Joe Biden, který právě vykonává funkci prezidenta USA, jmenoval v pátek 9. 4. 2021 třicetičlennou komisi pro reformu Nejvyššího soudu USA. V týmu, který má připravit změnu zákonů, podle nichž Nejvyšší soud funguje, je několik bývalých členů této nejvyšší soudní instance a skupina advokátů, kteří pře svých klientů dotáhli až k řízení před Nejvyšším soudem. Bílý dům na svých stránkách uvedl, že komise je složena ze zástupců Demokratické i Republikánské strany. Web sdružující síť lokálních amerických novin The Epoch Times ustavení komise komentoval slovy, že v ní mají převahu stoupenci bývalého demokratického prezidenta Baracka Obamy.
Komise by se podle zprávy Bílého domu měla zaměřit na celou sérii opatření k větší demokratizaci Nejvyššího soudu. Jde zřejmě o kouzlo nechtěného, neboť Bidenův tiskový odbor tím veřejně přiznal, že hodlá soud zgruntu předělat k obrazu svému. Tedy aby sloužil jako prodloužená ruka „Demokratické“ strany na vrcholku pyramidy soudní moci.

Mezi návrhy, které Biden uložil komisi v paragrafovém znění vypracovat, je zvýšení počtu členů Nejvyššího soudu a časové omezení mandátu soudců. Nyní jsou podle Ústavy USA soudci Nejvyššího soudu do funkce jmenování doživotně. Mají však možnost odejít do důchodu, pokud se už necítí být dost fit na výkon této náročné profese. O vhodnosti jmenování soudců na dobu určitou se mezi právníky na celém světě vedou vášnivé spory. Ve většině zemí, které jsou považovány z právní stát, jsou soudci běžných soudů jmenováni doživotně nebo na dobu neurčitou. „Svléci z taláru“ je může pouze nějaká kárná instituce, v níž zasedá kolegium soudců - a to pouze za vážné porušení zákona, které má charakter ohrožení nezávislosti justice. Např. přijetí úplatku od jedné ze stran sporu, který soudce rozhoduje.

V případě soudů, které mají podobné postavení jako Nejvyšší soud USA – u nás je to Ústavní soud, jenž má rovněž možnost rušit zákony, nebo jejich části, je právní úprava mandátu soudců v různých zemích odlišná. U nás jsou soudci Ústavního soudu jmenováni na 10 let.

Všeobecně mezi právníky panuje shoda, že soudce by neměl mít možnost být ustanoven do funkce vícekrát. Zdůvodňuje se to obvykle tím, že soudce nemá být takto motivován ve sporech vycházet vstříc názorům osoby, která jej do funkce navrhuje – u nás prezident republiky, nebo skupiny osob, které jej volí – u nás Senát. Zvlášť, když jde o parlamentní komoru, která je účastna legislativního procesu a jejíž členové mohou podávat Ústavnímu soudu návrhy na zrušení zákonů nebo jejich částí. Současný předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, který sám vykonává druhé funkční období, prosazuje změnu zákona, která by opakované jmenování zakázala.

Z právního hlediska by změna funkčního období soudců Nejvyššího soudu byla změnou Ústavy USA. Článek III. Odst. 1 stanoví, že soudci Nejvyššího soudu i všech ostatních nižších soudů zřízených Kongresem jsou do funkcí ustanovováni trvale. Což znamená doživotně s možností vzdát se funkce a odejít do důchodu. K jejímu schválení je nutné, aby návrh podpořily 2/3 poslanců Sněmovny reprezentantů a také 2/3 senátorů. Kromě toho však změna Ústavy podléhá ještě ratifikaci všemi kongresy států, které jsou členy Unie. Novela Ústavy nemůže vstoupit v platnost, pokud ji neratifikuje alespoň ¾ všech státních kongresů.

Velmi „neobvyklý“ je požadavek na zvýšení počtu členů Nejvyššího soudu USA. Návrh totiž „zavání“ snahou o protiústavní změnu složení pléna. Nyní mají v Nejvyšším soudu USA převahu soudci konzervativního zaměření. Z 9 soudců jich 6 bylo jmenováno se souhlasem Senátu USA republikánskými prezidenty. Pouze 3 současní soudci byli jmenováni demokratickými prezidenty. Počet soudců Nejvyššího soudu USA není stanoven Ústavou, ale zákonem o soudnictví. Původně měl Nejvyšší soud USA 6 soudců. Každý z nich má na starosti určitou pevně vymezenou část federace. Jak se území USA v průběhu času rozšiřovalo, vzrostl počet soudců na 9.

O zvýšení počtu soudců Nejvyššího soudu bez zvětšení rozlohy USA se pokusil prezident Franklin D. Roosevelt, který v roce 1937 navrhl ke každému soudci staršímu 70 let jmenovat pomocného soudce, jenž by staršímu soudci pomáhal zvládat obrovské množství agendy, které soud v té době čelil. Takto měl vzrůst počet soudců až na 15. Rooseveltův návrh byl Kongresem odmítnut jako protiústavní a byl označen jako „přebalení“ Nejvyššího soudu. Skutečným záměrem totiž bylo do tohoto orgánu dosadit nové soudce, kteří by byli svolnější k tolerování nových zákonů prosazovaných v rámci Nového údělu. Rooseveltovi se v průběhu času podařilo poté, co několik soudců odešlo do důchodu či zemřelo, do nejvyššího soudního orgánu v zemi prosadit soudce, kteří byli více nakloněni jeho agendě. Nešlo to však „jednou ranou“, ale postupnou a řádnou procedurou.

