PŘÍSPĚVKY OD HODIE 10.4.2020

Jak milé je Ježíši Kristu, přemítáme-li často o jeho utrpení a hanebné smrti, kterou pro nás podstoupil, lze dobře seznat z toho, že k tomu samému ustanovil Nejsvětější Svátost oltářní, aby v nás žila vzpomínka na jeho lásku, jíž nás zahrnul obětovav sebe sama na kříži pro naši spásu. Nezapomínejme, že když večer před svou smrtí ustanovil tuto svátost lásky a rozdával tělo své učedníkům, pravil jim, a skrze ně nám všem, abychom přistupujíce ke svatému přijímání měli na paměti, jak veliké věci pro nás vytrpěl: „Kdykoliv totiž budete jísti tento chléb a píti kalich, smrt Páně budete zvěstovati.“[1]

Proto Církev svatá při mši nařizuje, aby celebrant po proměňování ve jménu Ježíše Krista říkal: „Haec quotiescumque feceristis, in mei memoriam facietis.“[2] A andělský sv. Tomáš píše: „Aby stále s námi zůstávala památka oněch velikých věcí, které pro nás učinil, zanechal nám své tělo k přijímání jakožto naši potravu.“[3] Světec dále praví, že touto svátostí je uchovávána památka o nezměrné lásce, již nám Ježíš Kristus projevil ve svém umučení.[4]

Kdybychom pro přítele snášeli rány a urážky, a následně se dozvěděli, že náš přítel, doslechnuv se od někoho, co jsme pro něj učinili, by toho pranic nedbal, nýbrž změnil hovor, řka: „Mluvme o něčem jiném,“ jak velkou bolest bychom pocítili při pohledu na nezájem tak nevděčného člověka! A naopak, jakým potěšením by nám bylo, kdybychom zjistili, že se nám přítel cítí být navěky zavázán, že neustále na to myslí a s láskou a slzami o tom mluví. Proto svatí, vědouce, jak velmi těší Ježíše Krista, přivoláváme-li často myšlénku na jeho umučení, se téměř neustále zaobírali rozjímáním o jeho bolestech a urážkách, které náš předrahý Vykupitel po celý život snášel a nejvíce během své smrti.

Sv. Augustin píše, že pro duši není nic spasitelnějšího než rozjímat denně o umučení Páně.[5] Bůh jistému svatému poustevníkovi zjevil, že není vhodnějšího cvičení k rozpálení srdce božskou láskou nežli přemítání o smrti Ježíše Krista. A sv. Gertrudě, jak zaznamenává Blosius, bylo zjeveno, že jak často se zbožností pohlédneme na krucifix, tak často na nás Ježíš shlédne s láskou.[6] Blosius dodává, že přemítání nebo četba o kterékoliv části umučení Páně přináší většího užitku než všechna jiná zbožná cvičení.[7] Sv. Bonaventura tudíž píše: „Ó umučení láskyhodné, jež vynášíš do božských výšin toho, kdo o tobě rozjímá!“[8] A hovoří-li o ranách Ukřižovaného, nazývá je ranami, které pronikají do nejtvrdších srdcí a rozpalují nejchladnější duše božskou láskou.[9]

O životě kapucína bl. Bernarda z Corleone se vypráví, že když ho chtěl jeden jeho spolubratr naučit číst, uchýlil se pro radu k Ukřižovanému, a Pán mu odpověděl: „K čemu četba? K čemu knihy? Já, jenž jsem byl ukřižován, budu tvou knihou. V ní můžeš číst o lásce, kterou tě zahrnuji.“ Ukřižovaný Ježíš byl rovněž milovanou knihou sv. Filipa Benicia, a když světec umíral, žádal, aby mu dali jeho knihu. Přítomní však netušili, jakou knihu chce. Ale jeho věrný přítel bratr Ubaldo mu podal obraz Ukřižovaného, načež světec prohlásil: „To je moje kniha!“ a políbiv svaté rány vydechl svou ctihodnou duši.

Sv. Alfons Maria z Liguori

Úryvek z Riflessioni sulla Passione di Gesù Cristo. IntraText 2006.
Přeložil Edmund Kříž.
Vyšlo v Te Deum 1/2016.

[1] 1 Kor 11, 26.

[2] „Kolikrát toto činiti budete, na mou památku to budete činiti.“

[3] „Ut autem tanti beneficii jugis in nobis maneret memoria, corpus suum in cibum sumendum dereliquit“ (Opusc. 57).

[4] „Per quod recolitur memoria illius, quam in sua passione Christus monstravit excellentissimae caritatis“ (ibid.).

[5] „Nihil enim tam salutiferum nobis est, quam quotidie cogitare quanta pro nobis pertulit Deus et homo“ (Sermones ad fratres in eremo, 32).

[6] Conclave animae fidelis, pars 2, cap. 2, n. 4.

[7] Instructio vitae asceticae, pars 1, div. 4, n. 1.

[8] „O Passio amabilis, quae suum meditatorem reddit divinum“ (Stim. div. am. p. 1. c. 1).

[9] „Vulnera dura corda vulnerantia, et mentes congelatas inflammantia“ (ibid.).