Abychom pochopili, že se v Bělorusku něco připravuje, člověk nemusel být sedm palců v čele nebo mít exkluzivní informace. Banální logika diktovala (a já jsem o tom řekl a napsal), že aby mohla doufat v úspěch, nemohla se plánovaná americká operace proti Rusku omezovat pouze na útok Ukrajiny na Donbas. Američané možná nejsou příliš inteligentní, ale (na rozdíl od svých ukrajinských soukmenovců) jsou schopni své zkušenosti zobecnit. Zkušenosti z let 2014–15 ukazují, že i bez přímé účasti pravidelné ruské armády (při omezené podpoře, republikánských milicí–opolčenců technikou a „dovolenkáři“ z Ruska), ozbrojené síly Ukrajiny utrpí katastrofickou porážku se záviděníhodnou rychlostí. Vzhledem k tomu, že Moskva dala jasně najevo, že v případě ukrajinského útoku nebude nikterak zdrženlivá, nemělo pro Američany smysl vrhnout Ukrajinu do boje samotnou - byla by to zničena dříve, než by Američané stačili přistoupit k realizaci svého plánu.

Plán nebyl pro nikoho žádným tajemstvím. Bylo nutné uspořádat nejen ukrajinsko-ruskou válku, ale válku zahrnující alespoň některé členy EU a NATO.

Poláci a pobaltské Vymiráty projevili ochotu riskovat, ale jejich účast musela mít nějakou věruhodnou legendu. Pobaltí ale nesousedí s Ukrajinou a pro Poláky by bylo obtížné vysvětlit svůj pochod do války, zatímco účastníci v normandském formátu (Francie a Německo), kteří jsou rovněž vyššími soudruhy v EU i pro Poláky, se chystali jen na vyjádření obav a apelovali na ohleduplnost.

Bylo tedy nutné vyřešit dvojí úkol: dát čas polsko-pobaltským limitrofům na zapojení se do konfliktu a také jim poskytnout k tomu vhodnou platformu a přesvědčivou motivaci. Pokus o převrat v Bělorusku by vyřešil oba problémy.

Rusko by najednou muselo bojovat na další frontě. Upozorňuji vás na skutečnost, že rozhovor v moskevské restauraci nevyvratitelně svědčí o tom, že spiklenci nevěřili, že po plánované vraždě Lukašenka, by jim sama moc padla do klína. Předpokládala se blokáda Minsku, internace několika desítek předních politiků, „symbolické“ zabavení několika budov a uvažovalo se o výzvě v televizi a rozhlase. Nemyslím si, že by se všechno omezilo na provolání k běloruskému lidu. V takových případech se spiklenci vždy obracejí na světové společenství a žádají o pomoc.

Pučisté nepochybovali, že jim významná část bezpečnostních sil dá ozbrojený odpor. To znamená, že začne občanská válka. Proto se pokusili tento odpor okamžitě zlomit odstraněním všech, kdo by mohl centrálně ovládat odpor vůči puči. Kromě toho pro ně bylo důležité, aby než si Rusko uvědomí, co se stalo a vytvoří nové seskupení vojsk, které by pomohlo Bělorusům potlačit puč, vojska okolních baltských států a Polska dostala od pučistů oficiální pozvánku zasáhnout a vyslat vojáky. To znamená, aby Poláci nevstoupili do země, ve které se již nachází ruská armáda, ale naopak aby Rusko muselo reagovat na již dislokovaná polská vojska v Bělorusku.

