Řekněte nám něco pane Zbořile k těmto dějinným zvratům?

„Nejsem si jistý zda ještě někoho v této době zajímá, protože  obě strany  se považují za levicové, ale pokud přijmeme to označení levicové na rozdíl od pravicového, tak opravdu se těžko hledá něco co by se mohlo označit za jejich charakteristický znak, ale v každém případě ten rok 1878 je významným rokem. protože se tady vytvořila politická strana jedna z těch prvních na rozdíl od Staročechů a Mladočechů, která hájila zájmy konkrétní sociální skupiny nejdříve dělníků a později rolníků  a později začala mít dokonce konkurenci v Komunistické straně Československa. Možná, že se trochu zapomíná na vzdělanost zakladatelů České sociální demokracie, která byla na vysoké úrovni, oni jednak všichni uměli číst spisy Karla Marxe a Bedřicha Engelse v němčině a používali dost často takových téměř kalků, tedy doslovných překladů z němčiny překládali do češtiny.
 

Měli také do roku 1914 a potom do roku 1921, kdy se odštěpuje komunistická strana od už tehdy Československé sociální demokracie, tak měli dokonce i zajímavou tradici stranického vzdělávacího systému, který se hodně přibližoval byť kriticky sociálním ideálům Tomáše Garrigua Masaryka a jeho žáků a vlastně se kterými souhlasil i mladý Edvard Beneš ještě před 1. světovou válkou, který byl participantem  sociálnědemokratických myšlenek, koneckonců Charlotte Masaryková měla pozitivní vztah k tomu co znala ze Spojených států jako sociální politiku nebo sociální myšlení.

Zklamání z 1.světové války, které začíná tím že všechny sociálnědemokratické nebo socialistické strany, které volaly po míru a po bratrství národů a proletářů všech zemí, kteří se měli spojovat, tak nastalo tehdy když všechny tyto politické strany v zemích které se pustily do válečného konfliktu hlasovaly pro válečné úvěry a tím si nastartovaly ten věčný zápas mezi těmi kteří se mezi socialisty a sociálními demokraty orientovali světově nebo alespoň celoevropsky a kteří tam měli silný náboj národnostní nebo dokonce nacionalistický. Národní demokracie v Československu nebyla sice nacionální obdobou Nacionální strany dělníků v Německu kterou známe pod zkratkou NSDAP,“ uvedl Zdeněk Zbořil v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz.

A po 2.světové válce…

„Ale problém jak proměnit po první .světové válce a samozřejmé druhé ideje a ideologii těchto stran trvá dodnes Možná že u té České a Československé sociální demokracie je charakteristický věčný frakční boj, který dokonce vedl k zániku této strany v roce 1948, kdy byli přinuceni a ještě v dalších letech perzekuováni ti, kteří nechtěli být komunisty, tak byli přinuceni tu ideologii tehdejší Komunistické strany Československa přijmout.

Znám přímo z rodiny, ze vzdálenější rodiny, případ doktora Bohdana Kadlece, který byl zatčený a odsouzený teprve v roce 1953 a 1954 na základě, řekl bych politické likvidace uvnitř levicového hnutí. On odmítl stát se členem KSČ a tak ho ta skupina, která se stala nebo přijala členství nejenom v Národní frontě, ale přímo v KSČ , tak se mu pomstila a byl ve vězení až do roku 1962 a šla ta nenávist tak dalece za hrob, že až velká amnestie v roce 1960 ho nezachránila.

Ale pak jsem na druhé straně viděl v roce 1968, což je taková zapomenutá historka z té doby, setkání sociálních demokratů. Většinou to byli ti, kteří byli nějakým způsobem perzekuováni, na filozofické fakultě v Praze,  kde jim fakulta nabídla velkou místnost pro to, aby mohli založit obrozenou Československou sociální demokracii a kde se to obrození nekonalo, protože po dopolední schůzce s Josefem Smrkovským, kde jim bylo tehdy vysvětleno, že to ohrožuje Československou republiku a může to vyvolat nátlak, dokonce vojenský nátlak, ke kterému pak nakonec došlo ze strany Sovětského svazu. Ta schůzka byla zajímavá tím, že oni to všichni přijali. Dokonce se i se začali skládat podobně jako kdysi za Ladislava Zápotockého Budečského na úhradu nějakých nákladů, vybírali peníze do klobouku a pro jistotu se ještě potom pohádali o tom, kdo se v 50. letech choval více nebo méně statečně,“ pokračuje Zdeněk Zbořil.

A přišel rok 1989…

„Ta obnova sociálnědemokratické strany a transformace KSČ do strany do Komunistické strany Čech a Moravy je zase téměř symbolicky obdobná. K sociální demokracii se hlásili jednak ti, kteří byli u Národně socialistické strany jako politické strany Národní fronty, která akceptovala ústavu a vládu jedné politické strany. Ale také u komunistů se najednou objevila taková beznaděj, jistě motivovaná strachem,  zda budou zakázaní nebo nějakým způsobem pronásledováni, což zřejmě bylo také součástí dohod o předání moci, že k tomu nedojde

Ale zase se tady objevilo napětí mezi těmito dvěma křídly tak zvané levice A do té jedné vstupovali dost často komunističtí osmašedesátníci, kteří se aktivně podíleli a dokonce jako byl Vladimír Špidla, Jiří Paroubek, pan ministr Zaorálek a tak dále. A dokonce se přidávali od léta 1990 do sociálně demokratické strany členové Občanského fóra.  Mezi, kterými byli různě politicky variabilní osobnosti.  Ale tam si myslím, že se už stalo, že ta strana nestála na pevných personálních základech a že s nimi měla pak potíže celá desetiletí. Snad za éry Miloše Zemana a řekl bych i dokonce i Jiřího Paroubka se na určitou dobu ta situace stabilizovala. Jinak ta strana byla pořád nadaná vnitřními konflikty, které vedly až k tomu současnému stavu klinické smrti, který ale je dokonce následkem dvou nebo tří generační výměny členské základny a to samé jaksi v opačném gardu se odehrává s komunistickou stranou. Komunistická  strana zase naopak strnula v jakémsi bezživotí a dělala celá léta jednak všechno podle svých nejlepších úmyslů aby byla stále přijatelná ale zároveň ta její realistická politika byla tak nerealistická, že vedla k neustálému oslabování moci a udržování se s jakéhosi neměnného stavu až vlastně k tomu hořkému konci dnešních dnů.

Obě strany se hlásily nebo jejich členové se hlásili k tomu roku snad 1878 jako k prehistorii ačkoli ta historie pak měla některé až humorné stránky nejenom ty tragické. Já bych doporučoval současníkům, aby si přečetli knihu Heřmana Taussiga Psí život dědy Bambuse, což byl člen komunistické strany s legitimací číslo 2,  který se chlubil tím, že byl čtyřikrát nebo pětkrát za všech režimů vězněný a který popisuje tu naivitu mnoha členů jak komunistické tak sociálně demokratické strany už od 20.let. Ta kniha má takový zvláštní titul, zatím jsem ji viděl citovanou jenom v jediných dějinách KSČ mě neznámým autorem.  Ona by mohla mít takový podtitul, který jsem objevil u kritika Gorbačových reforem v Rusku,  který byl asi 10 let ombudsmanem v Ruské federaci. Ta kniha se jmenuje „Nevědomost proti nespravedlnosti“ a dokonce bych řekl, že by to mohlo být hlavním heslem i dnešních levicových stran, ať už se jedná o ČSSD nebo KSČM,“ dodává Zdeněk Zbořil.