Politika Joe Bidena na Ukrajině: Opakování George W. Bushe v Gruzii?
Washington má špatný nápad budit u svých partnerů (Ukrajiny) dojem, že mají bianco šek, aby šli do války a očekávají, že americké síly přijdou na pomoc, pokud boje nepůjdou dobře. Bidenova administrativa jde z cesty, aby ujistila ukrajinskou vládu, že Kyjev má v zádech USA a Severoatlantickou alianci ( NATO ) ve své rostoucí konfrontaci s rusky podporovanými separatisty a samotným Ruskem. Tisková zpráva Bílého domu z 2. dubna potvrdila, že JoeBiden ve svém telefonním hovoru s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským „potvrdil neochvějnou podporu Spojených států pro suverenitu a územní celistvost Ukrajiny tváří v tvář pokračující agresi Ruska na Donbasu a Krymu.“ Totéž učinili i další úředníci na vysoké úrovni, včetně ministra obrany Lloyda Austina a ministra zahraničí Antonyho Blinkena .
Takové konfrontační verbální pózování by samo o sobě bylo dost znepokojující. Děje se to však v důsledku nových ozbrojených střetů mezi ukrajinskou vládou a separatistickými silami. Donedávna se dohoda o příměří sjednaná v roce 2020 dodržovala docela dobře, napětí však nyní prudce roste. V reakci na obnovené boje Rusko přesunulo další síly na své hranice s Ukrajinou. Ministr zahraničí Sergej Lavrov RF rovněž vydal varování, že pokud Kyjev znovu zahájí válku v oblasti Donbasu, povede tento krok ke zničení Ukrajiny.
Postoje se v dalších směrech zostřují. Ukrajinská vláda oznámila, že společná vojenská cvičení s ukrajinskými jednotkami a jednotkami NATO se pravděpodobně uskuteční někdy letos v létě. Mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov varoval, že jakékoli rozmístění vojsk NATO na Ukrajinu donutí Rusko přijmout „další opatření k zajištění jeho vlastní bezpečnosti“.
Vláda J.Bidena je ve vážném nebezpečí opakování katastrofální politiky George W. Bushe v povzbuzování gruzínského prezidenta Michaila Saakašviliho k přesvědčení, že jeho země je cenným spojencem USA a že USA a NATO přijdou na pomoc Gruzii, pokud se zapojí do ozbrojeného konfliktu s Ruskem. Saakašvili měl všechny důvody k závěru, že má neochvějnou podporu Washingtonu. Bushova administrativa poskytla Tbilisi miliony dolarů na zbraně a dokonce vycvičila gruzínské jednotky.
Bush a další úředníci se rozplývali samou chválou na Saakašviliho a na gruzínskou demokratickou revoluci. V projevu v Tbilisi v květnu 2005 Bush ocenil Gruzii jako „maják svobody“ a ocenil samozvané demokraty této země za vytvoření šablony pro další „barevné revoluce“. Proto věřil, že Gruzínci si zaslouží zvláštní uznání. "Vaše odvaha inspiruje demokratické reformátory a vysílá poselství, které se ozývá po celém světě: Svoboda bude budoucností každého národa a všech lidí na Zemi." Dodal (mylně), že samotná Gruzie „buduje demokratickou společnost, kde jsou respektována práva menšin; kde vzkvétá svobodný tisk; kde je vítána rozhodná opozice a kde je jednoty dosaženo mírem. “
Bush také tlačil na spojence NATO, aby poskytli Gruzii (a Ukrajině) členství v Alianci. Přestože francouzská a německá opozice tento program odložily, Saakašvili zjevně věřil, že NATO bude při jakékoli neshodě mezi Moskvou a Tbilisi vojensky konfrontovat Rusko. V srpnu 2008 zahájil vojenskou ofenzívu s cílem získat zpět kontrolu nad odtrženou oblastí Jižní Osetie, která byla od počátku 90. let pod ochranou ruských mírových sil. Bohužel, Saakašviliho ofenzíva způsobila ztráty ruským mírovým jednotkám. Moskva reagovala rozsáhlou protiofenzívou, která brzy vedla k okupaci několika gruzínských měst a přivedla ruská vojska na předměstí hlavního města.
