Schilerové naprosto selhává. Tím vysvětlením je tzv. Lafferova křivka, pojmenovaná po americkém ekonomovi Arthuru Lafferovi, která zobrazuje závislost celkové sumy vybraných daní na míře zdanění.

Lafferova křivka popisuje skutečnost, že příliš vysoké daně mají ve svém důsledku negativní dopad na ekonomický růst, protože oslabují motivaci lidí k vyšším pracovním výkonům, k zakládání živností a firem, zvyšují objem  daňových úniků a odlivu kapitálu ze země, podněcují přechod osob i firem do tzv. šedé ekonomiky.To znamená, že relativní výše zdanění se promítne jako absolutní číslo do celkové výnosnosti daní.

Je empiricky prokázáno, že zvyšování daní má od určitého bodu negativní dopad na veřejné rozpočty (veřejné příjmy)   - a že zvýšení daňové sazby nad tento bod nevede k maximalizaci daňových výnosů.

Dle Lafferovy křivky existuje určitá výše míry zdanění, která generuje maximální výnosy. Přičemž zvyšování daňové sazby nad tuto hranici se již projevuje vesměs negativně.

V praxi můžeme tvar hypotetické Lafferovy křivky – a výši optimálního zdanění -  pouze odhadovat. Je však pravděpodobné, že se bude lišit pro různé státy resp. ekonomiky a bude záviset na dalších faktorech, jako je cena práce, inflace, míra nezaměstnanosti atd. Křivka je nástrojem ukazujícím, že za určitých okolností může nominální snížení daňových sazeb vést k reálnému zvýšení příjmů státního rozpočtu – a naopak.

Čeští ekonomové a politici nyní považují za prakticky hotovou věc, že skokově narůstající státní dluh a astronomický propad příjmu veřejných rozpočtů bude muset být řešen zvýšením daní. „Je patrné, že konsolidace rozpočtu si vyžádá významné navýšení daňové zátěže“ – uvádí například Národní rozpočtová rada ve svém březnovém stanovisku. Je to prý naprosto nutné, protože pouhým snížením výdajů už růst dluhů zabrzdit nelze. Pokud toto opatření proběhne arbitrárně, prostým zvýšením daňových sazeb těch nejsnáze vybíratelných daní od co nejvyššího počtu daňových poplaníků, efekt bude právě opačný – deficit veřejných rozpočtů se ještě více a rychleji prohloubí, čímž dojde v krátké době (ekonomové odhadují max. do tří let) k nárazu na tzv. dluhovou brzdu – což je zákonné pravidlo, které říká, že když veřejný dluh vzroste nad úroveň 55 % hrubého domácího produktu, musí být na následující rok předložen návrh státního rozpočtu jako vyrovnaný či přebytkový.

Což by v současné situaci znamenalo škrtnout ve veřejných výdajích z roku na rok více než 500 miliard korun – se všemi důsledky a dopady na rozsah a kvalitu veřejných služeb a sociálního systému.

Při veškerých úvahách o možném zvyšování daní musí být na prvním místě respekt k pravidlu, že více zdaňovat, má-li to být únosné,  lze až poté, co umožníme zaměstnancům a podnikatelům dosahovat vyšších příjmů než nyní, až poté, co jim do maximální možné míry snížíme i ostatní náklady spojené s prací a podnikáním – a také až poté, co zmobilizujeme a využijeme ostatní využitelné rezervy, které stát má – resp. až poté, co stát udělá vše pro to, aby získal peníze z jiných zdrojů, než je práce a podnikání jeho občanů.

Je tedy jasné, že stát má obrovské rezervy příjmů, které nechce, a nebo neumí využít, a naprosto diktátorsky přesouvá finanční zátěž za své chyby na občany. Je před volbami a tak se zejména sociálně demokratičtí ministři předhánějí v rozdávání peněz, které stát nemá (a bude si je tedy muset půjčit). Jsem přesvědčen, že letošní rozpočet skončí s rekordním deficitem 1 bilion Kč.

Připomíná to starý vtip o cikánovi, který se snažil svou kobylu odnaučit žrát. Když už to téměř uměla, tak mu pošla.