Vojenský výsledek by to nezměnilo - ruská armáda by se zastavila tam, kde by to ruské vedení považovalo za nutné. Ale šlo o to, aby Američané získali politickou výhodu při vyvíjení tlaku na své neústupné či váhavé západoevropské partnery. Jejich interpretace událostí by byla následující:

• běloruský lid svrhl krvavého tyrana

• spolupachatelé tyranie rozpoutali válku proti vzbouřenému vlastnímu národu

• lid tedy poprosil „civilizovaný svět“ o pomoc

• všechny sousední země Běloruska (včetně Ukrajiny) okamžitě odpověděly

• jen Rusko vyslalo armádu, aby potlačilo lidové povstání, a současně zahájilo agresi proti svobodomyslným Baltům a Ukrajincům (ve zmatku by nikdo nezačal zjišťovat, kdo na koho v Donbasu zaútočil a je tedy na vině).

Pro západní Evropany by bylo velmi obtížné „nevěřit“ této interpretaci. Tím spíše, že Američané navíc jasně připravovali také zapojení Gruzie do války. V Tbilisi se v posledních týdnech hodně mluvilo o potřebě návratu Abcházie a Osetie „domů do Gruzie“ ozbrojenou cestou.

Samotný plán byl docela dobrý. Formálně na ruské území nikdo nezasáhne. Vojenské střetnutí se odehraje na územích Běloruska, Ukrajiny (Donbas) a Abcházie s Osetií, které Západ uznává jako Gruzii, a Rusko jako nezávislé státy. Ruská armáda bude namísto soustředěného úderu na Ukrajinu, která zaútočila na Donbas, nucena jednat v celém prostoru od Baltu po Kaspické moře a ani ruská armáda není „nafukovací“. Do války s Ruskem tak bude zapojena nejen Ukrajina, ale celá koalice šesti nebo sedmi zemí. Navíc všichni budou tvrdit, že na ně Rusko zaútočilo. Komu by měly v tomto případě „věřit“ Paříž a Berlín?

Ano, Rusko válku tak jako tak vyhraje, ale za cenu úplného rozchodu s Evropou, a o to právě Americe jde. A ztráty pro všechny, včetně ekonomických, budou značné. Ale Americe nějakých vazalů líto rozhodně nebude.

Spiknutí však odhalilo FSB. Ačkoli ruské tajné služby tvrdí, že fungovaly v kontaktu s běloruskými kolegy, silně o tom pochybuji. Zaprvé takovou spolupráci by musel schválit Lukašenko a ten je z hlediska“ informací“ velmi nespolehlivý. V emociálním zápalu je schopen si stoupnout před novináře a říci více, než je zdrávo. Navíc nikdo neví, kdy a jaká vlna emocí ho přepadne.

Zadruhé, příběh zadržování ruských občanů obviněných z přípravy svržení Lukašenka v předvečer běloruských voleb loni v létě ukázal, že běloruská KGB není nejspolehlivějším partnerem. Mohou svádět ledacos na tehdejší ukrajinskou provokaci. Dá se sice věřit, že se ukrajinská SBU operace v létě zúčastnila. Zatčení však provedla běloruská KGB a také informovala Lukašenka, že ho tito lidé přišli svrhnout. Mohou existovat pouze dvě vysvětlení: zrada nebo neprofesionalita. Nezáleží na tom, která z nich je pravdivá: svěřit ale takovým partnerům osud operace, na níž závisí odvrácení války v Evropě by bylo hodně ukvapené.

Ruská FSB oznámila zatčení a předání amerických „návštěvníků“ Zenkovicha a Feduty do Běloruska. Zpráva FSB však neříká nic o osudu dvou běloruských generálů, s nimiž vyjednávala opozice. To je logické. Američané by neměli s jistotou vědět, zda jsou generálové skuteční zrádci, kteří pracovali na ně nebo návnada FSB.

Jde o to, že před vysláním svých „emisarů“ na jednání (a dokonce do Moskvy) by americké zpravodajské služby k nim neměly v zásadě přistupovat jenom jako k potenciálním partnerům, ale měli by k nim mít kompletní dokumentaci a měli by si být stoprocentně jisti, že jsou přesně tím, za koho se vydávají. Je jasné, že Američané nemohou přijít ke každému běloruskému vojákovi s velkými hvězdami a křičet: „Jsem americký špión! Za vraždu Lukašenka platím slušné peníze! “ Přinejmenším by měli, než zahájí konverzaci, shromáždit dostatek kompromitujících důkazů o rozpracovávaném objektu. Organizace vojenského puče a vražda hlavy státu je příliš vážná záležitost, než aby s ní souhlasil obyčejný zkorumpovaný úředník. Tím spíše, že trest smrti nebyl v Bělorusku zrušen a je používán.