Jakákoli naděje, kterou Gruzínci skrývali, že se samá chvála Washingtonu na „demokratického přítele“ transformuje do zapojení USA do války, se rychle ukázala jako neopodstatněná. Když Bush po zahájení ruské ofenzívy zavolal Saakašviliho, gruzínský prezident na něj naléhal, aby neopouštěl demokracii. Bush ho ujistil o závazku Washingtonu k územní celistvosti Gruzie, ale výmluvně odmítl slíbit vojenskou podporu. Přes všechna předchozí vyjádření podpory nebyly Spojené státy a jejich evropští spojenci ochotni riskovat nebezpečnou, nepředvídatelnou konfrontaci s jaderně ozbrojenou velmocí kvůli nejasnému územnímu sporu. Jednotky USA a NATO zůstaly ve svých kasárnách a Saakašvili musel přijmout ponižující mírovou dohodu, která ponechala Jižní Osetii a další separatistický region pod bezpečnou ruskou kontrolou.
Paralely mezi nadměrným povzbuzováním Ukrajiny Washingtonem a Bushovým omylem (kiksem) vůči Gruzii jsou děsivé a alarmující. Vláda Vladimira Putina během let mnohokrát varovala Západ před pokusy učinit z Ukrajiny vojenského klienta NATO, že překračují jasně červenou hranici z hlediska ruské bezpečnosti. Kremelská anexe Krymu (nelze mluvit o anexi-pozn. překladatele) v roce 2014 v reakci na kampaň USA-Evropská unie, jejímž cílem bylo pomoci demonstrantům zbavit se zvolené proruské vlády na Ukrajině a nahradit ji prozápadním režimem, měla tuto zprávu vyjádřit velmi jasně.
Přesto se zdá, že Bidenova administrativa má v úmyslu dopustit se této chyby znovu. Existuje tak riziko dvou neblahých výsledků tohoto přístupu: jednoho špatného a jednoho strašného. Nejpravděpodobnějším výsledkem je opakování gruzínské epizody, ve které země, kterou Washington vyzval ke konfrontačnímu postoji proti Rusku, a která jedná s přehnaným (a mylným) předpokladem podpory USA, utrpí rozhodující vojenskou porážku a bude ponížena, zatímco američtí vůdci se přes všechny své pózy, prozíravě zdrží války. Spojené státy odejdou a budou vypadat bezohledně a nezodpovědně.
Ale další alternativní výsledek je však ještě horší. Existuje nebezpečí, že Bidenova vláda dospěje k závěru, že musí respektovat implicitní závazek k bezpečnosti Ukrajiny a skutečně přijme vojenskou reakci na vypuknutí bojů mezi ruskými a ukrajinskými silami. Byla by to největší pošetilost, protože by to mohlo vyvrcholit jadernou válkou, ale vzhledem k intenzivní míře nepřátelství vůči Moskvě, která je patrná v administrativě a ve velké části washingtonské politické elity, existuje možnost, kterou nelze vyloučit
Bidenova administrativa naléhavě potřebuje přehodnotit svoji ukrajinskou politiku. Washington vydává Kyjevu bezpečnostní příslib, který by žádný rozumný Američan neměl být ochoten USA splnit.
autor: Ted Galen Carpenter
Ted Galen Carpenter, vedoucí pracovník v bezpečnostních studiích na Cato Institute a přispívající redaktor v NationalInterest , je autorem 12 knih a více než 900 článků o mezinárodních záležitostech. Jeho nejnovější knihou je NATO: Nebezpečný dinosaurus (2019).
Zdroj
