Spolu se svým francouzským a německým protějškem, Donald Tusk, současný předseda Evropské lidové strany, se podílel na vytvoření podmínek, které přímo vedly k vzestupu současného utlačovatelského režimu na Ukrajině již v roce 2013, píše pro Magyar Hírlap sloupkař Péter G. Fehér.

Prezident Volodymyr Zelenskij zahájil pravidelnou trestní kampaň proti značnému počtu ukrajinských občanů. Terčem útoků byli všichni, kdo odmítli politické „sjednocení“ země na nacionalistickém základě, i ti, kdo nebyli ukrajinského původu.

Nedávno ukrajinský prezident dostal amok. Prezidentským výnosem zakázal tři televizní kanály a v posledních týdnech Národní komunikační komise požadovala, aby bylo 426 internetových stránek zablokováno ukrajinskými poskytovateli služeb. Kriminální kampaň dosáhla vrcholu, když prezident vydal dekret, že Ukrajinská bezpečnostní služba (SBU) bude vést záznamy o všech osobách, které mají dvojí občanství.

Občané Transkarpatské republiky s dvojím maďarsko-ukrajinským občanstvím tak budou mít v budoucnu zakázáno vykonávat jakékoli státní funkce nebo funkce místní samosprávy a nemohou být ani členy politických stran. Výjimku ze zákazů lze udělit pouze v případě, že se písemně vzdají svého cizího občanství. V Transkarpatské oblasti obývané Maďary není možné, aby zástupce místní samosprávy nebo starosta, který je etnickým Maďarem, byl maďarským občanem.

Evropská unie, která v případě Maďarska považuje i sebemenší jarní vánek za porušení právního státu, je nyní v hlubokém tichu.

Jedním z důvodů je to, že koncem roku 2013 začaly v centru Kyjeva masové demonstrace požadující odstoupení Viktora Janukovyče, neboť tehdejší ukrajinský prezident na poslední chvíli odstoupil od podpisu asociační dohody s Evropskou unií. Zároveň přijal příznivé ruské ekonomické nabídky.

Konflikt mezi demonstranty a prezidentem zprostředkovali ministři zahraničí takzvaného Výmarského trojúhelníku – Polska, Německa a Francie. Janukovyč byl po zdráhavé rezignaci vystaven tlaku tří ministrů zahraničí: buď půjde on, nebo oni, ale pak se dav vloupá do budovy parlamentu a to by mohlo vést k nepředvídatelným výsledkům (tzn. Janukovyčovi vyhrožovali lynčováním).

Skutečná historie vydírání a hrozeb souvisejících s těmito událostmi je v diplomatické historii velmi málo známá. Násilí se od té doby stalo oficiální součástí politické „kultury“ na Ukrajině, každodenní praxí. Ať už Janukovyč udělal cokoliv, ve volbách, proti nimž EU formálně nic nenamítala, si přesto vydobyl autoritu. Krátce předtím, než Janukovyč uprchl, byl spojencem Bruselu a Unie s ním chtěla podepsat asociační dohodu. Na oplátku toho EU Kyjevu mnoho nenabídla, až na občasné poplácání po hlavě od politických prostitutek, jako byla Judith Sargentiniová, tatáž, která o Maďarsku napsala hanebnou zprávu.

V důsledku Janukovyčova případu vypustil Brusel ducha násilí a bezpráví z láhve, která se nyní rozrostla v obra. Po těchto skutečnostech by se člověk neměl divit, že Zelenskij nyní učinil z Národní bezpečnostní rady nejvyšší zločineckou autoritu v zemi. Rada nyní může rozhodnout o represivních opatřeních proti nežádoucím osobám bez sebemenšího náznaku právního dohledu.

Události té doby mají také pozoruhodnou politickou souvislost se současností. Jedním z tehdejších členů Výmarského trojúhelníku bylo Polsko, jehož předsedou vlády byl Donald Tusk, současný předseda Evropské lidové strany (EPP). Byl to on, kdo podobně jako během událostí v Kyjevě vytvořil v EPP situaci s nekvalifikovanými metodami, které se vysmívaly demokracii a právnímu státu a nutily Fidesz, aby se obrátil zády ke stranické frakci. Tusk už se v Kyjevě naučil, jak se to dělá.