Samozřejmě. Ale je třeba vědět, kdo rozhoduje o nabídce. O cenách zcela nezávisle a svobodně rozhodují maloobchodní řetězce. Slovo „maloobchod“ je matoucí, jde o hypermarkety. Rozhodují o cenách, za které jsou ochotni nakupovat od zemědělců a potravinářů a také o cenách pro spotřebitele. Rozdíl mezi tím je příjem, po odečtení nákladů zisk. Zisk se daní v zahraničí a dividendy nezdaněné putují k zahraničním akcionářům. Čím nižší jsou výkupní ceny potravin, tím vyšší jsou zisky obchodních řetězců, které mají v ČR podíl na trhu skoro 80%, v Západní Evropě a v některých zemích východu ještě vyšší.

Řetězce určí, za kolik jsou ochotny nakoupit, a do této ceny se musí dodavatel vejít, nebo přestane být dodavatelem. Brambory se vykupují typicky za 2,40, prodávají za 19 Kč, přirážka na příklad na jogurtech ve skle je 105%. Drobní zemědělci se se svým zbožím na regály řetězců nedostanou, nejsou schopni zajistit dlouhodobé dodávky pro celou síť ve stálé kvalitě. Zákazník zde o nabídce nerozhoduje, jak tvrdí ideologové hypotetického liberalismu. Suverénem je „velký maloobchod“ se silou přinejmenším lokálního monopolu. Ve Finsku ovládají dva řetězce 90%, ve Francii čtyři řetězce 95% trhu s potravinami.

Po předložení návrhu novely Zákona o potravinách se s radami se roztrhl pytel. Hlavně prý nenarušit „volnou obchodní soutěž“. Ta ovšem neexistuje, pokud nemáme na mysli soutěž dodavatelů, kdo nabídne nižší cenu. Říká se tomu závod ke dnu.

I Petr Holub na stránkách „plus rozhlas“ naivně rozumuje, jak jsme u něj zvyklí, v článku pod názvem „Čechům českou kvalitu“. V návrhu Radima Fialy objevil „rozpor“. Ten je prý v tom, že Češi chtějí české potraviny, ale žádají, aby byly kvalitní. „A každý tuzemský zákazník ví velmi dobře, že české zboží není vždy nejlepší alternativou.“ Proto prý „bude jenom správné“, když návrh Sněmovna odmítne.

Řetězce nakupují ze zahraničí vysoce dotované přebytky, které mohou, ale také nemusí být kvalitní, zejména pokud tráví čas ve skladech a cestováním po Evropě, protože se je nepodařilo realizovat na tamním trhu. Dotován je i vývoz a doprava, vyjde to pro producenta lépe než kompostárna nebo kafilerie. Některé státy produkují s dotacemi několikanásobek vlastní potřeby.

Čeští producenti mají jiné limity. Pokud má výkupní cena salámu vejít do ceny 18Kč za kilogram (konkrétní příklad), těžko v něm může být maso, musí v něm být separát, kůže, zahušťovadla, barviva, konzervanty... Proto také „nejsou vždy kvalitní“. Pokud má být kvalitní, pak výkupní cena musí být vyšší, a současně záruka, že bude dost zákazníků, kteří si je mohou dovolit. Téměř nedotované české potraviny těžko soutěží s vysoce dotovanými západními, a nemohou soutěžit ani s produkty ze zemí, kde se na limity pesticidů, hormonů a antibiotik nedbá, protože razítko „kontrolujícího“ úředníka lze koupit levně, na sociální standardy zemědělských dělníků nebo dětskou práci se nedbá. Takové dovozy jsou pro řetězce výhodné, proto Evropská unie, jíž vládnou korporace, utlumuje zemědělství v celé Evropě pod záminkou, že škodí životnímu prostředí, za to rozšiřuje a míní masivně rozšiřovat dovozy zejména z Asie a Jižní Ameriky, ale také z Ukrajiny, nikoli od tamních rolníků, ale od korporací působících na gigantických rozlohách za podmínek jako v kolonii.

Zákon o potravinách odmítli senátoři se slabomyslnou argumentací.

Například senátor Šilar z KDÚ-ČSL blábolil, že „především malí dodavatelé by nemohli tu podmínku splnit, to znamená voni…, my nejsme soběstační v mnoha potravinách, především zelenině…“. Návrh nečetl, nebo nepochopil, že v něm o nějakých podmínkách pro jakékoli dodavatele není ani slovo. Jako by bylo nad jeho chápání, že zemědělci nemohou chovat a pěstovat nic, co nemají šanci prodat. A to i přes to, že je absolventem České zemědělské univerzity v Praze.

Rady plodem nepochopení

Petr Holub, který se domnívá, že zemědělci pěstují řepku pro radost, protože jim „zajišťuje vysoký zisk bez velké námahy“. Ve skutečnosti pěstují řepku proto, že je pro ni odbyt. Samozřejmě by místo ní klidně pěstovali něco jiného, kdyby byl dostatečný odbyt pro něco jiného s přijatelnou výkupní cenou.

„Přesto nejde popřít, že v českých obchodech mají být přednostně české potraviny, je jenom potřeba najít jinou cestu, jak je tam dostat“, mudruje Holub. Konstatuje, že v Rakousku je na pultech ve vysoké převaze rakouské zboží. Domnívá se, že rakouští zemědělci produkují potravinářské suroviny a nikoli průmyslové plodiny „a proto mají dostatek kapacit“. Nechápe, že mají dostatek kapacit, protože zemědělské podniky řetězce spoluvlastní a proto nabízejí vlastní produkty a nemusejí pěstovat průmyslové plodiny. V České republice se v devadesátých letech podařilo vládnoucí pravici obchodní síť rozbít a pak nabídnout výhodné podmínky pro zahraniční konkurenci. Na ní nemají čeští zemědělci žádný vliv, ona distribuci ovládá. Petr Holub vlastně navrhuje, aby čeští zemědělci spoluvlastnili distribuci. Pak už by mohli nabízet vlastní zboží jako v Rakousku. Jak prosté milý Watsone. Jenom nepochopil, že v tomto případě „kvóty“ vytvářejí sami producenti a nepotřebují zákon. Naši zákon potřebují, jinak se ve větší míře do řetězců nedostanou. Ale to by bylo proti „tržním principům“, že.

Nakonec Petr Holub přidává další dětinskou úvahu, že se prý velcí producenti musejí hodně snažit, aby se vyrovnali kvalitě od malých sedláků… Tím se prý udržuje vysoká kvalita produktů nabízených v Rakousku v supermarketech. Produkt drobného zemědělce nemusí být ani lepší, ani horší než velkého podniku vybaveného technikou a týmem odborníků. Holub radí: „dříve než se došlápne na supermarkety, je třeba pro plán získat kapitány zdejšího zemědělství“. Jakáž pomoc, jako by nechápal, že jako novinář a původně matfyzák sotva vymyslí něco, na co by zemědělští matadoři nepřišli už dávno sami.