva stojí?

A co se asi stane, když těmto lidem – ve snaze vymoci pro ně dodržování našeho evropského pojetí lidských práv – odmítneme odebírat jejich zboží? Co když neodebereme banány z banánových republik, protože na jejich plantážích pracovalo víc mužů než žen a ženy doma kojily děcka a vařily obědy? Stane se to, že chudí lidé přijdou o obchod, o jediný zdroj své obživy, tedy ještě víc zchudnou. Nu, to jsme jim vážně bombasticky pomohli.

A sobě tím „pomůžeme“ taky – protože to, co neodebereme levně ve třetích zemích, budeme muset odebrat draze v zemích, které projdou ideologickou socialistickou prověrkou.

Jen jediná věc mě na tom hlupáctví těší. Čím hloupěji se budeme chovat, čím víc socialismu budeme provozovat, tím dřív se systém vlastní katarzí zhroutí.