Řekl to lidovecký poslanec Jan Bartošek, v jedné osobě předseda Podvýboru pro obrannou, kybernetickou a bezpečnostní politiku a strategické koncepce ČR, člen Výboru pro bezpečnost, člen Výboru pro obranu, člen Podvýboru pro akvizice Ministerstva obrany, obchod s vojenským materiálem a inovace AČR, člen Podvýboru pro Hasičský záchranný sbor České republiky, člen Podvýboru pro Policii České republiky, obecní policii a soukromé bezpečnostní služby, člen Stálé komise pro kontrolu činnosti Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost a člen Stálé komise pro hybridní hrozby.

Vyšel zpravodajským službám vstříc návrhem, aby Vojenské zpravodajství (VZ), Bezpečnostní informační služba (BIS) a Úřad pro zahraniční styky a informace byly z povinnosti odpovídat na dotazy veřejnosti úplně nebo z velké části zproštěny. „Měli bychom své tajné služby více chránit a neumožňovat cizím mocnostem využívat zákona 106, ptát se na různé věci a vytvářet si např. skládanku o struktuře tajných služeb,“ řekl Právu.

Zpravodajci prý podle něj čelí obzvlášť sofistikovanému nebezpečí, spočívajícímu v dotazech, u nichž mají podezření, že je nenapsal zvědavý občan nebo novinář, ale cizí tajné služby nebo někdo s nekalými úmysly. A zpravodajci by podle zákona měli odpovědět, čímž se prý ocitli v pasti a poslanec Bartošek je chce chránit. Obrátil tím zákon naruby, ale stejně se to v něm nikde nedočetl, že by poslanec měl chránit zpravodajské služby, čímž prokazuje, že výčet jeho funkcí nesvědčí o slovutné odbornosti, ale o rutinním mnohoobročnictví, což je u lidovců obzvláště pikantní.

Zpravodajské služby by tak podle Bartoška neměly být též pod veřejnou, ale jen pod sněmovní kontrolou. Je sice pravda, že Sněmovna uzákonila i jistou formu kontroly zpravodajských služeb Senátem, ale nastavila jí parametry, nepostrádající černý humor (znalci ho ocení: pět právníků s prověrkou na přísně tajné), že se ten senátní kontrolní orgán doposud nepodařilo obsadit.

Bartoška arogantně zastírá neschopnost či prostou lenost zpravodajských služeb. To potvrzují odmítavé reakce skutečně odborné veřejnosti na tuto podbízivou novelizaci "stošestky", v níž nejde jen o pohrdání veřejností, ale i o snahu vysmeknout se zpod ohlávky byť několikastupňové, stejně vždy nedostatečné kontroly zpravodajských služeb. A to v době, kdy se napětí ve světě stupňuje a množí se případy, kdy se jak politici, tak i nájemní váleční štváči odvolávají na "informace zpravodajských služeb", které přitom mohou být úplně vycucané z prstu, aniž by to bylo trestně postižitelné.

Anebo jsou ty zprávy nevěrohodné. Velmi živá je vzpomínka na doslova globální fejk amerických a britských zpravodajských služeb (čest výjimkám!) před nesmyslnou agresí do Iráku v roce 2003. Přitom neexistují signály o tom, že by se zpravodajské služby a politici z této zločinné akce poučily, nebo ji jen reflektovaly. Proto jejich věrohodnost často nestojí za fajfku tabáku.

O neschopnosti se zmiňují i některé reakce politiků na tento Bartoškův návrh. Ti předpokládají alespoň základní úroveň inteligence u příslušných složek zpravodajských služeb, které by měly vědět, jak na který dotaz odpovědět, aniž by cokoliv důležitého vyzradily. Vždyť jsou vázány ochranou utajovaných informací! Cožpak Bartoška a jemu podobní nepředpokládají ani tuto základní kompetenci zpravodajských služeb?

Nadto nutno přitom podotknout, že zpravodajská služba, hodná tohoto názvu, naopak veškeré takové zvídavé dotazy vítá, protože to jsou pro ní informace, jednak o tom, jak je přijímána veřejností, tak i o případném cizím zpravodajském zájmu. Skutečná zpravodajská služba má z takových dotazů radost, protože jí poskytuje možnost protihry, a hlavně - dává jí zpětnou vazbu, že někoho zajímá, že někdo vyhodnotil, že stojí za námahu se o ní něco dozvědět. Neboť pravili Monty Pythoni, že je pouze jedna horší věc, než to, že vás někdo otravuje: když vás nikdo neotravuje.

Zákonodárci mají ale často tolik másla na hlavě, že poslední věcí, kterou si přejí, je přivábit pozornost zpravodajců. Proto nelze vyloučit, že by tento poměrně děsivý Bartoškův návrh schválili. Potom by logická nastala nutnost zpravodajské služby od veřejnosti odstřihnout úplně.

Zákonodárci by konečně zpravodajským službám měli vysvětlit, že mohou konat pouze to, co jim přikazuje zákon. A ten nezná žádné publikování výročních zpráv, jak to je doposud trpěným zvykem, byť nemá oporu v zákoně.

Zpravodajské služby by se tak měly opět stát službami tajnými, a zcela zmizet z mediální sféry. Existovat pouze pro účely, zákonem stanovené, vztahující se k zákonným adresátům. Veřejnost mezi nimi není!

Nechtějí-li se zpravodajci odhalovat veřejnosti, budiž. V každém případě by však mělo přestat jejich ovlivňování veřejného mínění zprávami, které bývají (čest výjimkám!) polopravdami, ne-li dokonce desinformacemi, anebo sprostou politickou propagandou. Nejsou totiž za ně trestněprávně odpovědní.

S publikováním zpravodajských informací pro veřejnost zákon opravdu nepočítá, a chtějí-li se zpravodajské služby stát tajnými a odstřihnout se od veřejnosti, mělo by to být učiněno důsledně.