Biden zavolal Putinovi a navrhnul v průběhu dvou nebo tří měsíců uspořádat osobní setkání obou prezidentů na neutrálním území. Reakce ruských odborníků jako vždy představuje celé spektrum názorů. Nejbláhovější optimisté tvrdí, že se Biden vzdal. Nejzarytější pesimisté v tomto kroku znovu viděli záměr získat čas na vytvoření amerických základen na Ukrajině, a tím změnit rovnováhu sil ve svůj prospěch. Oba extrémní názory nelze uznat za správné, protože neodpovídají celé řadě nám známých skutečností.

Spojené státy se samozřejmě nejen nevzdaly, ale o kapitulaci ani nepřemýšlí. Kapitulace za současných podmínek by znamenala katastrofu pro současnou politickou elitu ve Spojených státech. Již všem zjevná ztráta hegemonie prudce zhoršuje ekonomickou situaci Spojených států (beztak již ne moc zářivou). To vede k další destabilizaci politické situace v Americe, která rovněž není právě ideální. Stručně řečeno, udržení moci se pro současné elity stává stále problematičtější. Nemůže se jí však vzdát jen tak, protože se uchvátila moci v důsledku otevřené falzifikace voleb a politického puče. V případě ztráty moci hrozí „bidenovcům“ v dlouholeté žaláře a to jen nejlepším případě. Situace je stejná jako u jejich ukrajinských spolupachatelů, kteří po převratu v roce 2014 také nemohou odejít přátelsky a jsou nuceni držet se všemi zuby.

Proto současná politika eskalace napětí v širším slova smyslu je vcelku pochopitelná a navíc se ani nevymyká tradici. V USA má hluboké kořeny jak v americké domácí politice tak i životních zájmech vlivných skupin. Nelze to změnit jen tak. Washington stojí před nejednoduchou volbou: Musí vyřešit těžkou vnitřní krizi. Došlo ke zintenzivnění občanské války navzdory Trumpovu odmítnutí aktivně se postavit proti pučistům. Zasáhnout uvnitř by však mělo za následek rozsáhlou vnitřní politickou i vojenskou krizi s nepředvídatelnými následky pro vládnoucí elity. Nebo se Američanům podaří vydechnout, kdyby prolomili globální situaci ve svůj prospěch a vyřešili vnitřní krizi na úkor trofejí získaných v důsledku vítězství nad Ruskem a Čínou a také z drancování zbytku světa, včetně jeho partnerů v EU.

Jak vidíte, druhá možnost je prakticky nedosažitelná. Spojené státy jsou příliš slabé (a dále oslabují) na to, aby mohly počítat, že „zadáví“ Rusko a Čínu v jejich tradičním silovém stylu. Mechanismy finančních a ekonomických sankcí nefungují. Z vojensko-politického hlediska jsou Moskva a Peking vůči agresi s použitím konvenčních zbraní téměř nezranitelné, zatímco jaderný konflikt vymazává Spojené státy z povrchu Země mnohem jistěji než jejich oponenty.

Přesto se Bidenův tým pokusil uskutečnit strategii jaderného vydírání, která byla deklarována během volební kampaně Hillary Clintonové. Ukrajinská krize ze stavu místní občanské konfrontace na Donbasu se rychle dostala na úroveň globálního problému, v němž není vyloučena přímá konfrontace mezi ozbrojenými silami Ruska a Spojených států. Vzhledem k tomu, že Kreml neustoupil, musel se Washington rozhodnout: buď nadále aktivně stupňovat napětí a riskovat vojenský střet již na Velikonoce, nebo se pokusit použít mechanismus diplomatického manévru, který by umožňoval neustoupit, ale také dále nezvyšovat napětí.

Evropští spojenci USA zjevně nebyli nadšeni vyhlídkou na pád do jaderné války, aniž by měli čas se dostat z krize s koronavirem. Ve skutečnosti vůbec nechtějí bojovat. I ti nejvíce agresivní: Poláci a Pobaltské Vymiráty požadují záruky podpory NATO a v kontextu odmítnutí západní Evropy jít do vojenského střetu s Ruskem, by taková podpora znamenala přímé zapojení Spojených států do konfliktu, čemuž by se Washington rád vyhnul, tradičně bojují „cizíma rukama“. Vezmeme-li v úvahu Putinův slib, že v případě vojenského konfliktu by Rusko zaútočilo na „rozhodovací centra“, neměly americké elity jiné vyhlídky, jak se dostat ven z další eskalace krize.

Navrhovaná jednání poskytují možnost získat čas. Otázka: na co je to tentokrát?

Pesimisté říkají na rozmístění amerických základen. Nesmysl. Ruská základna může být rozmístěna za pár týdnů, ale nasazení americké vyžaduje měsíce přípravných prací, které nelze provést nepozorovaně. Samotný začátek příprav na rozmístění základen mezitím okamžitě přivede krizi na novou vyšší úroveň. V takovéto situaci je nepravděpodobné, že by Rusko čekalo na útok Ukrajiny na DPR / LPR, ale byl by to důvod pro přechod k silné ofenzívě vojsk obou republik, jejichž počet by byl okamžitě podstatně navýšen, vojska by dostala nové typy vojenské techniky (například i letadla, která dosud neměla) a další nutné zdroje pro válku by byly nalezeny okamžitě. Rusko by to navíc nazývalo „ofenzívou DPR /LPR“, pouze pokud bude chtít dát Američanům šanci zachránit si tvář. V opačném případě nebude vůbec skrývat, že to právě ruská armáda provedla preventivní úder.