Generálové tedy museli být skuteční. Američané však nemohou s jistotou vědět, zda jim zůstali věrní až do okamžiku svého zatčení, nebo byli už dávno převerbováni FSB. Dokud to nevědí, bude pro ně těžké učinit správné rozhodnutí o dalším osudu připravovaného běloruského puče. Významnou část informací o náladě v běloruské armádě měli získat od těchto generálů. Nemyslím si, že Spojené státy mají až zase tolik zdrojů mezi vysoce postavenými běloruskými vojáky. Ale právě informace od těchto vysoce postavených vojenských osob je klíčová pro přípravu převratu. Koneckonců, generálové vydávají pouze rozkazy, provádějí je plukovníci, kapitáni a velitelé a nakonec - obyčejní vojáci. Ti navíc ani nemusí vědět, kam a proč jsou odváděni, zatímco důstojníci mají úkol víceméně plně vysvětlit. Aby tedy mechanismus puče zafungoval, armáda musí dost vážně narušena těmito účastníky plánovaného puče.

Američané věřili, že požadovaný počet zrádců bude nalezen mezi důstojníky běloruské armády. Nyní musí pochopit: byly informace přesné, které od nich získali nebo to byla dezinformace, kterou pro ně dopředu pečlivě připravila FSB, aby přilákala americké „emisary“ do Moskvy?

Proč je důležité, aby Američané nevěděli, jakou roli nakonec hráli roli běloruští generálové?

Protože pokud dojde k selhání puče, existují dva hlavní scénáře akce:

1. Odložit událost na neurčito s tím, že ji připravíte úplně od začátku.

2. Urychlit události a začít s „představením“ dříve, než bylo plánováno, dokud druhá strana nestihla rozmotat celé klubíčko souvislostí.

Američany zajímá už jen druhá možnost. Nemají čas čekat. Již nyní na všech frontách prohrávají s Ruskem a Čínou a nový puč nelze připravit za měsíc.

Po selhání barevného scénáře, který byl realizován v Minsku v srpnu až září 2020, trvalo Američanům více než půl roku, než připravili silový scénář do stavu připravenosti. Nyní budou „podzemní aktiva“ částečně vyřazena, někteří zrádci u moci, kterým se dosud podařilo udržet Lukašenkovu důvěru, budou odhaleni a bude jim nanesen tvrdý úder. Pozice Ruska v Bělorusku budou celkově posíleny. Lukašenko se samozřejmě nevzdá naděje na zachování si moci a úplné nezávislosti, ale také v žádném případě nezapomene na pokus fyzické likvidace jeho i jeho rodiny Západem. Jeho manévrovací prostor byl ale výrazně omezen. Rusko je pro něj nyní už garantem zachování ne moci, ale života.

Samozřejmě, všichni zrádci nebudou chyceni a celá „podzemní fronta“ nebude uvězněna. To nikdy v historii nikdo nedokázal. Možnosti Američanů na běloruském území se ale výrazně sníží. Proto musí spěchat.

A existují důkazy, že se snaží události urychlit. Kromě útoku na Rusko po celém perimetru jeho západní hranice byla plánována destabilizace situace uvnitř země. Není divu, že Navalného příznivci naplánovali své akce na stejná data, jako byl naplánován běloruský státní převrat. Navíc ve dnech 8. – 9. května, během oslav Dne Vítězství, bude pro ně snazší navýšit své počty: všude je spousta lidí – je těžké zjistit, kdo se právě vydal na procházku a kdo je opozičník. A je pohodlnější uspořádat provokace v takovém davu.

