Arno Schickedanz (narodil se roku 1892 v lotyšské Rize, na konci dubna 1945 spáchal v Berlíně sebevraždu) byl vysoce postavený funkcionář nacistického režimu. Působil v Úřadu pro zahraniční politiku při NSDAP (APA) a na řídích funkcích v Říšském ministerstvu pro okupované východní země (RMfdbO). V obou působištích byl jeho nadřízeným Alfred Rosenberg, tzv. „filosof nacismu“, který se od 20. let pokoušel objektivizovat nacismus jako praktickou realizaci filosofie o nadřazenosti nordické rasy. Mimochodem, je pikantní, že Rosenberg (1893 – 1946, odsouzen a popraven v Norimberském procesu s nacistickými zločinci) byl po obou rodičích Estonec a ze starší genealogie s největší pravděpodobností židovského původu.

Ani jméno Arna Schikedanze nesvědčí o tom, že by se v minulosti zcela míjel s židovskými kořeny. Smysl jejich tehdejší (před rokem 1933) práce byla snaha o ukotvení nacistické ideologie v německé kultuře a její historické „oprávnění“. Není pak divu, že z obou vyrostli nejpravověrnější antisemité nacistického režimu, kteří dodávali „racionalizující“ argumenty vojenským a SS praktikům likvidační války s židovstvem (viz Heydrichem řízené Protokoly z Wannsee, 1942).

Mezi roky 1923 až 1933 Schickedanz vedl berlínskou redakci antisemitistického deníku Völkischer Beobachter. Jakožto Hitlerův spolubojovník v nezdařeném „Pivním puči“ roku 1923 patřil k tzv. Starým bojovníkům a dostal memoriální Řád krve, určený právě pro účastníky prvního Hitlerova pokusu o převzetí moci.

V roce 1927 Schickedanz publikoval radikální antisemitistický text Judaismus – protivník a vzápětí na to zásadní spis Společenský parasitismus v životě národů, který se rovněž stal jednou z inspirací pro jiné dílo: Rosenbergovo stěžejní sedmisetstránkové dílo nazvané Mýtus 20. století (Der Mythus des 20. Jahrhunderts), které prvně vyšlo v roce 1930, a mělo se stát teoretickým základem nacistického učení. Historii zde redukoval prakticky jen na souboj ras. Do konce války vyšlo ve více než milionu výtisků.

V průběhu války Schikedanz vystřídal řadu pozic právě na okupovaných územích východní Evropy. Měl funkci "Reichsamtsleitera" v úřadě Generálního guvernéra v Krakowě, "Reichskommissara" na Říšském komisariátu na Ukrajině či na Reichskommissariat Caucasia ve Tbilisi. V letech 1943-44 vedl úřad Říšského komisaře v Norsku. Koncem dubna 1945, obdobně jako Joseph Goebbels a další, zastřelil svou ženu, svou osmiletou dceru a sám sebe v Berlíně.

Schikedanzova programová kniha Společenský parasitismus v životě národů je obsáhlá obžaloba Židů, jejich role v dějinách i přítomnosti; stala se jakýmsi „ideovým“ gruntem pro později následující, ale už zde programově připravovaný holocaust. V jistém smyslu je to kniha ještě o něco odpornější (je-li to vůbec možné), než Hitlerův Mein Kampf. Hitler se v ní zabývá, kromě samozřejmého a všudypřítomného obviňování Židů ze všech zlořádů na světě, také praktickými obrysy reálné politiky, které (bohužel, nutno říci) v dalších letech důsledně realizoval. Schikedanzova kniha je jen snůška ahistorických blábolů, které mají jediný cíl“ najít a pojmenovat společného nepřítele v Židech a židovstvu. Je to propagandistická příručka hrající si na odbornou práci, ale nemající z ní ani špetku – oporu ve faktech, argumenty, podněty k přemýšlení. Je to ryzí výron špíny a hnusu, prošpikovaný rádoby historickými poznatky, avšak jde vždy o interpretace dějinných událostí tak, aby posloužily autorově propagandě.

Dlouho jsem váhal, zda tento „spis“ zařadit do cyklu Jak jsem potkal knihy. Nakonec jsem se rozhodl pro kladnou odpověď. Protože samotný autentický Schikedanzův text je v jistém smyslu výmluvnějším svědectvím o zrůdnosti nacismu, než všechny učebnice. Zde je několik ukázek: