Co nám k němu řeknete pane Zbořile?

„To je zajímavé, že jsme na  to vzpomněli, protože když už nezapomínáme Marie Terezie, které stavíme dokonce podivné sochy  v Praze 6, tak by si možná to 550 leté výročí smrti Jiříka z Poděbrad zasloužilo nějakou větší pozornost. Možná,  že si dnešní politici,  pokud se vůbec chtějí k tomuto výročí úmrtí vyjadřovat,  si zřejmě připomenou snahu Jiříka z Poděbrad o vytvoření jakési unie motivované obranou proti Turkům. Měla vést také k dohodě evropských panovníků o mírovém uspořádání a mírovém řešení konfliktů, což byla tehdy myšlenka jistě velmi moderní a mohla by být i dnes také součástí politiky Evropské unie. Někdy se o tom také tak trochu mluví, ale připomíná se také, skoro jedním dechem, že politická  situace tehdy byla jiná než dnes.  

Ta velká krásná myšlenka neměla garanci papeže, respektive stav papežské funkce postrádal dostatečnou autoritu a projevovala se jen tím, že zasahovala do vztahů mezi panovníky. Dovolil bych si tvrdit, že v 15.stol. většinou neúspěšně a v  neprospěch věcí.

Jiříkova iniciativa byla jistě zajímavá, ale mně se zdá,  že bychom měli spíše mluvit o době jeho vlády, která byla v době pohusitské,  nebo po těch revolučních bouřích proti různým částem české společnosti, plná ekonomických problémů, stejně jako vojensko-politických a samozřejmě i náboženských,“  uvedl v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz Zdeněk Zbořil.

Vláda Jiřího z Poděbrad byla úspěšná, i když asi ne v jednoduché době…

„Jiřík z Poděbrad si zasluhuje naší pozornosti snad také proto, že byl králem voleným a přijatým po smrti svého předchůdce Ladislava Pohrobka a že tu svoji úctu a respekt ke své osobě dokázal získat politickým jednáním, ale i silou a to i za cenu konfliktu s některými panovníky a zejména s církvi a s papežem té pozdní doby 15 století. Jeho vláda byla vládou podle mého názoru velice úspěšnou, on se vlastně pokusil přenést určité ideály evropské renesance do prostředí, které se pohybovalo v jakémsi politickém a náboženském gotickém opoždění. 

Jiří z Poděbrad  překonává náboženskou exaltaci, která  provází  nástupce Karla IV. a rozbroje, které pak vrcholí husitským hnutím a rozpory i uvnitř husitského hnutí. A on se pokusí překonat to pokusy o obnovu vůlí a osobností člověka, což konvenovalo nastupující renesancí a humanismu. Také se obklopoval lidmi, kteří buď v jeho generaci, nebo i v generaci následující, měli k takovému uvažování blízko. Vedl rozsáhlé diplomatické aktivity. Ti lidé, kteří o tom psali, například Václav Šašek z Bířkova ve slavném cestopisu Z Čech až na konec světa,  o tom přinesli spoustu informací a důkazů. Ale nejednalo se jenom o tuto cestu. Možná, že na ní je zajímavá myšlenka eurocentristická, protože pro lidi Jiříkovy doby a politiky svět končí někde u Lisabonu, kde naopak pro portugalské plavce se tento svět teprve otevírá. Odtud se vyráží do jiných částí světa a hledá se svět nový,“  říká o vládě Jiřího z Poděbrad Zdeněk Zbořil.

Jiří z Poděbrad se snažil rozpory řešit jednáním…

„Dokonce bych si troufl tvrdit, že doba Jiříkova, bez ohledu na různé rozbroje, pokusy o rekatolizaci, pokusy o obnovení utrakvismu a toho typu vzdělanosti  české vzdělanosti, která je také dědictvím husitské doby, byla vlastně trochu podobné době naší. Také tehdy a dnes stojí proti sobě nejméně dva ideově si odporující tábory, také dnes je zde spoustu nenávisti a také jsou zde zásahy z vnějšku, zásahy z prostředí rozhádané Evropy. A mohla by se možná osobnost Jiřího z Poděbrad, a nejenom osobnost, ale celá generace jeho vlády,  stát vzorem pro to,  jak překonávat spory uvnitř Evropy. A  jak by se, bez ohledu na to jestli se to slavné mírové poselství stane vzorem pro Organizaci spojených národů nebo nikoliv,  mohlo uvažovat o tom,  že přeci jenom je lépe rozpory odstraňovat jednáním a nikoliv pomocí zbraní,“  doporučuje Zdeněk Zbořil.