Opozice se ale „najednou“ rozhodla uskutečnit své protesty již 21. Dubna (den vystoupení V.V. Putina s Posláním národu). Říkají, že nebudou čekat, až se shromáždí půl milionu příznivců, ale vyjdou právě v ten den. Vždyť kromě odhalení běloruského spiknutí se ale nic nestalo. Ale protože aktivity všech spiklenců koordinovali Američané, mohou chycení Bělorusové poskytnout materiál i svým ruským kolegům. Kromě toho je zřejmé, že FSB také na ruských opozičnících již zapracovala, a je otázkou, co všechno už ví.

Ještě jednou bych chtěl zdůraznit, že Američané připravovali simultánní představení v Bělorusku, na Ukrajině, v Rusku a Gruzii. V důsledku toho, pokud se posunulo datum protestů ruské opozice, je vysoce pravděpodobné, že se Spojené státy rozhodly pro co možná největší urychlení událostí. Jelikož však přesně nevědí, na co se v Bělorusku mohou spolehnout, nemohou zcela adekvátně plánovat své akce. Mezitím to byla právě synchronizace protestů, která dávala USA naději na úspěch. Rozptýlené akce v Rusku budou rychle potlačeny, aniž by to mělo nějaké vážné důsledky.

Kromě toho další katastrofická porážka amerických spojenců na Ukrajině vážně oslabí již povadlou image i autoritu Spojených států. Nejsem si ani jistý, že za současných podmínek bude Washington schopen získat otevřenou podporu Gruzie. Protože Saakašvili nyní „žvýká kravaty“ v Kyjevě a současní gruzínští politici mají pramalou chuť si jeho zkušenosti z roku 2008 vyzkoušet. Koneckonců, jedna věc je zapojit se do evropské války proti Rusku s nadějí na úspěch, a druhá je rozhodnout o sebevraždě společně jen s Ukrajinou. Bez úspěchu v Bělorusku jsou tak šance, že by konflikt přerostl do celoevropského rozsahu značně problematické a situace v Minsku, kterou USA považovaly ještě 15. dubna mít brzy pod svou kontrolou, tak to je naprosto mimo jejich dosah.

Mohou ustoupit chápajíce, že musí (a to bude problematické) shromáždit síly pro druhou ofenzívu. Mohou se rozhodnout pro dobrodružství, které téměř zaručeně skončí katastrofickou porážkou Washingtonu. Zda se Amerika rozhodne znovu zvýšit sázky, zjistíme během příštích dvou týdnů. Nyní je zbytečné a dokonce škodlivé zdržovat Spojené státy až do 9. května. Čím více času uplynulo od odhalení spiknutí, tím menší je šance, že významné síly spiklenců se budou schopny zorganizovat a vyhnout se přitom preventivním opatřením tajných služeb Ruska.

Lidé navíc reagují na nebezpečí různými způsoby: někdo (menšina) se začne bránit a někdo se vzdá. Jsou také takoví, kteří se postaví proti svým kolegům a doufají, že se orgány bezpečnosti o jejich roli nedozví. Všechny tři psychologické typy spiklenců jsou jasně viditelné ve spiknutí proti Hitlerovi 20. července 1944. Jakmile spiklenci zjistili, že Hitler je stále naživu, většina z nich prostě dezertovala, dokonce i formální hlava spiknutí, polní maršál Erwin von Witzleben, šel domů. Někteří, jako polní maršál Gunther von Kluge, však začali zatýkat své spiklence.

Nebezpečí však dosud neminulo. Poslední dubnové dny budou kritické nejen pro Bělorusko a Rusko, ale také pro Evropu a celý svět. USA se přesto mohou pokusit hlasitě zabouchnout dveře.

Rostislav Ischenko 

Zdroj: https://cont.ws/@ishchenko/1970426