Za takových podmínek by pro Američany pohlednější nežádat o rozhovory s Ruskem, ale rozmístit základny v rámci současné krize. Nyní je k dispozici prohlášení z Moskvy, že Ukrajina nebude napadena, pokud sama nezaútočí na Donbas. Stačí zastavit provokace Kyjeva na kontaktní linii a oprávněný důvod útoku na Ukrajinu tak bude zcela vyloučen. Rusko by tedy ani na případné zřizování amerických základen nereagovalo vstupem do války. Zároveň lze americké základny vytvořit v rámci amerického příslibu „nenecháme Kyjev s Moskvou samotnou“. Ukrajinská ústava sice zakazuje vytváření cizích základen na národním území, ale na tuto ústavu už bylo tolikrát pliváno, že se z toho stal zvyk. Formálně navíc mohou být základny vytvořeny jako ukrajinské a budou zde dočasně umístěni američtí vojáci na základě samostatných dohod v rámci bilaterální spolupráce ve vojenské sféře. K legalizaci takového formátu stačí jednoduché rozhodnutí Rady, které může být vypracováno za jeden den.

Formát vyjednávání je tedy nadbytečný a dokonce škodlivý, aby jen zakryl projekt nasazení amerických základen. Navíc tento hypoteticky existující projekt sám o sobě odporuje celé předchozí linii Washingtonu, jejímž cílem je vtáhnout Rusko a Evropu do konfliktu, zatímco samotné Spojené státy by zůstaly nezúčastněné. Pokud by se koncept změnil, je pro USA mnohem snazší zajistit zapojení do konfliktu bez složité vícestupňové kombinace, která je v každém okamžiku zranitelná vůči nepřátelským akcím. Washingtonu stačí udělit Ukrajině status prioritního spojence USA mimo NATO (o který Ukrajina žádá již dlouhou dobu), a to bude jasný signál pro všechny, že USA mají záměr zapojit se přímo do krize. V opačném případě tím, že by svému spojenci Ukrajině poskytnuly záruky a pak ho nebudou podporovat, by ztratily tvář a jejich již tak nízká mezinárodní autorita by klesla na nulu.

Můžeme tedy předpokládat, že pokud mluvíme pokusu získat čas, pak se to děje, abychom získali malý taktický zisk. Například: počkejme, až se ruská vojska stáhnou od ukrajinských hranic, dokončí cvičení a odejdou na místa trvalé dislokace. Nevím však, jak to může pomoci Spojeným státům. Rusko opakovaně prokázalo svou schopnost transportovat desítky tisíc vojáků a tisíce kusů techniky z konce na konec země během několika dní. A jednotky neustále přítomné na ukrajinských hranicích jsou víc než dost na vyřešení všech problémů, které v tomto sektoru jsou nebo mohou nastat.

Žádost o jednání je tedy spíše technickým mechanismem pro diplomatickou přípravu na přechod krize do horké fáze. Jak již bylo zmíněno, američtí partneři nejsou potěšeni provokativními akcemi Washingtonu. V kritickém okamžiku mohou s vysokou pravděpodobností odmítnout zaujmout aktivní pozici. USA jim proto demonstrují, že ony nepodporují válku, ale snaží se domluvit po dobrém, ale „zlé Rusko“ není ochotno udělat ústupky, a „rozbíjí jednání“. To navíc nevylučuje možnost, že USA předloží docela vážný návrh na řešení krize-americké ústupky. Např. dříve Obama nabídl, že dá Rusku Ukrajinu, když se Rusko stáhne ze Sýrie.

Časy se určitě změnily. Samotná Ukrajina nebude stačit, ale Biden může tedy navrhnout, Rusku rozdělit si sféry vlivu v Evropě a současně udělal vážné ústupky, například USA by uznaly (samozřejmě tajně) pobaltské státy jako ruskou sféru zájmů. Na oplátku budou Spojené státy požadovat, aby Rusko nezasahovalo do řešení vztahů s Čínou. Pro Washington je zásadně důležité prolomit rusko-čínské neformální, ale vysoce efektivní spojenectví. Spojené státy si již uvědomily, že nás společně nelze porazit, ale stále neztratily naději, že nás mohou porazit jednotlivě. I když Rusko odmítne americké návrhy, Washington může nechat uniknout z jednání „jisté tajné informace“ a zasít tak nedůvěru mezi Moskvou a Pekingem.

Diplomatický manévr v krizi obecně, je-li řádně připraven, otevírá široké možnosti pro dosažení cíle, aniž by se nebezpečně přiblížil krizi a vymkl se kontrole. Další věc je, že Rusko má také své vlastní mistry diplomatického manévru, kteří již nejednou USA obehráli. Nechte však Washington zkusit to znovu. Je to lepší než bojovat.

Rostislav Ischenko 

Zdroj: https://cont.ws/@ishchenko/1967031