Vynikající Baťova kniha pojednávající o Baťovském pojetí práce, je balzámem sebevědomí a racionálního přístupu k životu. Jan Baťa stejně úspěšně vedl rodinný podnik jako jeho předchůdce bratr Tomáš. Kniha vyzdvihuje význam spolupráce mezi lidmi. Abych přiblížil, jak si Baťa představoval spolupráci, uvedu příklad z knihy (volně zpracováno): Baťa zjistil, že podpatky na botách jsou špatně připevněny, běžel na příslušné pracoviště a hned poznal příčinu. Dělník přibíjel podpatky, aniž by je nahřál na určenou teplotu.

„Kde je nahřívací zařízení?“ zeptal se dělníka.

„Nevím o žádném nahřívání, dělám, co mi nakázali…“

Baťa zavolal mistra: „Jak to, že podpatky nejsou nahřívány?“

Mistr začal dělníkovi nadávat: „Proč jste si nahřívací zařízení nenafasoval ze skladu, jak jsem vám řekl?“

Baťa řekl: „Každý se někdy splete. Tato chyba vzniká tím, že nespolupracujete.“ Otočil se k dělníkovi: „Když vám práce nejde a výsledky jsou špatné, musíte to rozeznat. Přece takovou práci nemůžete odvádět! Na to musíte přijít sám… Musíte jít okamžitě za mistrem. Musíte mu důvěřovat a nebát se….“

Otočil se k mistrovi: „Vy nejste panstvo. Dělník se nesmí bát za vámi přijít a vy jen tak můžete rozeznat, kde jste udělal chybu.“

Baťa vyžadoval identitu s podnikem. Vyžadoval, aby dělník nepracoval jen z přinucení, ale byl si vědom důležitosti společného zájmu. Cílem všech je přece prosperita a výdělky! Baťa mnohokrát zdůrazňoval společný cíl. Pokud není společný cíl, není nic, jen boj každého s každým. Záminka se vždy najde. Potom všichni chodí v černých talárech, jako havrani obskakují mrtvolu.

A tak mi to připomnělo, jak je naše republika soudní dvůr. Nepřátelství, obviňování, vytahování a rozmazávání drobných selhání a následná akceptace obrovských ztrát vznikajících právě nespoluprací, uzavírání se do bublin proti sobě bojujících.

To je výsledkem ztráty společného cíle, který spojoval pracující Baťových závodů, protože věděli, že na úspěchu jsou závislí všichni. V naší republice jako by nikoho společný stát nezajímal. Vidíme, že mnozí sledují ideologické nebo cizí cíle.

Individuální nebo společná práce, nebo spolupráce?

Spolupráce má širší charakter než jen společná práce a vychází z emotivního a zároveň pragmatického přesvědčení o společném cíli, na kterém všichni participují. Společenstvo společného cíle je také národ a stát, je to naprosto stejné jako s firmou. Rodina je též společenstvem společného cíle, i když tento cíl je dán instinkty. Spolupráce existuje uvnitř emotivně a pragmaticky sdíleného prostoru. Vně tohoto prostoru se soutěží s jinými společenstvy. Jak vidíme i v této koronavirové době, neexistuje evropský emotivně sdílený prostor i když některé zájmy jsou společné. Řeči o evropském národu jsou mimo realitu, stejně tak jako o neexistenci národů. Identita, základ opravdové spolupráce, je přirozený princip a musí obsahovat společný cíl. Pokud ji někdo necítí, může cítit identitu a jiným národem (může se stát Američanem), ale pokud necítí žádnou identitu, potom je to tvor, který se vymkl přirozenosti a stává se volným ptákem globálního světa a jen těžko může nějak společensky spolupracovat, nezajímá ho nic kromě jeho osobních zájmů nebo bojuje za ideologii, obvykle neukotvenou, fanatickou, vizionářskou se všemi důsledky, které jsme už mnohokrát poznali. Jedině člověk ukotvený identitou je schopen přirozeného myšlení, reálných úvah a zdravého selského rozumu, protože je veden svou emotivní inteligencí, stojí za ním kontrolní vnitřní přesvědčení o službě svému společenstvu, které má reálné rozměry.

Ale též opačně, spolupráce vytváří zároveň i emotivní vazbu, jakousi identitu se společenstvem. Lidé si musí pomáhat a ke společnému cíli směřovat. To nelze dělat jen prospěchově.

Zde se musím zmínit o kolektivní práci, o kolektivním myšlení a o svobodě jednotlivce. Můžeme mnohdy pozorovat názory tvrdící, že spolupráce je vlastně kolektivistický princip a omezuje svobodu jednotlivce. To je názor, který je velmi povrchní a svědčí o neznalosti reality. Pokud někdo nechce pracovat v kolektivu, nemusí. Je svobodný ve svém rozhodování. Není to tedy mocenské donucení, je to donucení okolnostmi, ve kterém je možno volit. Není v podstatě jiná svoboda než svoboda volit mezi nabízejícími se alternativami. Člověk vždy volil. Mohl zemřít v pustině nebo se přidružit k lidem a podřídit se jejich řádu. Svobodný je pouze ten, kdo má dost peněz a využívá služeb, které se nabízí. Ale ani ten nemůže všechno. Ostatní se musí nějak podřídit. Buď tak nebo tak. Buď bude vzdorovat hladu a ztrátě existence individuálně nebo v kolektivu. Individuálně toho mnoho nenadělá, kolektivně je úspěšnější.

Soutěž

Soutěž může být mezi jednotlivci, ale nelze žít bez emotivních vztahů (to by znamenalo: „člověk člověku vlkem“), soutěž je tedy omezena jen na získávání materiálních prostředků a v tom je velice produktivní. Lze ji uskutečnit i mezi kolektivy v rámci podniku. Baťa také využíval soutěž. Soutěžily dílny. Ztráty se vyrovnávaly společně uvnitř dílny a dílna byla navenek subjektem reprezentovaným ekonomickými výsledky. Baťa totiž těžko mohl vyhodnocovat jednotlivé lidi. V podstatě můžeme v tom vidět vzor pro mezinárodní spolupráci. Dílny (národy) soutěží, jejich vnitřní uspořádání je do značné míry lhostejné, ale výrobky si vzájemně předávají a odběratel za ně platí, zároveň prodává svoje produkty. Každý si nese svoje náklady sám. Žádné dotace.

Řídit stát jako firmu

Andrej Babiš chtěl na začátku své politické kariéry řídit stát jako firmu. Měl ve svém podnikání úspěchy a zdálo se, že je možno z postu předsedy vlády uskutečnit nějaké přímé řízení podnikového typu. Ale bohužel, tento systém vládnutí není v demokratickém státě možný. To je výhoda diktátorských režimů, které si to mohou dovolit a dobře víme, že východoasijští diktátoři na Thaiwanu, v Singapuru a v Jižní Koreji se takto chovali a svoje země přivedli k ekonomické prosperitě. Můžeme říci, že podobně postupuje zvláště Čína a do nějaké míry Rusko. Je to ovšem velice riskantní z hlediska zneužití moci, a proto demokratické země velice hlídají, aby diktatura nevznikla.