Zadání pro Bidenovu komisi pro reformu Nejvyššího soudu proto také The Epoch Times označuje historickým termínem „přebalení“ Nejvyššího soudu. Ostře proti němu vystoupil i soudce Nejvyššího soudu Stephen Breyer, který je tímto termínem rovněž označil. Jde přitom o soudce liberálního zamření, kterého do funkce jmenoval demokratický prezident Bill Clinton. „Řečeno abstraktně, pravomoc Soudu, stejně jako pravomoc jakéhokoli soudu, musí záviset na ochotě veřejnosti respektovat její rozhodnutí, a to i ta, s nimiž nesouhlasí, a to i v případě, že se domnívají, že je rozhodnutí vážně mylné. Pokud veřejnost vidí soudce jako„ politiky v talárech “, její důvěra v soudy a v samotný právní stát se může jen zmenšit, což zmenší pravomoc soudu, včetně jeho pravomoci jednat jako„ kontrola v ostatních odvětvích" , konstatoval Breyer.

Za ostatní odvětví je považována zejména kontrola ústavnosti zákonů a exekutivních kroků prezidenta a členů vlády. Původně byl Nejvyšší soud „pouze“ soudem poslední instance. Soudem, který rozhodoval s konečnou platností o odvolání proti rozhodnutím nižších soudů. V roce 1803 - v době, kdy Nejvyššímu soudu předsedal John Marshall - Nejvyšší soud po sporech s prezidentem Jamesem Madisonem získal i pravomoc kontrolovat ústavnost zákonů – federálních i státních – a protiústavní části zákonů rušit.

Bidenova snaha o „přebalení“ Nejvyššího soudu je podle všeho motivována snahou pomocí případně nově jmenovaných soudců v plénu neutralizovat vliv těch stávajících, respektive je přečíslit. O zrušení zákona nebo jeho části z důvodu protiústavnosti totiž rozhoduje plénum Nejvyššího soudu. Bidenova vláda připravuje řadu zákonů, které odporují Ústavě nebo jejím dodatkům, jež plní podobnou funkci jako u nás Listina základních práv a svobod, což je sice samostatný zákon, ale je součástí ústavního pořádku. Již nyní jedná Bidenova administrativa o předložení zákona, který by omezil právo občanů držet a nosit zbraň, který je v rozporu s 2. ústavním dodatkem. Hlavním motivem přebalení Nejvyššího soudu je zřejmě připravovaná federální reforma volebního práva. Podle Ústavy USA volí občané prezidenta a poslance Sněmovny reprezentantů a senátory federálního kongresu podle zákonů platných v jejich státě.

V každém státě Unie jsou volební pravidla odlišná. Někde se volí pomocí volebních strojů, jinde jen hlasovacími lístky. V některých státech jsou pravidla korespondenční volby velmi přísná, jinde není ani ověřována identita voliče. Bidenova vláda chce prosadit federální volební kodex, který by korespondenční volby a digitalizaci hlasování povinně rozšířil do všech států. Jde právě o sporné instituty, které byly v masovém měřítku použity k volebním "nesrovnalostem", díky nimž se pravděpodobně Biden stal prezidentem USA. Taková změna by plnila podobný účel jako v ČSSR článek 5, který v Ústavě zakotvoval vedoucí úlohu KSČ.

Nejvyšší soud USA měl možnost volební podvody zmařit. Z procedurálních důvodů se však odmítl zabývat stížností poloviny států Unie na čele s Texasem, který napadl protiústavní změny volebních zákonů provedených těsně před volbami vládami několika států bez změny těchto zákonů místními kongresy. Epoch Times přinesl před časem reportáž s výpovědí jednoho ze soudců, který uvedl, že kolegové volební stížnost odmítli ze strachu před rozpoutáním občanské války příslušníky hnutí Black Lives Matter. Na vývoji situace se ukazuje, že ten, kdo neodporuje zlu – a zvláště, když je k tomu výslovně zmocněn z titulu své vysoké justiční funkce – se stává spolupachatelem. A často je později sám obětí.

Za normálních okolností považuji změny právních poměrů v kterékoli zemi výhradně za záležitost zákonodárců příslušné země. Nikdo jiný, než občané příslušného státu jim do legislativní práce nemá co zasahovat. Jako poslanec Evropského parlamentu se však posuzováním právních poměrů v USA zabývat musím, i když to považuji za svého druhu nepřípustné zasahování do vnitřních záležitostí USA. Odpustil bych si jej, kdybychom v Evropském parlamentu neměli rozhodovat o sankcích proti Polsku a Maďarsku, které Evropská komise chce zbavit hlasovacích práv v EU. Kvůli změnám zákona o Ústavním soudu, který byl chválen v Maďarsku europarlament odhlasoval návrh na zbavení Maďarska hlasovacích práv v Radě. V Radě tento návrh vetoval zástupce Polska. Náš severní soused si za solidaritu s Maďarskem vysloužil, že komisařka pro právní stát Věra Jourová (ANO) nyní připravuje předložit ke schválení podobné sankce proti Polsko. Rovněž za změnu zákona o Ústavním soudu, která je mnohem menšího rozsahu než to, co navrhuje Bidenova komise.

Vrchní "politruk" EU, Věra Jourová, v Komisi vytrvale prosazuje návrhy na zastavení vyplácení dotací členským států, které podle EU porušují zásady právního státu. Ty nejsou definovány v žádném právním předpise EU. Jsou zakotveny v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, což je dokument Rady Evropy. Tedy jiné organizace, v níž jsou členem kormě zemí EU i Rusko nebo Turecko. Rada Evropy ani její Evropský soud pro lidská práva polskou a maďarskou novelu zákonů o ústavách soudech neodsoudili jako porušení zásad právního státu.
Komise se však obě tyto vzpurné země soustavně snaží kaceřovat a uvalovat na ně sankce. Otázkou tedy je, jestli uvalí sankce i na USA...