Proto se budují přírodní rezervace, chrání se ohrožené druhy rostlin a zvěře, do péče se berou historické stavby a umělecká díla. Dokonce se už chrání i to, co dělali naši předkové ve volném čase nebo pro obživu, a my už to dělat nechceme. Vznikl tak seznam chráněného nemateriálního kulturního dědictví UNESCO, jak se tyhle věci v úřednickém jazyce nazývají. Z naší lidové kultury se tam dostal východomoravský tanec verbuňk, jízda králů na Slovácku, masopusty na Hlinecku, ale také sokolnictví (prý česká tradice), loutkářství, modrotisk a foukané vánoční ozdoby (budiž).

Proč o tom píšu? Nedávno jsem se setkal s několika známými a snažil jsem se být vtipný. Dvě ženy a manžel jedné z nich (nevím, jestli jen z povinnosti) se zatvářili mimořádně pohoršeně, když jsem vyprávěl jeden výborný, ale prý nekorektní vtip. A já si uvědomil, jak strašlivě duchovně upadáme.

Ideologie lidských práv nám plíživě vstoupila do myšlení tak, že jsme přestali vnímat dimenze našeho širokého a mnohovrstevného duchovního bytí a vše se nazírá jen průzorem jediné myšlenky. A tou je, že všichni si mají být rovni a jako bratři a sestry (+ všechna ta další pohlaví) se bez postranních myšlenek objímat a kráčet vstříc naprosté rovnosti (dříve se tomu říkalo beztřídní společnost nebo komunismus).

Pokud je někdo trouba, už si z toho nelze dělat legraci jako dřív, abychom neurazili jeho lidská práva, protože si musíme být rovni i s pitomci, trouby a naprostými idioty. V jistých detailech se sice muž od ženy odlišuje, ale už se o tom nesmí žertovat, protože se musíme tvářit, že jsme naprosto stejní. Pokud to někdo v žertu naznačí, je to sexismus, harašení, prostě je to genderový zločin. Doufám jen, že tohle nepronikne třeba do lékařské vědy, abych nemusel v rámci rovnosti chodit na gynekologická vyšetření. A ženy budou muset u lékařů podepisovat místopřísežná prohlášení, že nemají, ale opravdu nemají problémy s prostatou.

Teď možná plácám hlouposti, ale nedivte se mé zatrpklosti. Bez humoru nemá vůbec cenu existovat. Vzít nám humor je horší, než jakýkoli jiný teror. Protože i hladu, zimě a nesvobodě se člověk může humorem alespoň v duši bránit. Ale jak se máte v duši bránit tomu, pokud se nám bere humor? Zbývá pak už jen apatie a beznaděj.

Jistě, můžete mi oponovat, že nám přece nikdo humor nezakazuje. Jenže je to s ním stejné jako se svobodou slova. Máme ji sice zaručenu ústavou, ovšem s řadou výjimek a omezení. Jedním z nich je třeba paragraf 356, který hovoří o podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod. Fajn, jenže díky současnému pojetí lidských práv a práv menšin se trestným činem ve smyslu §356 stává i vtip na komunitu LGBT, na bytosti rozmanitých pohlaví či třeba na nelegální migranty.

Záleží samozřejmě na osvícenosti soudce, pokud se mu daná kauza ocitne na stole. Formulace zákonů je totiž opravdu velice všeobecná. Tak třeba, co je to „podněcování“? To nikde v zákoně nenajdete. Je podněcování k nenávisti, pokud napíšu, že nemám nějakou menšinu rád? Nebo je to konkrétní urážka či případně ještě něco jadrnějšího? Ale jde to i dál. Má umělecké dílo právo dělat si legraci z blondýnek, feministek, transgenderových bytostí či jiných podobných skupin? Lze používat zažitá literární schémata? Třeba to, že v historických románech je Žid lichvář, anglickému důstojníkovi v kolonii slouží snědý Ind a muslim podřezává křesťana (tak to opravdu bylo, ale dneska se to už nenosí).

Pokud bychom tedy důsledně aplikovali kriminalizaci omezení svobodného projevu na humor, pak musíme ustoupit od žertování na cokoli z toho, s čím se denně setkáváme. Abychom byli korektní, měla by se naše komunikace a humor smrsknout na ideologicky impotentní a neškodná témata. Povídat bychom si měli o počasí (ovšem opatrně, abychom se nedotkli práv ekologických aktivistů), o jídle (ovšem nesmíme se přitom dotknout dobré pověsti některé potravinářské firmy, neboť to je pomluva), o sousedech (při respektování zákona o nakládání s osobními údaji), o manželkách či manželích (ale pozor, aby to nebylo bráno jako sexismus), o kopané (ale hodnotit můžeme výkony jen bílých fotbalistů) a snad smíme i říci, že se nám vcelku daří dobře (pokud bychom tvrdili, že se máme špatně, je to šíření poplašné zprávy).

S faktickými informacemi je asi třeba opravdu nakládat s rozmyslem a v rozumné míře korektně. Ale v umění a humoru? Možná se třeba ještě dočkáme toho, že jako nekorektní žertování zakážeme nejen Švejka a Járu Cimrmana, ale i Černé barony (pokud nelze podle ústavy podněcovat k nenávisti vůči nějaké skupině, platí to snad i o komunistech a vojácích), Poslední aristokratku (zesměšňují se tam vracející se emigranti a pracovníci památkové péče), Stranu štěstí (zesměšňuji tam politiky a především poslanecký stav) a nejspíše by se to nevyhnulo ani celému Jiráskovu dílu (pejorativní obraz německých křižáků, váhajícího měšťanstva a pobělohorské šlechty). O pohádkách ani nemluvě, pokusy o jejich přepisování se už dějí.

Jsou národy, které v době krize sebraly do rukou pušky, odešly do hor a bojovaly. Jsou národy, které stavěly barikády a na nich hrdinně umíraly. Jenže tohle si většinou mohly dovolit ty „velké“ národy. Ať totiž chcete nebo ne, ve válce rozhoduje počet lidí a velikost armád. Národy, které nejsou tak početné, se mohly bránit tím, že vyhazovaly do povětří kočáry uzurpátorů a střílely z oken na kolemjdoucí nepřátele.

Jenže my v národní povaze terorismus nemáme. Patříme naštěstí k těm národům, které dokázaly časy poroby a nesvobody překonat humorem. Protože nic netrvá věčně, i nesvoboda jednou skončí. Ale když skončí, pak musí národ svobodu přijmout vnitřně jednotný a silný. A k téhle soudržnosti přispívalo vždycky společné naladění. Díky humoru jsme vždycky věděli, kým jsme a komu nelze věřit.

Dějiny našeho humoru jsou národními kulturními dějinami. Proto si myslím, že by naše odpovědné úřady měly přestat zapisovat na listinu chráněného nehmotného kulturního dědictví zvetšelé obyčeje, ale měly by tam zapsat český humor. Ten skutečný, peprný, vtipný a nekorektní. To je naše národní duchovní bohatství. Protože korektní humor už není humor, ale smutný paskvil na svobodu slova. Český humor musíme podporovat, stejně jako třeba verbuňk nebo jízdu králů. Navíc je taková podpora spojena s dotacemi, které by tak mohly konečně přispět k něčemu dobrému – usmívalo by se víc lidí.

V duchu hesla: Bojuj za humor, posílíš mír, přidávám jeden vtip z časů minulých, který ovšem prošel řadou aktuálních obměn. Ta poslední zní: „Otázka u maturity: Jaký systém vlády považujete za nejspravedlivější a proč je to právě Evropská unie?“